Michal Buzík vyplivl žvýkačku do odpadkového koše vedle svojí nohy. O dva stoly dál jsem si posměšně odfrkl, vytáhl dražé, dvakrát ho požvýkal, vyplivl a trefil se do stejného koše, přes rameno, poslepu a z devíti metrů.

„Michale?“ –„Ano?“ –„Ano?“ „Myslela jsem…“ Sylva pokynula rozpačitě k mému blazeovanému nástupci, „Michala… Mm-Michala,“ vytáhla bílou tubu s růžovými okraji. „Je to ono?“

„Vítejte ve spárech korporace!“ PowerPoeova silueta na promítacím plátně zlověstně pozvedla ruce ke stropnímu ventilátoru. „To, že jste tady, znamená, že jste nejlepší z těch, kteří nejsou v ničem natolik dobří, aby to mohli dělat na vlastní triko.“ Sebral z projektoru sklenku whiskey nebo ledového čaje a vyexoval ji i s ledem.

Přešlapoval jsem v předsálí HR oddělení a studoval na plazmové obrazovce aktuální přehled volných pozic. Za necelé tři roky, co jsem nedával pozor, se trh práce proměnil k nepoznání. Především: firmy začaly místo zaměstnanců hledat Avengery.

Opláchl jsem si propadlé tváře a tak dlouho si prohlížel v zrcadle svůj zesinalý obličej, dokud se neproměnil v grilované kuře. Naposledy jsem jedl před 40 hodinami.

• Házení kroužků na cíl. • Otevřená diskuse o protikvasinkové dietě. • Workshop: Správné mytí zelí. Studoval jsem doprovodný program Zlaté lodyhy a s každým dalším řádkem mi bylo jasnější, že z toho Cena Ferdinanda Peroutky úplně nekouká.

„Psát?“ postarší paní za skleněnou přepážkou na úřadu práce se zamračila. „Ano. Hledám zaměstnání, ve kterém bych mohl psát,“ neslevil jsem. Zachmuřila se ještě víc a naklonila se k monitoru.