Probudilo mě klepání na okno. Poděšeně jsem sebou trhl a přejel prsty po displeji mobilu.
2:37.
Sebral jsem z nočního stolku peodorant na sebeobranu, posadil se na posteli a roztáhl žaluzie.
Pod parapetem mi tancoval smeták. A na jeho konci visel dredatý grafik.
Otevřel jsme okno.
„Tohle tě rozbije, kámo!“ mával vzrušeně nad hlavou ultrabookem.
„V– Já tě rozbiju! Co blbneš, ty vole? Jsou tři ráno!“
„Chach,“ zasmál se. „Kdyby existoval čas, tak možná!“ Trefil mě do hlavy pytlíkem popcornu do mikrovlnky. „Pusť mě dovnitř. Mám pro tebe biják tvýho života.“
Dřepěl jsem v posteli v pyžamu s kung-fu pandou a maličkými škvírečkami místo očí mžoural na Pixela, jak nastavuje hlasitost a rozlišení.
„Jestli to bude Hamzilla nebo Keyboard cat, tak přísahám, že tě zabiju.“
„Smrt neexistuje,“ utrousil jen tak mimochodem. „Ne, věř mi. Tohle změní všechno.“ Zmáčkl PLAY. Na obrazovce se objevil modrý lev se zelenými skvrnami ve tvaru kontinentů spoutaný řetězy. S vypětím všech sil se postavil na nohy a začal zpřetrhávat okovy v animaci, která vypadala, jako by ji vytvořilo 8leté dítě během velké přestávky.
Po jevišti pobíhal bělovlasý pomatený týpek s panděrem, rozhazoval rukama a vyprávěl o tom, jak do něj před 20 lety na nějaké hoře v Peru vjel jakýsi paprsek energie a od té doby má vnuknutí a samy k němu přicházejí informace o tom, jak se věci mají.
Věnoval jsem Pixelovi skeptický pohled a přilil jsem si do své pražené kukuřice trošku horkého másla.
A pak v 31. minutě se to stalo. Děda jakoby nic zacitoval kanadského stand-up komika Billa Hickse: „Všechna hmota je pouhá energie zhuštěná do nízkých vibrací. Všichni jsme jedno vědomí, které subjektivně zažívá samo sebe. Neexistuje smrt. Život je pouze sen a všichni jsme představou sebe samých.“
Trhl jsem sebou. Od kostrče k zátylku mi přejelo silné mrazení. Udeřil jsem do mezerníku a zůstal konsternovaně zírat před sebe.
„V– z?“
OMG. To je TO, co jsem viděl v Ayahuasce! To nepopsatelně ostré vědomí vlastního vědomí. Úžas nad nezkalenou existencí v nejčiřejší podobě. My jsme všichni jedno! Jsme absolutno, které si naši realitu nechává jenom zdát. To je… úlet.
„Ty vogo, tos… mi neměl ukazovat. Jak si mám jít s tímhle vědomím zítra koupit rohlíky, paštiku a tablety do záchodu?“ Prohlížel jsem si vlastní ruku. „Nemluvě o tom, že teď si tuhle epizodu dočtou jenom existencialisti, geekové a ezo pošuci.“
Jak týpek pokračoval, jeden dílek vesmírného puzzle zapadal do druhého.
Mozek (a vlastně celé naše tělo) je biologický počítač a veškeré vjemy, které má, jsou jen vlněním, které dekóduje. Zvuk je vlnění, které se stává zvukem, teprve když dorazí do ucha. A stejné je to se zrakem, hmatem… se všemi smysly. Celý svět je zakódovaný ve vlnách a děje se teprve tehdy, když tyhle vlny dorazí do mozku, který si je přežvejká.
Neexistuje žádné tam venku. Svět se děje V NÁS. A my jsme VĚDOMÍ.
Dokonce i prostor a čas jsou jenom naše představa. Informace nesená vlnou. Ve skutečnosti jsme všude a existuje pouze TEĎ.
Někde uvnitř to víme. Dáváme si s někým sraz v určitou hodinu, ale je to jen konstrukt. Stejně je jenom TEĎ. TEĎ. A znova. Pořád je jen TEĎ.
