22 a-ha! citátů za 2020 | Jiří Charvát

V roce 2020 mi největší díru do hlavy vymluvil neurovědec a filozof Sam Harris, jehož slova mi pomohla pochytat do konceptů moje zážitky z ayahuascy a žáby a dát jim smysl v kontextu každodenní zkušenosti. Pokud Sama neznáte, doporučuju začít třeba jeho videem o svobodné vůli. Zaujme-li vás, můžete se ponořit hlouběji do fungování vlastní mysli s jeho meditační apkou Waking Up. Nebo zkusit vnést do světa aspoň jakýs takýs smysl s jeho podcastem Making Sense.

Dál jsem se zajímal o humor a stand-up comedy, alespoň teoreticky, když už to covid nedovolil jinak. Z tohohle ranku jsou zbývající citáty.

Sam Harris

„Ten pocit, kterému říkáš ‚já‘, je pocit, který máš, když myslíš, aniž bys věděl, že myslíš.

Takhle je uvázán uzel já.

Nestačí obecně vědět, že v každém momentu dne myslíš. Nestačí přemýšlet o myšlení. Musíš zlomit kouzlo. Musíš být schopen pozorovat, co vědomí je MEZI myšlenkami. Co PŘEDCHÁZÍ vyvstání další myšlenky.

Je to identifikace s myšlenkou – dojem, že ten příští kus jazyka, který ti probíhá myslí, jsi ty – co vytváří pocit já.

Musíš věnovat pozornost dostatečně důkladně, abys pocítil, jaký je charakter vědomí PŘEDCHÁZEJÍCÍ téhle identifikaci.

Vědomí není stejný pocit jako já. To, čemu říkáš ‚já‘ – tenhle dojem, že jsi ve svojí hlavě, konkrétně umístěný reflektor vědomí, subjekt… je samo zjevením ve vědomí. Jen díky tomu jsi schopen to cítit. Vědomí tomu předchází. A proto je od toho v principu svobodné.“

„Když jsi pozorný k proudu myšlenek, všimneš si, že tvoje myšlenky se jednoduše objevují ve vědomí. Podobně jako tahle má slova. Když si opravdu všímáš, můžeš pozorovat, že se nemůžeš o nic víc rozhodnout, jaká bude tvoje příští myšlenka než jaké bude moje příští slovo.

Co si budeš myslet jako další? Nevíš.

A přesto tvé myšlenky určují, co chceš, co plánuješ a co uděláš v budoucnosti. Tvé myšlenky určují tvé cíle. I to, jestli věříš, že jsi jich dosáhl, nebo ne. Určují, co říkáš ostatním lidem. A co jim neříkáš. Určují v podstatě všechno, co tě dělá člověkem.

Většina lidí si myslí, že jsou to oni, kdo si myslí své myšlenky, a tudíž jsou jejich autory. Ale když si opravdu všímáš své zkušenosti, spatříš, že tu není žádný ‚myslič‘, jsou jen myšlenky samotné. Proto je iluze svobodné vůle tak těsně svázaná s iluzí, že je tu nějaké já nebo ego, které se prohání tvojí hlavou.

Pocit, že je tu vedle proudu myšlenek navíc ještě nějaký myslitel, je pocit, když myslíš, aniž bys věděl, že myslíš. Je to pocit, kdy se identifikuješ s vlakem myšlenek, který ti právě v tenhle moment projíždí myslí.

Ale když věnuješ pozornost tomu, jak myšlenky vyvstávají, vidíš, že se prostě jen zjevují ve vědomí. Nemáš možnost si mezi nimi zvolit, než se objeví. K tomu by bylo potřeba, aby sis je myslel, NEŽ si je myslíš.

Pokud nemůžeš ovládat svou příští myšlenku, pokud se nemůžeš rozhodnout, co to bude, než se to objeví, kde je tvá svobodná vůle?

V tuhle chvíli si můžeš myslet: ‚O čem to kurva mluví?‘ O tomhle mluvím: Ani tuhle myšlenku sis nemohl vybrat. Pokud jsi zmatený tím, co říkám, nevytvořil jsi svoje zmatení. NEROZHODL ses být zmatený. A naopak, pokud rozumíš, co říkám, a připadá ti to zajímavé, ani tenhle stav mysli jsi nevytvořil ty. A pokud tvoje myšlenky zabloudily k tomu, co si dáš k obědu, a půlku z toho, co říkám, jsi nevnímal, nezvolil sis udělat se svou pozorností ani tohle.

