posílám ti pac a pusu
ze svý kóje v matrixu
nevim, jestli existuju
tak se na mě nefixuj
pozdrav z matrixu
posílám ti pac a pusu
ze svý kóje v matrixu
nevim, jestli existuju
tak se na mě nefixuj
chodím tam, kam nikdo jinej nechodí
kombinuju barvy, co se k sobě nehodí
mám srdce, který mimo systém bije
depky, conversky a alergie
„Tady poník. Tady poník. Jak mě slyšíte?“
„Špatně. Místo Pixel slyším poník.“
„To je krycí jméno.“
„Proč tak teplý?“
Šéf k nám stál otočený zády a díval se přes prosklenou stěnu své kanceláře na jilm zlátnoucí před billboardem McDonaldu. Uplynuly už 3 minuty, co mateřsky pronesl: „Chlapci, chlapci.“ Od té doby se několikrát nadechl, zdálo se, že něco řekne, ale vždy zase jen zklamaně vydechl. Připomínalo to zhulenou hustilku.
„Himl hergot donrvetr..!“ vytočený Krakonoš mlátil holí do kopírky, protože mu sežrala Evidenční list důchodového pojištění.
Zatímco se jeho vrstevníci sjížděli LSD, Martin E. P. Seligman si krátil 60. léta tím, že po jednom zavíral psy do beden a dával jim elektrické šoky.
Probudilo mě klepání na okno. Poděšeně jsem sebou trhl a přejel prsty po displeji mobilu.
2:37.
Zabouchl jsem dveře od auta, proběhl pár metrů hustým deštěm k panelákovému vchodu a zaostřil na nabídku zvonků.
ŠUSTROVÁ ❤ MOSCA
Srdíčko mezi příjmeními bylo zalepené čtverečkem papíru, ale pořád trochu prosvítalo. Stlačil jsem ho ukazovákem.