Zápisky z vězení ‚já‘. Jak se neustále snažíme něčím stávat, protože se bojíme nebýt

Sleduj, co se objeví jako další. A zjistíš, že to nikdo nedělá.

Iluze já. Jak vzniká utrpení

Všichni trávíme spoustu času přemýšlením o sobě. O tom, jak působíme na ostatní. O tom, kým jsme ve svém životě a ve světě. O tom, jestli jsme člověkem, jakým chceme být. Nebo jakým se očekává, že budeme.

Ale všimni si, že TOHLE je to, co v tenhle moment jsi. Jsi přesně tahle zkušenost. Tenhle moment slyšení. Tenhle moment vidění.

Všechno ostatní je jen příběh.

Vždycky je jenom TOHLE. Cokoli dalšího se zdá, že se děje.

Jsi tenhle prostor, ve kterém se všechno samo objevuje.

„Jak to? Myslel jsem, že jsem ten ňouma uprostřed.“

Právě. Myslel.

Iluze, že uprostřed někdo je – nějaké ‚já‘ – vzniká tak, že myslíš, aniž by sis všiml, že myslíš. Nevšimneš si včas myšlenky, a tak se s ní identifikuješ a cítíš se být jejím autorem.

Ale když dáváš pozor, co dalšího se objeví, můžeš se kdykoli znovu a znovu přesvědčit, že příští myšlenku si vybrat nelze. A tudíž ani akci, ambici, nic.

Nelze si nic vybrat. O ničem rozhodnout. Nic dělat.

Uprostřed nikdo není. Žádný myslič. Žádný konatel.

Myšlenky i akce se objevují samy stejně jako všechno ostatní.

Pokud ten, který se zdá být uprostřed, nemůže konat a děje se sám, v jakém smyslu je oddělený od toho ostatního?

V žádném. Mezi ním a tím ostatním není žádný rozdíl. Žádná dělící čára.

Je jen zkušenost samotná a děje se sama.

Jak vypadá tvůj život od kolébky do dneška? Co to vlastně JE? Neutuchající proud obrazů, zvuků, počitků, myšlenek, emocí…

Děláš něco z toho? Nebo se všechno samo objevuje? A je na to samo reagováno?

Dávej pozor. Co z TOHOHLE zrovna teď děláš ty?

Kde je ‚já‘, když se po něm zkusíš podívat?

Jsi jako jakýkoli jiný jev ve vesmíru. Chemická reakce, která se odvíjí. Biologická bouřka. A děješ se sám/sama jako všechno ostatní.

A ten guláš, co máš v hlavě, není tvůj. Ten se uplácal náhodně tím, že tvoje kamerka v tomhle mišmaši procitla zrovna tam, kde procitla. Kdyby se objevila jinde, máš jiné starosti, jiné ambice, jinou příští myšlenku, jsi někdo jiný.

A není tu kormidlo.

Ani kormidelník.

Nikdo se neraduje. Nikdo netrpí.

Další věc se objeví. Mění. Mizí.

Když si to přiznáš, začneš se prožívat z nového místa. Z místa fascinace, plnoprázdnoty a pokory, která nic nedrží. Probudíš se ze sna, kterému říkáš „můj život“ a ušetříš si 99 % klasického lidského utrpení.

Jedním z největších utrpení v lidském životě je, že chceme někým být.

Snažíme se zoufale poskládat z věcí kolem. Činů, úspěchů, rolí, majetku, titulů… Dát tomuhle neustále se proměňujícímu proudu počitků, myšlenek a nálad nějakou pevnost, stálost, hodnotu, identitu.

Spousta lidí stráví stavbou tohohle ego hradu z písku celý život a spálí na něm drtivou většinu svojí životní síly. Jenže sotva je další projekt u konce, příboj prázdnoty je srazí zpátky do nicoty. A tak potřebují další projekt. A pořád dokola. Věčně ve sprintu, protože chtějí tak moc být.

Vtip je v tom, že nejde někým být. Protože zkušenost nemá střed.

Když ho upustíš (tím, že prohlédneš, že tu nikdy nebyl), vzdáš snahu v tomhle neustále se proměňujícím proudu cokoli pochytat a probudíš se do fascinované lehkosti čirého bytí.

Protože jsi tohle prázdno, ve kterém se všechno samo objevuje. Nic úžasnějšího nebudeš, i kdyby ses na hlavu stavěl. Protože TOHLE je to nejúžasnější, co tu je.

Věnuj pozornost tomuhle momentu. Kde jsi v něm ‚ty‘? Nakukuješ do zkušenosti z nějakého okraje, nebo jsi zkušenost samotná?

Děláš něco z toho, co se právě teď děje, nebo se další věc prostě sama objeví?

Nejtěžší projekt: být člověkem

Jsme lidi. A není to něco, na co jsme zrovna dvakrát pyšní.

Protože víme – z první ruky – že být člověk není úplně ízy pízy.

Každý den se probouzet jako tenhle věčně nespokojený nadržený lačnící stav, bažit po jídle, sexu, zábavě, pozornosti a uznání, a snažit se při tom napáchat co nejmíň škody, než tahle bezedná mašina zase usne.