Všechno se prostě jen děje. A to včetně tvých myšlenek, záměrů a tužeb. I tvých nejúmyslnějších činů.“

„Není tu žádný myslič. Jsou jen myšlenky samotné. Není tu nikdo, kdo tyhle myšlenky produkuje. Ani nikdo, kdo je dostává. Na úrovni zkušenosti existuje pouze vědomí a jeho obsah.

Není tu nikdo, kdo volí příští věc, kterou uděláš. Myšlenky a záměry se prostě objeví. A budou efektivní nebo ne podle předchozích příčin a podmínek.

Ten pocit, že to TY jsi na sedadle řidiče, schopný vybírat si mezi myšlenkami, je sám také jen myšlenkou. Která zůstala nerozpoznána.

Abys mohl mezi myšlenkami volit, musel by sis je myslet dřív, než si je myslíš. To nejde.

Tenhle pocit, že jsi „já“, které se může rozhodovat a volit, je pocit, když přemýšlíš, aniž bys věděl, že přemýšlíš.“

„Co se děje v každém momentu? Inu, všechno se prostě objevuje. A objevuje se to v kontextu, který je vpravdě nedefinovaný. Protože každá zdánlivá definice je zase jen další zjevení. Pocit oddělenosti; pocit ‚já‘; pocit, že zkušenost má vůbec nějakou strukturu. Nic z toho nemůže být kontext. To vše se objevuje spolu s ostatními zjeveními. Jinak by to nemohlo být znáno nebo pociťováno. Nemohl bys mít pocit ‚já‘, pokud by se sám tenhle pocit neobjevil.

Obecně hovořím o kontextu zkušenosti jako o vědomí. Je to

jednoduše skutečnost, že se věci vůbec nějak jeví.

Jsou obrazy, zvuky, pocity, záměry, emoce, vzpomínky, plány, soudy. To vše se nepřetržitě objevuje. Ale neobjevuje se to NĚKOMU. A pocit, že se to objevuje někomu; pocit, že je tu ‚poznávač‘ toho, co je poznáváno; ‚spatřovač‘ obrazů; ‚posluchač‘ zvuků; policista řídící dopravu; jezdec na koni vědomí prozkoumávající krajinu; to je ústřední iluze, kterou meditace podkopává.

Tady přestává být meditace praxí – něčím, co je potřeba dělat – a stává se rozpoznáním toho, jak věci už teď odjakživa jsou.

Ale poukazování na to může znít paradoxně. A mnoha lidem připadá frustrující.

Existuje starý příběh objevující se v mnoha tradičních kontextech. Jen ho maličko zaktuálním. Představ si, že jsi ve městě. Řekněme, že jsi v New Yorku. Celý den se procházíš a rozhodl ses, že chceš jít do Central Parku. Ale moc se tu nevyznáš. Trochu bloudíš. Nefunguje ti GPS v mobilu. Tak zastavíš jiného chodce a řekneš: ‚Promiňte, nevíte, kudy se dostanu do Central Parku?‘ Představte si, že by ta osoba odpověděla: ‚Jojo. Ale bohužel… odsud se do Central Parku člověk nedostane.‘ (V originále: ‚You can’t get to Central Park from here.‘ Do češtiny nelze úplně vhodně přeložit, aby vyznělo to, co má.) Pozastavme se na chvíli nad podivností té odpovědi. Okamžitě nám přijde absurdní. Co by mohlo vůbec znamenat, že existuje místo, kam se člověk nemůže dostat? Podmíněno tím, kde teď je. Ano, jsou nějaké oblasti časoprostoru, které nám můžou být nepřístupné. Ale ne ve městě. A přitom je to vhodná analogie pro situaci, ve které se každý meditátor nachází.

TY se tam nedostaneš. Ten pocit tebe. Ten pocit, kterému říkáš ‚já‘. Homunkulus ve tvojí hlavě. Ten subjekt, který teď strategicky věnuje pozornost různým objektům a udělal si z toho praxi. Ten, který je všímavý. Ten, který se snaží nebýt ztracený v myšlenkách. Tohle já. To já, které se snaží být svobodné. To já, které chce méně trpět. Ten, kdo si myslí, že činí rozhodnutí. Ten, kdo se může rozhodnout meditovat nebo nemeditovat. Ten, kdo může být disciplinovaný nebo nemusí. Ten, kdo si dal novoroční předsevzetí. A dodržel ho nebo nedodržel. TENHLE se tam nedostane. Protože ono TAM – ta věc, kterou lze rozpoznat; cíl praxe, je: jak věci už teď jsou. Ještě před iluzí subjektu a objektu. Vědomí už teď nemá žádný střed. Proto si ten střed nemůžeš vzít s sebou. Nemůžeš skočit do díry a vláčet tu díru s sebou.

