Větřím soumrak sociálních sítí. Lidi si chtějí vybojovat zpátky svou pozornost a přestat zahlcovat hlavu neutuchající lavinou informací.
To nej od Charváta 1× měsíčně do mailu
Větřím soumrak sociálních sítí. Lidi si chtějí vybojovat zpátky svou pozornost a přestat zahlcovat hlavu neutuchající lavinou informací.
Karolína Kočí si mě pozvala na kobereček do tureckého sedu, rozmístila kolem mističky s pistáciemi a goji, snad 3 hodiny si se mnou povídala a to nejlepší pak postříhala do jedné hodinky.
Ne každý rozhovor se povede. (Budou i takové a upozorním vás na to, abych vás neokrádal o čas ;) Tenhle se povedl velmi.
Zachumlejte se do postele, nasaďte sluchátka, zavřete oči a ponořte se s námi do svého vnitřního prázdna.
Popsat pravdivě Jiřího Charváta je asi tak jednoduché jako naučit se nazpaměť wikipedii. Spisovatel, básník, stand-up komik, performer, scenárista, podle svých vlastních slov „šéfoval copywriterům v Seznamu, pak vykouřil halucinogenní žábu, zjistil, že neexistuje a skutečnost je jen lunapark, kde si může prožít, cokoli chce“.
Jirka Vávra si mě pozval do pilotního dílu svého pořadu Rváči s osudem.
Je to starší rozhovor, natáčený v listopadu 2017. Pár týdnů po žábě. Mám tam radost, protože jsem se čerstvě přestal budit v noci hrůzou, že neexistuju. Až mi postupně došlo, že existuju jenom ve své hlavě. A že si můžu sebe i to okolo představit tak, aby mi v tom bylo dobře. Nebo aspoň ne zle. Tak třeba vám to taky něco dá.
Ocitl jsem se v nejposlouchanějším českém podcastu Proti proudu, který má na svědomí Dan Tržil. Povídali jsme si o vědomí, improvizaci, realitě, kreativitě, stand-upu a psychedelikách. A Dan se ptal tak dobře, že se mu ze mě podařilo vymáčknout to zásadní, co může člověku pomoci v téhle bryndě nějak obstojně fungovat. Takže moc doporučuju.
Četl jsem si čtvrtou hodinu v kuse články o tom, jak přestat prokrastinovat, když najednou začal notebook ujíždět doprava. A pak nejen notebook, ale celý svět.
Pixel mě i s kolečkovou židlí dotlačil do jedné ze zvukotěsných HUBích zasedaček, zavřel za námi dveře a zatáhl žaluzie, přiložil mi nos na nos a do tváře mě udeřil konopný slabikovaný šepot:
„Budeme bo-há-či!“
„Říkám nahlas, že jsme prázdní, divní, nejistí, vystrašení, zvrhlí. Snažím se odhalovat soukromé neveřejné podoby našich myslí. Jakmile tohle na vystoupení zpřítomním, lidem se velmi rychle uleví. Všechno z nich spadne, usmívají se. Protože najednou cítí, že je tu chvíle, kdy můžou přestat předstírat. Můžou si dokonce odfrknout a přestat hrát, že mají nějakou osobnost.“
„Život je poměrně nezáviděníhodná situace. Jste duch uvězněný v umírajícím biologickém stroji řítící se vzduchoprázdnem na kusu šutru. Tváříte se, že máte všechno pod kontrolou. Přitom absolutně netušíte, o co tady jde; nevíte, co se stane v příští vteřině; a dokáže vás zabít středně velký bonbón. A jako by toho nebylo na jednoho ažaž, musíte se navíc potýkat s interpunkcí, předčasnou ejakulací a mikrotenovými sáčky.
Život je hra na mnoha úrovních. Na biologické, kulturní, společenské, na kosmické a nejspíš na mnoha dalších.
„Když si začneme doopravdy povídat o svých bolestech, divnostech a straších, otevřeme skafandry a začneme na sebe mávat, nebudeme už muset utíkat k umění, abychom v něm našli zrcadlo pro svůj vlastní život, ale dovedeme si ho poskytnout navzájem.“
Zpovídal mě vyklidněný Adam Trnka. Víc jeho Talk with me rozhovorů najdete na jeho YouTube kanálu.