David Strejc, IT chlapík, táta, vědomí a autor webu ZdravaSvoboda.cz si mě pozval domů na potlach.
Vzniklo z toho 84 minut povídání o svobodě, škole, reklamě a o tom, jak být víc sám sebou a míň tím, co chtějí ostatní, abyste byli. Hlavně pak ti, kterým na vás nezáleží.
Některé texty trvají na tom, abych je přeložil, a veškerý odpor je marný. Tentokrát mě posedlo video Consciousness Mechanics, jemuž se daří popsat slovy povahu reality, která odpovídá mým zkušenostem ze zážitků změněného vědomí a tomu, jak v současnosti věřím, že skutečnost funguje.
Větřím soumrak sociálních sítí. Lidi si chtějí vybojovat zpátky svou pozornost a přestat zahlcovat hlavu neutuchající lavinou informací.
Karolína Kočí si mě pozvala na kobereček do tureckého sedu, rozmístila kolem mističky s pistáciemi a goji, snad 3 hodiny si se mnou povídala a to nejlepší pak postříhala do jedné hodinky.
Ne každý rozhovor se povede. (Budou i takové a upozorním vás na to, abych vás neokrádal o čas ;) Tenhle se povedl velmi.
Zachumlejte se do postele, nasaďte sluchátka, zavřete oči a ponořte se s námi do svého vnitřního prázdna.
Popsat pravdivě Jiřího Charváta je asi tak jednoduché jako naučit se nazpaměť wikipedii. Spisovatel, básník, stand-up komik, performer, scenárista, podle svých vlastních slov „šéfoval copywriterům v Seznamu, pak vykouřil halucinogenní žábu, zjistil, že neexistuje a skutečnost je jen lunapark, kde si může prožít, cokoli chce“.
Jirka Vávra si mě pozval do pilotního dílu svého pořadu Rváči s osudem.
Je to starší rozhovor, natáčený v listopadu 2017. Pár týdnů po žábě. Mám tam radost, protože jsem se čerstvě přestal budit v noci hrůzou, že neexistuju. Až mi postupně došlo, že existuju jenom ve své hlavě. A že si můžu sebe i to okolo představit tak, aby mi v tom bylo dobře. Nebo aspoň ne zle. Tak třeba vám to taky něco dá.
Ocitl jsem se v nejposlouchanějším českém podcastu Proti proudu, který má na svědomí Dan Tržil. Povídali jsme si o vědomí, improvizaci, realitě, kreativitě, stand-upu a psychedelikách. A Dan se ptal tak dobře, že se mu ze mě podařilo vymáčknout to zásadní, co může člověku pomoci v téhle bryndě nějak obstojně fungovat. Takže moc doporučuju.
Četl jsem si čtvrtou hodinu v kuse články o tom, jak přestat prokrastinovat, když najednou začal notebook ujíždět doprava. A pak nejen notebook, ale celý svět.
Pixel mě i s kolečkovou židlí dotlačil do jedné ze zvukotěsných HUBích zasedaček, zavřel za námi dveře a zatáhl žaluzie, přiložil mi nos na nos a do tváře mě udeřil konopný slabikovaný šepot:
„Budeme bo-há-či!“
„Říkám nahlas, že jsme prázdní, divní, nejistí, vystrašení, zvrhlí. Snažím se odhalovat soukromé neveřejné podoby našich myslí. Jakmile tohle na vystoupení zpřítomním, lidem se velmi rychle uleví. Všechno z nich spadne, usmívají se. Protože najednou cítí, že je tu chvíle, kdy můžou přestat předstírat. Můžou si dokonce odfrknout a přestat hrát, že mají nějakou osobnost.“