Ten ‚pocit tebe‘ si neuvědomí nic. Ten, který něco hledá, ten, který je motivovaný, tenhleTEN nenajde nic.

Nakonec existuje jen rozpoznání kontextu zkušenosti. Jako kontextu zkušenosti. A je to rozpoznání, že všechno se prostě jen objevuje na svém místě. A všechno je v jistém smyslu záhadné nebo definované pouze dalším aktem konceptualizace, který je zase jen dalším zjevením.

Tady není nic k nalezení. Ale to… je ten nález. Nic nechybí. Nic není ztraceno. Kromě pocitu, že existuje nějaká pozice, ze které je možné snažit se zlepšit svou zkušenost.

A tohle rozpoznání, že není žádný střed, pomáhá klasickému účelu mindfulness. Protože je synonymem pro vyrovnanost. Tohle rozpoznání přispívá k radikálnímu přijetí přítomné zkušenosti. A přijetí neznamená, že jsi paralyzovaný. Není to tak, že by člověk nemohl z tohoto místa konat. A tímto konáním měnit zkušenost způsoby, které jsou běžně pokládány za žádoucí. Rozpoznání povahy mysli je kompatibilní se schopností čistit si zuby například. Ale v každém okamžiku rozpoznání existuje jednoduše celost zkušenosti. A ty nejsi uprostřed ní. Ani na okraji. Ani venku, nakukuje dovnitř. Nikdo se nedívá. A přece se všechno objevuje.

Vidíš to?“

„Jen nech být svou mysl otevřeným prostorem, v němž se všechny počitky objevují. A stejně tak zvuky. A obrazy ve tvém vizuálním poli. A dokonce myšlenky a emoce.

Sleduj, jestli dovede tohle všechno splynout v jediný proud zkušenosti.

A zatímco sleduješ, jak se všechno objevuje a zase mizí, všimni si, že ty nic z toho neděláš. Dokonce ani to všímání.“

„Zastav se na chvilku a uvědom si svůj přístup. Čekáš, že se něco stane? Jaký by tenhle moment byl, kdyby mu opravdu nic nechybělo? Kdyby nebylo co dělat. Nic vylepšovat. Na nic čekat. Co když je tohle ono?

Je tu nějaká známka jeho nedostatečnosti? Je tu nějaká známka jeho nedokonalosti?

Prostě si jen všímej toho, co se objevuje. Nesnaž se nic držet. Nic neodháněj. Jenom si uvědom, že se všechno objevuje na svém místě. A všechno je… všechno, co existuje v každé chvíli. Není všechno dost?“

„Věnuj chvilku uvědomění si pomíjivosti… všeho. Všechny rozhovory, které jsi měl, všechny knihy, které jsi četl, všechny pochyby, které tě sužovaly, všechny okamžiky muk a triumfů, rozkoše i bolesti. Všechno až do tohohle momentu přišlo a odešlo. Kde je cokoli z toho teď? Každá zkušenost se objeví, a protože se objevila, je její přirozeností, že zase zmizí.

Všimni si příštího nádechu. A všimni si, jak je obdobou jakékoli možné zkušenosti. Objeví se, mění se a pak zmizí. V tomhle prostoru – v tomhle stavu – vědomí.

Zřetel k pomíjivosti může být v každodenním životě mocná. Jen si všimni, jak věci začnou, mění se a skončí. Znovu a znovu. To přináší do života břitkost. Ale může to také přinést hlubokou svobodu.

Vždycky je možné začít znovu. Každý předchozí okamžik rozpaků, znepokojení, frustrace, strachu… vždy pominul. Tenhle příští taky pomine. Pochopit to může být velmi přímou cestou k vyrovnanosti.“

„Všimni si na chvilku, jak se objevují myšlenky. Samy od sebe. Nikdo je neautorizuje. Ty jako svědek netušíš, jaká myšlenka se objeví jako další.

Zkus pocítit, jaké to má důsledky. Jakákoli volba, jakékoli rozhodnutí, jakýkoli záměr, jakákoli vzpomínka… tyhle věci se jednoduše objevují, když se objevují.

Můžeš si to otestovat.

Vybav si osobu. Jakoukoli osobu.

Teď si vyber jinou.

A ještě jinou.

Odkud tyhle vzpomínky přicházejí? A v jakém smyslu je vytváříš ty?“

„Je někdo nebo něco, co se dívá zpoza tvých očí? Nebo je jen tenhle stav vidění a vnímání a slyšení?

