K ramenu vyholeného Róma potetovanému pravopisnou chybou se vinula jeho neméně snědá přítelkyně a čekání ve frontě u okénka na policejní stanici si každou chvíli krátili vyměňováním ústních sekretů.

A dál? →

Všechno, co obyčejně bývá tak těžké, je teď lehounké, všechno, co je obyčejně plné, teď splasklo. Co počít?

 

–MORAVIA, Alberto. Já a on

A dál? →

„Chci s tebou spát!“ vyhrkl jsem znenadání větu, již jsem bázlivě převaloval dva měsíce na jazyku, a ustrašeně zavřel oči. Otevřel jsem je, až když se ozval Agátin hlas: „Já s tebou taky,“ a já ucítil její rty na svých.

A dál? →

„Ahoj, já jsem Steve. Máte už po krk svého povadlého břicha?“ oslovil mě drze z obrazovky ramenatý týpek s vybělenými zuby, právě když jsem nabíral z mísy další hrst arašídů. „Nyní můžete mít břišní svaly, o jakých jste vždy snili! Bez kapky potu. Nevěříte? Představuji vám naprosto převratný systém Abtronic!“

Odložil jsem mísu a nasadil si brýle.

A dál? →

Rozrazil jsem rázně dveře chatky číslo 4, vstoupil a kliku, jež mi zůstala v ruce, jsem odložil do trosek hnijící skříně u okna. Upustil jsem na podlahu gigantický baťoh, kam mi maminka zabalila vše potřebné pro život v divočině, a hned, jak se usadil oblak prachu, začal jsem zarudlýma očima přejíždět místnost, která se měla na příští týden stát mým domovem.

A dál? →

Byla teplá jarní půlnoc. Ležel jsem na dece na svém oblíbeném skalisku a s kapesní svítilnou, třídními fotkami a pytlíkem kmínových brambůrků právě prožíval silný romantický záchvat. Bylo to zvláštní. Už dva měsíce jsem se cítil nesvůj. Nejprve jsem myslel, že je to kvůli maturitě, ale ta byla zdárně za mnou a podivné pocity neustávaly. Naopak. Stupňovaly se. Měl jsem neodbytný dojem, jako bych zažil obrovskou emocionální erupci. Něco úžasného, vzrušujícího a krásného. Ale má paměť mě vždy vrátila zpět na zem slovy: „Máš bujnou fantazii. Poslední emocionální erupci jsi zažil, když jsi dostal před sedmi lety štěně.“

A dál? →