Znáte ten pocit. „Prázdno, navěky prázdno. Je to celé k ničemu. Každý jsme sám.“ Co děláte, když tenhle pocit vystrčí hlavu? Jdete na internet? Sníte něco sladkého? Masturbujete? Nakupujete? Opijete se? A co dělají ostatní? A zkoušeli jste už… neudělat nic?

A dál? →

Internet. Pornografie. Alkohol. Drogy. Cukr. Nakupování. Přejídání. Sex. Počítačové hry. Existuje široká – ale poměrně ustálená – paleta věcí, ke kterým se uchylujeme, když cítíme úzkost, emoční bolest, stres, nedostatečnost, nejistotu, osamělost, nudu, prázdnotu, nesmyslnost… Jsou to vyrovnávací mechanismy, které si náš organismus vyvinul, aby unikl psychické a někdy i fyzické nepohodě. Ulevují nám, ale často si ještě více berou a mohou přerůst až v závislost.

A dál? →

Co cítíte k člověku, kterého míjíte na ulici? Máte k ostatním členům svého živočišného druhu přinejmenším rozporuplný vztah? Čím to je? Je to proto, že nám zasahují do osobního prostoru? Že jsou o tolik jiní než my? Nebo naopak tak moc stejní? Je na vině to, že nám někdo ublížil? Nebo to, že nemáme rádi sami sebe? Projektujeme si do každého dalšího setkání něco, co není pravda? Proč je pro nás jednodušší cítit náklonnost k jednotlivým „člověkům“, ale vůči lidstvu jako takovému je to fuška? Má cenu se tím trápit, nebo je to normální? Jde to změnit? Svěřili jste se, jestli máte rádi lidi.

A dál? →

„Většina lidí je na prd… ve všem.“ –Louis C. K. Očekáváte od lidí spíš to dobré, nebo to špatné? Jste rádi, že jste vyfasovali člověka, nebo to považujete za prokletí? Soudíte ostatní podle toho, jací jste vy, nebo myslíte, že jsou jiní? Vyhledáváte lidi, nebo se jich straníte? Kdybyste mohli na lidech cokoli změnit, co by to bylo? Fandíte lidstvu?

A dál? →

Můžete si vybrat příští myšlenku? Nebo si prostě jenom všimnete toho dalšího, čeho si všimnete? A jak to mají ostatní? Vyzkoušejte si na vlastní hlavu, jestli máte svobodnou vůli. Pokud ne, co to znamená pro náš život? Co si lidé chodí už po staletí připomínat do meditací? Jim Carrey to popsal slovy: „Byl jsem týpek, co prožívá svět. Teď jsem svět, co prožívá týpka.“

A dál? →

Nejkrásnější rozhovory jsou ty, při kterých zjistíme, že v hlavě toho druhého je to úplně stejně těžké, divné, strašidelné, zvrhlé a smutné jako v té naší. Že naše zkušenost není osobní prokletí. Že jsme prostě jenom… vyfasovali člověka.

A dál? →