Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou.
58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.
Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.
Všechno se to semlelo v pátek.
Postával jsem nesvéprávně na písčité pláži Máchova jezera s očima převázanýma mikinou. Před sebou vytrčenou ruku s polévkovou lžící a na ní vejce.
„Tři, dva, jedna… TEĎ!“
Máma se po 10 letech konečně odhodlala vyklidit můj a bráchův pokoj a udělat z něj pokoj pro hosty.
Poslala mi do Prahy v krabici od banánů všechno z mého dětství, co stálo za řeč: mokré vysvědčení; Dostihy a sázky; maturitní šerpu; první a jedinou kapitolu mého přelomového románu o levitujícím huskym; a… můj deníček z roku 1995.
Ze dveří výtahu vyvrávoral šéf v poblitém saténovém županu. Měl ztrhaný výraz a k pupku hlavou dolů přikurtovaného kojence.
Michal Buzík vyplivl žvýkačku do odpadkového koše vedle svojí nohy. O dva stoly dál jsem si posměšně odfrkl, vytáhl dražé, dvakrát ho požvýkal, vyplivl a trefil se do stejného koše, přes rameno, poslepu a z devíti metrů.
„Michale?“
–„Ano?“ –„Ano?“
„Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“