Zkus se podívat po tom, kdo se dívá. Podívej se, jestli je něco k nalezení. A sleduj, jaký je to pocit nic nenajít. Mění to vztah k tomu, co vidíš? Je tu nějaký vztah k tomu, co vidíš?“

„Jednoduše rozpoznej, že vědomí je už teď jako prostor. Už teď dovoluje čemukoli, aby se to objevilo a… zmizelo.

V momentě, kdy si všimneš, že jsi ztracený v myšlenkách, jenom si toho všimni. Myšlenka – jako objekt, jako zjevení ve vědomí – zase sama zmizí.

A pak rozpoznej svoji pozici. Jsi kontext. Ve kterém se všechno samo objevuje.“

„Je jen proud zkušenosti. Který vyvstává v prostoru, který není nijak definovaný.

Všimni si na moment, jak myšlenky vyvstávají. Nečekaně. Nikdo je neautorizuje. Ty jako svědek nemáš tušení, jaká myšlenka se objeví jako další.

Sleduj, jestli dokážeš procítit, jaké to má důsledky.

Každá volba, každé rozhodnutí, každý záměr, každá vzpomínka. Tohle všechno se jednoduše samo objevuje. V takové podobě, v jaké se to objeví. A tehdy, kdy se to objeví.“

„Každý den, který jsi prožil až do tohohle momentu, minul. Každá zkušenost pominula. Každá nálada, myšlenka, podráždění nebo radost, které se objevily, zase zmizely. Právě proto, že se objevily. A teď je jenom tohle. Tenhle okamžik vědomí. Tohle je vždycky náš stav.

Takže otázka zní: Je tu něco, čeho si lze všimnout, co může být hlubší základnou pro spokojenost? Je v meditaci dostupné něco, co je potenciálně dostupné uprostřed jakékoli zkušenosti?

Tohle pochopení je skutečným základem meditační praxe. Jaké je vědomí v tenhle moment?“

„Každý je otevřený systém. Nikdo sám sebe nevytvořil. Nikdo nemůže přímo regulovat účinek každého vlivu, jemuž byl nebo nebyl vystaven. Jsi součtem všeho, co tě sem přivedlo. Vesmír tě dotlačil do tohohle bodu v čase a jediné, co máš, je tvůj mozek a jeho stavy, které závisejí na tvých genech a souhrnu všech vlivů prostředí, které tě uplácaly až do tohohle momentu. A další slova, která ti vyjdou z pusy, jsou součástí tohohle procesu.

Některým lidem to připadá demoralizující. ‚Takže mi říkáš, že jsem jen robot.‘ Ale jsi robot, který je neustále otevřený změně, ovlivnění.

Nejde ani vypovědět, jak moc se můžeš změnit na základě nové myšlenky, nového vhledu, který ti přijde do cesty. Ale ani to není projev svobodné vůle. Je to jen víc kauzality. Nevybral sis změny, které ti přijdou do cesty. Když řeknu něco, co změní tvůj pohled na cokoli, cos ještě před momentem neviděl, nejsi zodpovědný za fakt, žes to ještě před chvílí neviděl, a nejsi zodpovědný za fakt, že teď už to vidíš. Je to jen domino, které dál padá.“

„Dokud se nenaučíš, jak meditovat nebo dělat něco podobného meditaci, každý moment svého života si nemůžeš pomoct a přemýšlíš.

Máš konverzaci sám se sebou. V každém okamžiku se ti vylévá do vědomí obsah, ať už obrazový, nebo jazykový. Tak nepřetržitě, že už si ho ani nevšímáš, je to jen bílý šum.

A tenhle šum kompletně zabarvuje tvoji zkušenost. Když jsou tu zlostné myšlenky, jsi rozzlobený. Když jsou tu depresivní myšlenky, jsi depresivní. Když smutné, jsi smutný. Stáváš se svými myšlenkami. Identifikuješ se s nimi. Cítíš, že ty jsi ten, kdo je myslí.

Cítíš, že máš já. A toto já je kompletně strukturováno touhle mentální aktivitou. A vytváří všechno, co děláš. Vytváří všechny tvé záměry, cíle a akce a „on o mně řekl tohle“ a „já mu na to teď řeknu tohle“. Všechno, co z tebe vychází, se rodí z tohohle stejného procesu.

