„Tady poník. Tady poník. Jak mě slyšíte?“ „Špatně. Místo Pixel slyším poník.“ „To je krycí jméno.“ „Proč tak teplý?“

Šéf k nám stál otočený zády a díval se přes prosklenou stěnu své kanceláře na jilm zlátnoucí před billboardem McDonaldu. Uplynuly už 3 minuty, co mateřsky pronesl: „Chlapci, chlapci.“ Od té doby se několikrát nadechl, zdálo se, že něco řekne, ale vždy zase jen zklamaně vydechl. Připomínalo to zhulenou hustilku.

„Himl hergot donrvetr..!“ vytočený Krakonoš mlátil holí do kopírky, protože mu sežrala Evidenční list důchodového pojištění.

Zatímco se jeho vrstevníci sjížděli LSD, Martin E. P. Seligman si krátil 60. léta tím, že po jednom zavíral psy do beden a dával jim elektrické šoky.

Probudilo mě klepání na okno. Poděšeně jsem sebou trhl a přejel prsty po displeji mobilu. 2:37.

Zabouchl jsem dveře od auta, proběhl pár metrů hustým deštěm k panelákovému vchodu a zaostřil na nabídku zvonků. ŠUSTROVÁ ❤ MOSCA Srdíčko mezi příjmeními bylo zalepené čtverečkem papíru, ale pořád trochu prosvítalo. Stlačil jsem ho ukazovákem.

Otupěle jsem zíral na prdelní lajnu obtloustlého údržbáře, který na všech čtyřech přišroubovával zarážku k dolnímu pantu velkého výklopného okna vedle mého stolu. Daniel z účtárny spáchal v pátek sebevraždu.