Když jsme s lidmi, chceme být sami, protože jsou nudní, sebestřední, ukňouraní a furt po nás něco chtějí. A když jsme sami, chceme být s lidmi, protože naše hlava je to nejosamělejší nejzvrhlejší nejstrašidelnější místo na světě.

Víte, jak by vypadal ten nejstrašidelnější horor? Kdybyste přišli do kina, zhaslo by se a… dvě hodiny by bylo zhasnuto. Po deseti minutách by lidi křičeli hrůzou a prosili, ať to skončí.

Proto jsou tak populární podcasty. Díky podcastům už nemusíme být se svojí hlavou… nikdy. Díky podcastům můžete cestou na nákup místo: „Nedovedeš milovat, a proto nebudeš nikdy šťastný,“ poslouchat o mindfulness, Miley Cyrus, mikrobiomu a Afghánistánu. A to je velká úleva.

Celý lidský život spočívá v tom, že jsme každý den na útěku. Před venkem dovnitř. A před vnitřkem ven. A ani tam, ani tam to není k vydržení.

Proto jsou všichni na internetu. Protože díky internetu nemusíte být ani se sebou, ani s ostatními. Win-win.

Vzpomínky jsou mrtvé ozvěny pokroucených interpretací toho, co jsme si vyzobali z proudu zkušenosti.

Jsme legrační tvorové, kteří si se snaží pochopit řeku tím, že neustále rozšiřují svoji kolekci kapek zmražených tekutým dusíkem.

Sleduj, jaká je mysl, NEŽ si ji zaprasíš hledáním štěstí.

Je jenom tohle. A samy se v tom objevují věci. To znamená být člověkem. Good luck.

Strach nebýt

Největší odvahou je sebepoznání. Přiznat si, že jsi tenhle stav, ve kterém se samy objevují věci a nejde to ovládat, chce koule. Proto utíkáme.

K práci. Do jasně vymezených arén. Když udělám tohle a tohle, bude to v pořádku.

K neustálému rozptylování. Než vidět, že si naše hlava dělá, co chce, radši ji nonstop krmíme obsahy zvenku, abychom nemuseli čelit těm zevnitř. Tomu, že to nemáme žádným způsobem pod kontrolou, protože všechno se samo objevuje a je na to samo reagováno.

Zjistit, že ‚já‘ neexistuje může být ze začátku strašidelné. Nikdo nechce padat volným pádem bez možnosti zachytit se čehokoli. Bez možnosti cokoli kontrolovat, cokoli rozhodnout, bez možnosti vybrat si příští myšlenku…

Proto vynakládáme ohromné množství energie, abychom svá ‚já‘ (a tudíž pocit kontroly) drželi za každou cenu pohromadě. „Jsem matka.“ „Jsem ředitel.“ „Tenhle stand-up jsem napsal ‚já‘.“ Posbíráme pár věcí okolo, uplácáme z nich nevzhlednou kouli, kterou omotáme izolepou a nalepíme na ni cedulku JÁ. Abychom něco byli. Něco víc než jen tenhle prostor, ve kterém se všechno samo objevuje. (Jako třeba teď tenhle text.)

Ale jestli už jdeš životem nějaký ten pátek, možná sis všiml, že se dějí i věci, které sis nevybral. Věci, které bys ani neuhodl. I věci, které nechceš. A nejen venku, ale i v tobě. A jestli sis někdy sedl se svou hlavou a chvíli ji pozorovali, mohl sis ověřit, že neexistuje místo, odkud to ovládat.

Tohle může být děsivé. Spatřit, že ‚já‘, o které se snažíš celý život opírat, tu není. Že je to jen vysněný obláček. A při příštím pokusu opřít se o něj propadáš skrz.

Jenže i přes všechen strach, který to v tobě vyvolává, víš, že už před tím nemůžeš dál zavírat oči. Jak říkají buddhisti: „Najdi odvahu všechno pustit.“ Resp. přiznej si, že nejde nic držet.

Protože teprve pak jednoho dne… se to může překlopit:

Dobře, ‚já‘ není. Ale je to opravdu hrůzostrašné? Nebo je ta největší úleva, jakou si lze představit? To přece znamená, že to není na ‚mně‘. Znamená to, že do tohohle bodu mě vesmír dostrkal úplně sám. Dal mi vzdělání, blízké, dal mi dostatek dovedností a motivace, abych se uživil. Dal mi sílu vydržet až do dnešního dne. Až tohle dočtu, sám mi pošle další myšlenku. A zítra mi dá vůli podesetitisící vstát z postele.

Přestože tu nikdo nic nedělá, další věc se zase objeví. Samotný tenhle moment se stane zázrakem. A ty fascinovaným svědkem.

Nejsi ta horkotěžko uplácaná koule, kterou se snažíš každý den urputně držet pokupě. Jsi tohle celé.

A nic tu neděláš. Děje se to samo.

Přiznej si, že padáš. A zjistíš… že letíš.

Vlnobití myšlenek

Náš vztah k myšlenkám je zřejmě tím nejdůležitějším vztahem, jaký máme.

