„I tohle se děje samo. Když budeš dávat pozor, tak: Já něco řeknu. Tobě to rozvlní neurony v hlavě. Ty nemůžeš ovlivnit které; bude to na základě tvojí předchozí zkušenosti. Za chvilku poklesnu hlasem. Ty budeš předpokládat, že jsem ukončil výpověď. Dáš mikrofon ke svým ústům. A budeš pozorovat Erika, co na to řekne. A ty sám budeš překvapený, co to bude za větu a jak skončí.
A tahle pozice pozorovatele, to je probuzení. Do toho, co jsi doopravdy. Vesmír, který prožívá sám sebe.“
A dál?
Sociální pracovník, pořadatel festivalů, interviewer a zakladatel Svobodného prostoru Lukáš Brezina si mě pozval do svého domácího podcastového studia. Povídali jsme si o pozorovateli v naší hlavě, škole, tabu a straších, neuvěřitelnosti existence, drogách, psaní knížek a iluzornosti ‚já‘.
Mind-up komik, spisovatel, moderátor a copywriter Jiří Charvát se rozpovídal o tom, proč neexistuje, proč nevěří na duši ani na to, že se tu dá něco dělat.
David Krajíček si mě pozval do svého RE|design podcastu. Nebudu vám říkat, o čem jsme si povídali, protože to za mě napsal David:
Pokud jste jako většina lidí, nejspíš máte pocit, že v centru vaší zkušenosti za vašima očima bydlí nějaké ‚já‘. Které se rozhoduje, přemýšlí, koná. Věda nám ale čím dál neodbytněji dokazuje to, co mnoho duchovních tradic tvrdí už po tisíciletí: že tohle ‚já‘ je iluze. Iluze, která odporuje nejnovějším poznatkům o mozku, fyzikálním zákonům, a dokonce i důkladnému pozorování vlastní zkušenosti.
Už 16.–18. července se uděje další běh zážitkového víkendového workshopu Jak se stát nikým aneb Úvod do Probuzení.
Jak přesně se budeme probouzet? To vám prozradí tohle video.
Nechcete u toho chybět? Rezervujte si místo.
Znáte ten pocit. „Prázdno, navěky prázdno. Je to celé k ničemu. Každý jsme sám.“ Co děláte, když tenhle pocit vystrčí hlavu? Jdete na internet? Sníte něco sladkého? Masturbujete? Nakupujete? Opijete se? A co dělají ostatní? A zkoušeli jste už… neudělat nic?
Internet. Pornografie. Alkohol. Drogy. Cukr. Nakupování. Přejídání. Sex. Počítačové hry. Existuje široká – ale poměrně ustálená – paleta věcí, ke kterým se uchylujeme, když cítíme úzkost, emoční bolest, stres, nedostatečnost, nejistotu, osamělost, nudu, prázdnotu, nesmyslnost… Jsou to vyrovnávací mechanismy, které si náš organismus vyvinul, aby unikl psychické a někdy i fyzické nepohodě. Ulevují nám, ale často si ještě více berou a mohou přerůst až v závislost.
Co cítíte k člověku, kterého míjíte na ulici? Máte k ostatním členům svého živočišného druhu přinejmenším rozporuplný vztah? Čím to je? Je to proto, že nám zasahují do osobního prostoru? Že jsou o tolik jiní než my? Nebo naopak tak moc stejní? Je na vině to, že nám někdo ublížil? Nebo to, že nemáme rádi sami sebe? Projektujeme si do každého dalšího setkání něco, co není pravda? Proč je pro nás jednodušší cítit náklonnost k jednotlivým „člověkům“, ale vůči lidstvu jako takovému je to fuška? Má cenu se tím trápit, nebo je to normální? Jde to změnit? Svěřili jste se, jestli máte rádi lidi.
„Většina lidí je na prd… ve všem.“ –Louis C. K. Očekáváte od lidí spíš to dobré, nebo to špatné? Jste rádi, že jste vyfasovali člověka, nebo to považujete za prokletí? Soudíte ostatní podle toho, jací jste vy, nebo myslíte, že jsou jiní? Vyhledáváte lidi, nebo se jich straníte? Kdybyste mohli na lidech cokoli změnit, co by to bylo? Fandíte lidstvu?