Já někdy ležím v posteli. Koukám do stropu. A uvědomuju si, že můj život nemá žádný účel. Že člověk nemá žádný účel. Že nevím, PROČ se tohle všechno děje.
Že jenom nezadržitelně padám časoprostorem směrem ke smrti. A jediné, co DOOPRAVDY dělám, je, že se nějak snažím zabavit svoji mysl na další hodinu, dokud neumřu.