Meditace je způsob, jak rozpoznat, že z perspektivy své subjektivní zkušenosti jsi vědomí; stav prosté pozornosti, ve které se všechno objevuje: zvuky, počitky a myšlenky. A myšlenky se stávají jen dalšími objekty ve vědomí.“

Scott Barry Kaufman: „Smyslem života není zůstat v psychedelickém stavu celý život. To by byla katastrofa. Důležitá je integrace. Být schopen vidět vizi toho, čím lidé můžou být, ale zapojit se s tímhle stavem mysli do společnosti.“

Sam Harris: „Souhlasil bych. Až na to, že zapojení, spojení je opět… místem, kam nelze nikdy plně dorazit. Spojení není dost dobré. Láska není dost dobrá. Vztahy nejsou dost dobré. Do všeho se totiž vždycky vkrade onen faktor přeludu, iluze. Kde je vztah s tvou ženou? Je buď přímo v tomhle momentu, nebo není nikde. Je to příběh, který si vyprávíš. V určitém bodě si musíš přiznat – a tohle je něco jako trumfová karta prázdnoty, která se znovu a znovu sama od sebe objevuje na stole – že v každém momentu existuje pouze vědomí a jeho obsah. A abys z toho udělal něco víc, vyprávíš si příběh o minulosti a budoucnosti. A žádný příběh není dost dobrý. To je, odkud do života znovu a znovu zatéká nespokojenost. Dokud nedokážeš být spokojený jenom s… tímhle.“

Stand-up comedy

„Stand-up komedie je jedno z nejtěžších umění na světě a komici pro společnost hrají tak trochu nevděčnou roli králových šašků. Říkají pravdu, kterou si ostatní říct nedovolí, abychom se jí smáli, ale přitom se v nás její semínka usazují a třeba i klíčí. Co musí všechno šašek umět, aby to mohl udělat? Tak za prvé, musí umět pozorovat, aby pravdu vůbec viděl. Nesmí mít iluze o světě, ani o sobě. Musí umět pravdu zformulovat do slov a ta slova nakonec převléknout do komedie, tedy sestavit slova za sebou tak, aby měla vývoj, který nekončí rozzuřenými posluchači s holemi v ruce, jimiž chtějí umlátit posla, ale posluchači rozchechtanými – zkuste říct člověku, že je blb, a rozesmát ho! Stand-up komik musí být ochotný se se svým věděním nevyvyšovat, ale naopak ponížit a udělat to novátorským způsobem. Stand-up komik je první v místnosti, kdo vysype své špinavé prádlo, a tím nám všem přinese úlevu. Společnost stand-up komiky potřebuje podobně jako svaté blázny.“

–časopis REFLEX

„Bůh je komik performující pro publikum, které má příliš nahnáno, než aby se smálo.“

–VOLTAIRE

„Sociální média jsou odpověď trhu na generaci, která potřebuje performovat. Předvádět se. A tak trh řekl: ‚Tady. Předvádějte se. Předvádějte ostatním všechno, neustále, bez důvodu.‘ Je to vězení. Je to strašné. Je to performer a publikum slité dohromady. Co si můžeme přát víc než ležet v posteli na konci dne a jen sledovat svůj život jako spokojený divák. Vím jenom velmi málo. Ale co vím, je, že jestli můžete žít svůj život bez publika, měli byste.“

–BURNHAM, Bo

„To, že jsme závislí na internetu nebo televizi, neznamená, že je na nich něco jedinečně uspokojujícího. Podobně jako nejsme závislí na většině stimulantů proto, že by jejich benefity převažovaly nad nevýhodami. Spíše je to tak, že to, na čem jsme doopravdy závislí, je: stav nenudění se.

Téměř všechno, co ovládá naše životy nezdravým způsobem, má své kořeny v našem uvědomění, že se děsíme nicoty ničeho. Nedovedeme si představit jen tak být. Potřebujeme dělat. A tak vyhledáváme zábavu, společnost. A když ty nezaberou, ještě větší rauše.

Ignorujeme skutečnost, že nikdy nečelit nicotě je totéž jako nikdy nečelit sobě. A protože nikdy nečelíme sobě, cítíme se osamělí a úzkostní navzdory tomu, že jsme tak blízce spojení se vším okolo.

Kromě sebe.“

–RANA, Zat. The Most Important Skill Nobody Taught You

„Ovšemže jsme v depresi. Protože život je někdy těžký. Proto se většina lidí snaží nebýt o samotě. Protože se bojí vlastních myšlenek. Byli jste někdy ve vaně? Za chvíli si říkáte: ‚Dostaňte mě odsud! To stačí!‘“

–MORAN, Dylan

„Nebuď smutnej. To ti nepomůže.“

–Bůh

„Zažili jste to někdy? Vu jadé. Ten zvláštní pocit, že se tohle ještě nikdy nestalo. A za chvilku… je to pryč.“

–CARLIN, George

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
protože nejde o autorský počin, i na meditování, podcasty a dumání
mám čas díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

Sam Harris

Stand-up comedy

Related