„Poznáte to jednoduše. Když to kmitá, je to iluze.“
Polkl jsem. V téhle realitě kmitá kurva všechno!
Je možné, že halucinogeny na chvíli zatopí našemu biopočítači, částečně ho vyřadí z provozu, a my tak můžeme nahlédnout za promítačku?
Ne, ne, ne. Cítil jsem, jak se můj mozek zuby nehty brání uvěřit, že se sami sobě jenom zdáme.
Vyběhl jsem na chodbu a zabušil na protější dveře.
Otevřel mi drobný plešatý chlapík v brýlích a khaki županu.
„Dobr– ou noc,“ pozdravil jsem ho. „Neruším vás?“
„Ne. Zrovna zpívám svým avokádům,“ smočil knír v hrnku kakaa.
„Dobřeee,“ překvapivě to bylo to nejméně divné, co jsem dnes slyšel. „Vy… učíte fyziku, je to tak?“
„A tělocvik.“
„Tak to… není tak úplně předmět,“ mávl jsem rukou. „Chci říct… čekat u čáry a zmáčknout stopky ve chvíli, kdy přiběhne dítě. To zvládne i cv–“
Jeho knír se přesunul na jedinou stranu: „Chtěl jste mi něco?“
„Ehh… ano. Mohl byste se s námi jít na něco podívat a říct nám svůj názor?“
Seděli jsme vedle sebe na posteli opřeni o zeď, v tureckých sedech. Pixel si mnul oči, fyzikální soused měl soustředěně položenou ruku přes pusu a já se držel za hlavu, zatímco nám z klína do klína putovala skleněná mísa s popcornem.
Video doběhlo. Otočili jsme se tázavě na knírače. Ten smířeně pokýval:
„Odpovídá to současným poznatkům kvantové fyziky. Z kvantového hlediska realita neexistuje, pokud se na ni nedíváte. Takže ano… svět dost možná existuje v nás. Ne my v něm.“
„Vy s tím souhlasíte?!“ zrazeně jsem vyskočil a zavadil o lustr. „Vzal jsem si vás sem jako oponenta!“ začal jsem existenciálně přešlapovat po pokoji.
„Realita je iluze, ačkoli trvalá. –Albert Einstein.“
„Neeinsteinuj na mě!“ pohrozil jsem mu prstem. „Ach bože. Nebydlí v tomhle baráku třeba nějaká pokladní, která mi to vymluví?“
Pokud jsme jedno vědomí o neomezeném potenciálu, které pouze na energetické úrovni sní, vysvětluje to tolik věcí.
Vysvětluje to, jak to, že když se určitý počet opic na nějakém ostrově naučí omývat brambory, najednou to umějí všechny na světě.
Vysvětluje to, jak to, že se Mendělejevovi zjevila periodická tabulka prvků ve snu.
Vysvětluje to zážitky z klinické smrti.
Vysvětluje to, jak to, že když se narodí dítě, myslí si, že všechno, co vidělo a ví ono, viděli a vědí i ostatní. A proto nechápe koncept lži.
Vysvětluje to, jak to, že si sednu k prázdnému papíru, napíšu povídku, ale když si ji po sobě přečtu, mám pocit, jako bych ji ani nepsal já.
Vysvětluje to zákon přitažlivosti: Když myslíte pozitivně, dějí se vám pozitivní věci a přitahujete do života přesně to, co potřebujete. A když se naopak bojíte, bručíte a nadáváte, taky se vám všechny ty hrůzy a ústrky poslušně plní. Protože všechno je energie. Myšlenky, věci, lidi i události. A stejné vibrace se navzájem přitahují.
Před pár týdny jsem požádal Ayahuascu, abych se přestal bát. A už se to děje.
Protože tohle je sen. Jízda v zábavním parku. Počítačová hra. Kterou máte pod kontrolou DALEKO VÍC, než jenom tušíte.
Podíval jsem se z okna a uvědomil jsem si, že jsem se buď probudil, nebo zbláznil.
A bylo to příjemné.
Takže je to jedno.
It’s just a ride. And we can change it any time we want… –Bill Hicks
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.