O smrti | Jiří Charvát

Snad to není moc velkej spoiler, když prozradím, že všichni v téhle místnosti umřou.

Teď si možná říkáte: „Ty voleee. Kdybyste to napsali do facebookový události, tak sem nejdu.“

Tak vás uklidním. Není to jenom v téhle místnosti. Platí to i ve všech ostatních místnostech. Dokonce ani vyjít do exteriéru nepomůže.

Mrknout na stand-up O smrti >>

Vy i každý, koho milujete, umře. A je těžké se s tím smířit. Přestože život je vyčerpávající slzavá rutina, kde většinu času stojíte ve frontě, masturbujete nebo věšíte prádlo, tak představa, že to zničehonic vypnou, je kupodivu ještě horší.

Představte si, že TOHLE najednou přestane. To jediný, co máte. To jediný, co znáte. Najednou tma, nic a neexistujete. Jako jednorožec. Akorát jste míň roztomilí a osmileté holčičky si vás nepřejou k narozeninám.

A nic tady po vás nezůstane. Jenom jste se tady na moment mihli. Snědli 7 000 zvířat, vyprodukovali 102 tun odpadků, žili jste ve srandovní iluzi, že jste důležití, a zase odcházíte. Když máte VELKÝ štěstí, zůstanete třeba ještě pár desítek let v paměti pár svých nejbližších. Když jste je týrali, tak o něco dýl. Ale až umřou i ti, tak šmitec. Jako byste tady nikdy nebyli.

Kosa

A nikdy jsem nepochopil, proč má s sebou smrt kosu. Kdybyste byl profesionální zabiják, vezmete si s sebou kosu? Ne. Vezmete si pistoli nebo jed nebo bazuku. Kosu si vezmete, když jdete zabít pampelišku.

„Ťuk ťuk.“

„Kdo tam?“

„Smrt.“

„Ale to je milý překvapení. Pojďte dál. No ale… to bude asi omyl. Vy… máte kosu. Vy budete asi pampelišková divize.“

„Ano, já jsem pampelišková divize. Ale… je nás málo. A teď v zimě když nejsou pampelišky, tak jako přivýdělek chodím zabíjet i lidi.“

„Aha. My tady máme nemocnýho dědu, takže super. Ale já jsem doufal, že ho přijdete zabít nějak normálně.“

„No, tak to bohužel. Já bych právě potřeboval, jestli by si lehnul na zem nějak a já bych ho zkusil jakoby posekat.“

„No to je fakt výborný. A za tohle platím zdravotní pojištění.“

„Jojo. A jestli byste ho u toho moh’ zalejvat ještě.“

Posmrtný život

Lidský mozek si nedokáže představit, že neexistuje. Máte pocit, že jste tady byli vždycky. Jako Jiřina Bohdalová. A proto si mozek vytváří systémy víry. Není náhoda, že hlavním tématem většiny náboženství je posmrtný život. A dokud jste mladí, tak se na ně koukáte ze svejch skateboardů a říkáte si: „Proč se všichni modlej? Vo co tady de?“ Ale čím jste starší a smrt se blíží, tak vám to dává čím dál větší smysl. „Jojo, na tom asi něco bude. Tohle přece nemůže bejt celý. Na výsostech bude duše má jásat a plesat. Halelujá!“

Někdo věří v reinkarnaci. Že když jste byli hodní, vrátíte se v příštím životě jako puma nebo orel. Když jste zlobili, tak jako mořská okurka nebo Miloš Zeman.

Když jste dítě

A dokud jste ve školce, tak před vámi všichni smrt úzkostlivě tutlaj.

„Mami, kde je babička?“

„Už je jí dobře.“

„Aha. No, dobrý. Ale na to jsem se neptala. Ptám se kde je?“

„Na lepším místě.“

„U táty?“

Ale jakmile jdete do první třídy, najednou mají vaši rodiče pocit, že vás musí smrti vystavit co nejdřív a začínají vám za tím účelem kupovat domácí zvířata. Aby vám někdo stihnul umřít dřív než oni. A čím starší rodiče máte, tím víc to vyžaduje plánování.

„Jako hele, mně je přes 60. Takže border kolii mu koupit nemůžeme.“

„To je pravda. Tak co vlkodava? Ten se dožívá tak poloviny.“

„Hele, já už jsem fakt unavenej. Co rybičky?“

„No a mě teď tady píchlo! Takže já bych to možná nepokoušela a koupila mu octomilku.“

„Anebo mu koupíme rovnou mrtvý zvíře. To bude i levnější.“

„No, to nebude asi levnější, protože to je nenáročný na provoz. A když je něco nenáročný na provoz, tak je to dražší. Jako tiskárna.“

Sobě na hrob

Pak znám lidi, kterým umřel někdo blízký a oni, aby ušetřili, si na nechali udělat rovnou rodinný hrob, s množstevní slevou, a nechali si na něj rovnou vyrýt i svoje jméno. Takže pak chodíte na hrob sami somě. Nosíte si kytky, zapalujete svíčky. Vzpomínáte na sebe. Jste z toho zblbí. Jak tam tak dřepíte u náhrobního kamene, tak si uvědomíte, že mezi tím být naživu a být mrtvej, není zas takovej rozdíl. A dojde vám, že až umřete, tak si vlastně ani nebudete tolik chybět.

Moderní rakve

Můj známý vyrábí moderní rakve. Lidi už nechtějí klasické rakve, protože jim připadají depresivní. Wh-? Jakoby… rakev sama o sobě není depresivní. Depresivní je, že je v ní mrtvola. Kdyby byly mrtvoly v prádelnících, tak jsou depresivní prádelníky. Ale kamarád vyrábí rakve, co vypadají jako takový únikový moduly, takový kapsle. Modrý, růžový, zelený. Jako by tím nebožtík chtěl říct: „Heej, já jsem neumřel. Já jenom letím do vesmíru. Chochochó.“ Pohřeb je potom asi míň depresivní. A mají slogan: „Smrt si nevybírá. Vy můžete.“

„Tak já bych si chtěl vybrat neumřít.“

„Ah. Tak to bohužel. Takovou možnost v nabídce nemáme. Ale můžete si vybrat, jestli dáme vaši mrtvolu do zelený bedny, nebo růžový.“

Nekrofilie

A pak je tady určitá sorta lidí, kterou přitahujete, teprve když jste mrtví. Nekrofilie je v populaci častější, než si myslíme, protože to není něco, co byste zmínili, když se představujete v AZ kvízu.

„Jsem Jana z Brna a mezi moje záliby patří zahrádka, křížovky, nekrofilie a vaření.“

A možná si říkáte, že to nekrofilové mají jednodušší. Partner je nikdy neopustí. Nemusejí se bát, že umře. Ačkoli navenek může působit trochu chladně, tak v posteli se ničemu nebrání.

Ale nenechte se zmást. Najít toho pravého je pro nekrofily úplně stejná fuška jako pro kohokoli.

„Jaký bylo rande včera?“

„Hele, nic moc. Celou dobu byla taková uzavřená a na konci do ní číšník jenom trochu drcnul a ona se úplně sesypala.“

„Ti říkám, ať nerandíš se zpopelněnejma.“

Na druhou stranu, pokud jste děvče a nerada odmítáte méně pohledné nápadníky – je vám to takový vždycky trapný, nepříjemný – nekrofilie je výborná výmluva, která ušetří city toho druhého.

„Moc ráda s tebou budu chodit, ale až umřeš.“

Takže pokud si chcete na rande ušetřit nepříjemné momenty, stačí říct, že šukáte mrtvoly. … Nebo… že jste lesbička. To je možná lepší.

Kdy?

A lidi si stěžujou, že na smrti je nejblbější, že nevíte, kdy přijde. Ale když jim to pak doktor prozradí, tak z toho stejně nemaj radost.

Ale přejí si aspoň tušit. Proto existují různé tradice, podle kterých poznáte, že do roka umřete. Na Vánoce třeba. Rozlousknete vlašský oříšek, je tam černý vnitřek. Rozkrojíte jablko, je tam kříž. Prohmatáte melouny, je tam bulka.

Není čas

A lidi si neuvědomují, jak málo času jim ve skutečnosti zbývá. Kdyby ano, nikdy byste nikoho neviděli žehlit.

Říkají si: „Oukej. Umřu třeba v sedmdesáti. To je ještě spooousta času.“ Jenomže 70 let je jenom 25 000 dnů. Z nichž fůru už máte za sebou. Navíc jenom rok a půl strávíte na záchodě. Dva roky strávíte sledováním REKLAM. Čtvrt století prospíte.

A hlavně přirozená smrt nevypadá tak, že celou dobu skotačíte a pak zničehonic umřete. Předchází jí stárnutí. Několik dekád, během kterých jste čím dál tím sexuálně odpudivější. Místo normálních konverzací máte najednou neovladatelnou touhu říkat cizím lidem, ať nechodí po trávníku. Místo knih čtete letáky z Kauflandu. Neudržíte myšlenku a stolici.

Takže počítat s poslední třetinou života jako s nějakým časovým rezervoárem, kdy konečně budete moci vyvádět, co jste vždycky chtěli, není úplně chytrý. Protože se může snadno stát, že jediné, co budete v tom věku vyvádět, bude vaše tlusté střevo.

Životní pojištění

Na strachu ze smrti je založený obrovský byznys. Říká se mu životní pojištění. To je smlouva mezi vámi a pojišťovnou, že vás odmění za to, že umřete.

„Přesně tak, pane Nováku. Když umřete, zaplatíme vám milion korun.“

„No to je skvělý! Akorát… počkat. No ale… to já si to potom tolik neužiju. Nestačilo by, kdybych se jenom přizabil?“

„Ne ne. Tohle je životní pojistka. Musíte opravdu úplně umřít.“

„A nemohl bych zabít někoho jiného?“

„Ne ne. To už potom není životní pojistka, to je nájemná vražda.“

„A nemohli bysme uzavřít radši to?“

Co po vás zbyde

Taky je dobré myslet na to, že až umřete, někdo po vás bude muset uklidit. A být ohleduplný, ať s tím nemaj moc práce.

Když mojí ex umřela babička, vyklízeli jsme její byt. Tři dny. Protože ona shromažďovala všechno. Všechno. Nevyhodila jedinej igelitovej pytlík.

„Babi, proč tady máš všechny ty prázdný kelímky od jogurtů?“

„Kdyby byla válka.“

„Jakože… až bude válka, tak začneme jíst igeliťáky? A až nás budou bombardovat, budeme po nich házet kelímky od jogurtů.“

Na to neměla co říct, tak radši umřela.

A je dobré myslet nejen na to, co bude s vašimi fyzickými věcmi, ale i vašimi daty. Asi si říkáte, proč rodiny na pohřbech tak úpí, proč jsou tak zničení, tváře zkřivené zoufalstvím. Velmi často to není proto, že člověk umřel, ale proto, že předtím nestihl smazat historii prohlížeče.

Co bude po vaší smrti s vaší digitální identitou, je vůbec velké téma. Protože za 40 let bude na Facebooku víc lidí mrtvých než živých. Z Facebooku se stane Deathbook, globální digitální hřbitov, kde budete moct psát po zdech a šťouchat do mrtvol. Akorát zesnulé tu nebudeme znát jen z distingovaných černobílých portrétních fotografií, na jaké jsme zvyklí z fyzických náhrobních desek, ale zůstanou tu všechny ty vyprsený selfíčka před zrcadlem, fotky z párty, kde máte v nozdře 20 brček děláte ve spodním prádle kortmelec na stole těsně předtím, než jste se pozvraceli. Takže nejenomže budete mrtví, ale ještě u toho budete vypadat jako ten největší vocas. A vypadá to, že to tak Mark Zuckerberg i celou dobu zamýšlel, protože logo Facebooku je vlastně kříž s vocáskem.

Všichni jsme šílenci

Smrt je jeden z důvodů, proč jsme všichni šílenci. Protože každý se řítíme časoprostorem vstříc katastrofě a děláme všechno proto, abychom předtím zavírali oči.

Prodáváme to jediné, co tady máme: čas. Minutu po minutě, den za dnem. Výměnou za nejnovější iPhone a omlazující ultrazvukovou špachtli.

Ovšem myšlenka na smrt vám může dodat i odvahu. Když si uvědomíte, že každé vaše rozhodnutí se odehrává na pozadí obřích tikajících hodin smrti, tak najednou už není tak strašidelné oslovit tu prdelatou holku na zastávce, odejít z korporátu prodávat pastelky, vplížit se v noci do zoo a pustit všechny tučňáky.

Protože stejně jako máte TEĎ pocit, že život až do tohohle momentu probliknul jako mžik. Tak na smrtelné posteli budete mít úplně stejný pocit. Akorát už bude pozdě.

Na druhou stranu… orgasmu… se někdy říká „malá smrt“. Takže co my víme, třeba i velká smrt bude taková. … Osamělá, vkleče na záchodě na dlaždičkách.

Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.