V meditaci začínáme objevovat, že je rozdíl mezi tím nechat myšlenku jen tak prošplouchnout kolem jako vlnu, která se objevila a zase mizí. A mezi tím nacházet se přímo v zóně úderu, kde nás každá vlna zasahuje plnou silou.

V meditační praxi se učíme co nejrychleji dostat ze zásahové zóny.

Až se třeba nakonec… úplně držet stranou. A surfovat si na vlnách s klidem a vyrovnaností.

Není to něco, co se můžeme naučit dělat. (Protože tu nejde nic dělat.) Je to ale něco, co se díky meditačnímu tréninku může začít samo dít.

Vysvoboď se z identifikace s myšlenkami a z vězení ‚já‘. A procitni do toho, co jsi doopravdy: zkušenost samotná.

Myšlenka je těžko popsatelný kolaps pozornosti. Je to zvláštní moment, kdy se vědomí zhroutí do konkrétního obrazu nebo kusu jazyka.

Myšlenky jsou jedny z nejobtížnějších objektů všímavosti, protože nepřicházejí tak zprudka jako třeba zvuky, ale měkce a nenápadně.

Pocit ‚já‘ vzniká tak, že si nevšimneš příští myšlenky jako myšlenky a identifikuješ se s ní. Mít ego znamená myslet, aniž si všimneš, že myslíš.

Když ale dovedeš myšlenku pozorovat, můžeš si kdykoli znovu ověřit, že příští myšlenka se objeví sama. Jako cokoli jiného ve zkušenosti. A neexistuje chvat, kterým by si ji šlo zvolit.

Protože nic z toho, co se tady v tuhle chvíli děje, neděláš ty. Protože nic jako ‚ty‘ tu není.

Tenhle vhled může spustit probouzení z neurotického snu o tvém životě.

Je neuvěřitelné, jak může něco jako myšlenka mít takovou sílu. Vždyť co je to myšlenka? Obraz nebo kus jazyka, který se mihne vědomím. Nic než pidiprd energie. Jen o něco víc než nic.

A naše ustavičná identifikace s těmito pidiprdy vytváří pocit ‚já‘.

Jenže myšlenky neděláš ty. Běž na procházku. Uvidíš, jak v různých fázích procházky potkáváš různé lidi, psy, auta a… myšlenky. Neděláš lidi, neděláš psy, neděláš auta, neděláš myšlenky. Všechno se samo objevuje na základě předchozích příčin.

Myslet, aniž bychom si všimli, že myslíme, je jako snít. Vysníváme si sami sebe do existence.

A drtivá většina lidského utrpení se točí kolem ‚já‘. Jaký jsem/nejsem? Co si o mně myslí ostatní? Má mě rád/a? Jak se mám? Co se mnou bude? Jaký má můj život smysl?

Jenže uprostřed nikdo není. Je jen zkušenost sama. Další vidění, slyšení, počitek, další myšlenka. A hned… je zase pryč.

To samo

Už sis taky všiml/a?

Není tu žádné ‚já‘, které by něco dělalo.

Všechno se samo objevuje na základě předchozích příčin.

Co z toho, co obsahuje tenhle moment, děláš ty?

Příští myšlenku?

Nebo se prostě sama objeví?

Jestli si myslíš, že příští myšlenku děláš ty, tak na minutu přestaň. Teď.

Jestli si myslíš, že příští myšlenku děláš ty, tak jak to, že nevíš, jaká bude, dokud se neobjeví?

Nikdo tu nic nedělá.

Je si samo všimnuto toho dalšího, čeho si je všimnuto. A je na to samo zareagováno.

Takhle vesmír prožívá sám sebe.

A bolest pramení z toho, že si myslíme, že uprostřed někdo je. Je nějaký a musí být jiný. Musí něco dokázat, něčím se stát, nějak se „mít“.

Jenže zkušenost nemá žádný střed. Kde je teď tvoje mysl, když se po ní podíváš?

Meditovat znamená znovu si všimnout, že není potřeba nic dělat, protože už se to děje samo.

A tahle pozice pozorovatele, to je probuzení. Do toho, co jsi doopravdy. Vesmír, který prožívá sám sebe.

Jsi tenhle stav, ve kterém se všechno samo objevuje. Včetně myšlenek.

Nikdo to nedělá. A nikomu se to neděje.

Samo se objeví. Samo si je všimnuto. Samo je zareagováno.

Nejde přestat. Nejde začít. Není to odkud ovládat.

Vesmír prožívá sám sebe.

Jenom je. Nic jiného nelze. A proto to stačí.

Pochyby jsou zbytečné. Všechno se stalo samo. Všechno se bude dál samo dít.

Jak se stát nikým aneb Úvod do Probuzení

Chceš to všechno zažít na vlastní kůži? Pochopit, jak tvá mysl vytváří iluzi ‚já‘ a z ní pramenící zbytečné utrpení? Prolomit vězení osobní identity a nadechnout se do toho, co jsi doopravdy? Rezervuj si místo na víkendovém workshopu Jak se stát nikým aneb Úvod do Probuzení.

REZERVOVAT

Ilustrace: CDD20

Tenhle text se mohl stát skutečností
díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům: