V roce 2019 jsem přečetl 27 knih. Vzaly mě dál a dál do uvědomění, v jaké záhadě a zázraku to žijeme a že nikdo neví, co to má celé ksakru být. Přináším vám pasáže, které ve mně zanechaly nejhlubší dojem.
HARARI, Yuval Noah. Sapiens: Stručné dějiny lidstva
„Jak se Homo sapiens podařilo překročit pomyslný práh tlup o desítkách členů? Jak se mu podařilo založit města s miliony obyvatel a říše vládnoucí sta milionům? Tajemstvím úspěchu je sdílená představivost. I lidé, kteří se navzájem neznají, mohou spolupracovat, pokud věří stejným mýtům.
Každá rozsáhlá lidská spolupráce, ať už v současném státě, středověké církvi, starověkém městě nebo v primitivním kmeni, se zakládá na sdílených mýtech, které existují jen v kolektivní představivosti. Katolíci, kteří se navzájem neznají, mohou efektivně spolupracovat, protože věří, že se Bůh vtělil do lidského těla a dal se ukřižovat, aby vykoupil hříchy lidstva. I státy žijí z národních mýtů, takže třeba Srbové, kteří se nikdy nesetkali, mohou dobře spolupracovat, protože věří v srbský národ, vlast a vlajku. Obchodní společnosti drží pohromadě díky sdíleným ekonomickým mýtům. Zaměstnanci Googlu, kteří se nikdy neviděli, mohou jednat v součinnosti, protože věří v Google, akcie a dolary. Soudní systém stojí na sdílených právnických mýtech. Právníci spolu mohou pracovat, protože sdílejí víru v právo, spravedlnost a lidská práva.
Nic z toho ovšem neexistuje. Existují jen příběhy, které si lidé vymýšlejí a vyprávějí. Bohové, národy, firmy, lidská práva, zákony i spravedlnost existují jen ve sdílené představivosti lidstva.
Každý chápe, že tzv. primitivní národy upevňují svůj společenský řád vírou v duchy, kteří za úplňku tancují kolem ohně. Málokdy si ale uvědomujeme, že všechny naše moderní instituce stojí na naprosto stejném základě. Vezměte si třeba svět obchodních korporací: moderní obchodníci a právníci jsou vlastně obdobou mocných čarodějů, kteří se od šamanů liší jen tím, že vyprávějí mnohem podivnější příběhy.“
„JSOU LIDÉ V MANŽELSTVÍ SPOKOJENĚJŠÍ NEŽ TI, KTEŘÍ ŽIJÍ SAMI?
V průměru sice platí, že ženatí muži a provdané ženy bývají šťastnější než lidé rozvedení nebo svobodní, ale nemusí z toho vyplývat, že manželství vede ke štěstí. Může to být obráceně a šťastná povaha vede k manželství, lépe řečeno, příčinou uzavření a vytrvalosti v manželství jsou serotonin, dopamin a oxytocin. Kdo se narodí s radostnou biochemií, je zpravidla šťastný a spokojený, je proto atraktivnějším partnerem a má větší naději, že se ožení. Je také méně pravděpodobné, že se rozvede, protože je mnohem snazší žít s člověkem spokojeným než s někým, kdo je věčně zasmušilý, nabručený a nešťastný. Z toho plyne, že ženatí muži a vdané ženy jsou sice spokojenější než lidé bez partnera, ale svobodná žena, kterou biochemie odsoudila ke smutku a nespokojenosti, nebude šťastnější, když si najde manžela.“
„VĚK KONZUMU
Má-li kapitalistické hospodářství přežít, musí neustále zvyšovat výrobu, stejně jako musí žralok neustále plavat, aby se neudusil. Nestačí ale jen vyrábět. Někdo musí zboží kupovat, aby průmyslníci a investoři nezbankrotovali. A proto vzniklo nové smýšlení, jakási etika konzumerismu, aby lidé kupovali každou novinku, která přijde na trh.
Protože většina lidí v dějinách žila v nedostatku, šetrnost a střídmost byly vysoce ceněné vlastnosti. Puritáni a Sparťané jsou toho dobrým příkladem. Správná hospodyně nevyhazuje jídlo a na kalhoty dá raději záplatu, než by koupila nové. Jen králové a šlechta si dovolili morálku hospodárnosti porušovat a dávat svůj majetek na odiv.
Konzumerismus považuje co největší spotřebu za věc dobrou. Vybízí nás, abychom si dopřáli, rozmazlovali se, a dokonce se přílišným pitím a jídlem pomalu zabíjeli. Šetrnost je považována za nemoc, která by se měla léčit. Chcete-li zjistit, jak vypadá konzumní propaganda, nemusíte chodit daleko. Stačí, když se podíváte na zadní stranu krabice od cereálií. Přikládám text z obalu mých oblíbených snídaňových lupínků izraelské společnosti Telma:
‚Musíte si občas trochu dopřát. Přicházejí chvíle, kdy potřebujete více energie. Někdy si musíte hlídat váhu, ale někdy vás přepadne chuť na něco malého, a to hned. Telma nabízí široký výběr chutných cereálií jen pro vás. Pochoutky, kterých nebudete litovat.‘
Na stejném obalu je reklama na další cereálie pod názvem Health Treats čili zdravá pochoutka:
‚V Health Treats se snoubí obilniny, ovoce a ořechy, jedinečná kombinace chuti, potěšení a zdraví. Naši zdravou pochoutku si můžete dopřát i během dne. Dobrota se skvělou chutí, které budete chtít víc a víc.‘
Ještě donedávna by většinu lidí takový text přímo odpudil. Považovali by jej za sobecký, dekadentní a nemorální. Konzumerismus s pomocí populární psychologie (‚Jdi do toho! Dopřej si!‘) tvrdě pracuje, aby nás přesvědčil, že nám požitkářství svědčí a šetrnost je sebemrskačská.
Podařilo se, a stali jsme se dobrými konzumenty. Kupujeme si předměty, které nepotřebujeme a o kterých jsme ještě včera neměli ani tušení. Výrobci záměrně přicházejí s produkty na krátkodobé použití a vymýšlejí nové a zbytečné obměny zcela vyhovujících modelů, které bychom si měli koupit, abychom drželi krok s dobou.
Nákup se stal zábavou a zboží určuje vztah mezi členy rodiny, manžely a přáteli. Náboženské svátky jako Vánoce se staly oslavou konzumu. V Americe se dokonce Den obětí války, původně míněný jako slavnostní upomínka na padlé vojáky, stal příležitostí k nabídce mimořádných slev. Lidé jej oslavují nakupováním, jako by si chtěli dokázat, že obhájci svobody nepadli marně.
Nejviditelnější je konzumerismus v obchodu s potravinami. Tradiční zemědělské společenství žilo v neustálé obavě z hladu. Ve světě přebytku je hlavním zdravotním problémem obezita. Chudí lidé, kteří se ládují pizzami a hamburgery, trpí tloušťkou dokonce častěji než bohatí, kteří si mohou dopřát bio saláty a ovocné šťávy. Američané utratí za diety každoročně víc, než by stačilo k nasycení všech hladovějících na světě. Konzumerismus tak vyhrává na celé čáře, protože lidé nákup potravin neomezují, přejídají se, a ještě si kupují drahé dietní přípravky. K hospodářskému růstu tedy přispívají dvakrát.
(…)
Jak se dá skloubit konzumerismus s kapitalistickou etikou, která praví, že zisk se nesmí promrhat, ale investovat do výroby? Snadno. Stejně jako vždy i dnes existuje rozdíl mezi elitou a ostatními občany. Ve středověké Evropě utrácela šlechta za okázalý luxus, zatímco vesničané žili střídmě a šetřili každý groš. Dnes je to naopak. Bohatí lidé uvážlivě spravují svůj majetek i investice, a ti méně zámožní se zadlužují nákupy aut a televizorů, které ani nepotřebují.
Kapitalismus a konzumerismus jsou dvě strany stejné mince, spojení dvou přikázání. Zásadou bohatých je ‚Investuj!‘. Zásadou ostatních je ‚Nakupuj!‘
Kapitalisticko-konzumeristická etika je převratná ještě v jednom dalším ohledu. Ta stará náboženská etika nutila věřící, aby na sobě tvrdě pracovali. Slibovala ráj, ale jen pod podmínkou tolerance a soucitu s bližním a jenom v případě, že překonají své sobecké návyky a hněv. Většina lidí takovým požadavkům nedostála a dějiny jsou jen smutným příběhem o skvělých příkladech, které málokdo následoval. Většina křesťanů nežije jako Ježíš, buddhisté se nedokázali zbavit svých tužeb jako Buddha a konfuciáni by přivedli i samotného Konfucia k zuřivosti.
Ideály kapitalismu a konzumerismu však většina lidí úspěšně naplňuje. Nový životní styl slibuje ráj, ovšem pod podmínkou, že boháči zůstanou lakotní a budou se věnovat jen vydělávání peněz, a ostatní podlehnou svodům a choutkám a budou více nakupovat. Je to první náboženství v dějinách, jehož přívrženci plní, co se po nich žádá. A jak poznáme, že nás opravdu čeká ráj? Viděli jsme to v televizi.“
HARARI, Yuval Noah. Homo Deus: Stručné dějiny zítřka
„Slavná rada Marie Antoinetty na konci 18. století, ať hladovějící, když nemají chléb, jedí koláče, se překvapivě naplnila. Chudí lidé se dnes její radou skutečně řídí. Zatímco zámožní obyvatelé Beverley Hills se živí čerstvou zeleninou, tofu a quinoou, v chudinských ghettech se lidé přecpávají hamburgery, pizzou a sladkými tyčinkami.“
„V roce 2010 zemřely na obezitu a její následky celkem 3 miliony lidí. Oproti tomu teroristé zavraždili 7 697 osob, a to převážně v rozvojových zemích. Pro Američany a Evropany představuje al-Káida menší ohrožení života než Coca-Cola.“
HARRIS, Sam. Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení
„V zimě roku 1987 jsem si vzal drogu 3,4-methylenedioxy-N-methylamfetamin (MDMA), běžně známou jako extáze, a začal jsem úplně jinak vnímat potenciál lidské mysli. MDMA byla sice v devadesátých letech v tanečních klubech a na ‚mejdanech‘ všudypřítomná, já tehdy ale ve své generaci neznal nikoho, kdo by s ní měl zkušenost. Jednoho večera, několik měsíců před mými dvacátými narozeninami, jsme se s dobrým kamarádem rozhodli, že si drogu vezmeme.
Do dionýské nevázanosti, která dnes konzumaci MDMA často provází, měly kulisy našeho experimentu hodně daleko. Byli jsme sami doma, usazeni naproti sobě v opačných koutech pohovky, a klidně jsme spolu během té doby, kdy nám látka stoupala do hlavy, rozprávěli. Připadalo nám, že na rozdíl od jiných drog, s nimiž jsme měli do té doby zkušenost (marihuana a alkohol), nám MDMA nijak neovlivňuje smysly. Vypadalo to, že máme úplně čistou hlavu.
Uprostřed vší té obyčejnosti jsem si ovšem náhle uvědomil, že mám svého kamaráda rád. Na tom by nebylo nic divného – byl to koneckonců jeden z mých nejlepších přátel. Jenže já v tom věku neměl ve zvyku přemítat, jak moc miluji muže ve svém životě. Teď jsem CÍTIL, že ho mám rád, a s tím pocitem se pojily etické implikace, které mi náhle připadaly tak hluboké, jak všedně vypadají, když se takhle zapíšou: chtěl jsem, aby byl šťastný.
Ten pocit mě udeřil s takovou silou, že ve mně zřejmě něco povolilo. Ten vhled mi očividně restrukturalizoval mysl. Například má vlastnost závidět – pocit, že štěstí či úspěch jiného člověka mě ponižuje – se jevila jako symptom duševní choroby, který beze stopy zmizel. Pociťovat závist pro mě bylo v té chvíli asi tak stejně možné jako toužit si vypíchnout vlastní oko. Co na tom, jestli můj kamarád vypadá lépe než já nebo zda je lepší v nějakém sportu? Kdybych dokázal zařídit, aby těmi talenty oplýval, udělal bych to. Tím, že jsem si OPRAVDU přál, aby byl šťastný, se z jeho štěstí stalo mé vlastní.
Snad se do těch úvah vkrádala jistá euforie, ale celkově ten pocit pořád odpovídal naprosté střízlivosti – a morální a emoční jasnosti, která se nepodobala ničemu, co jsem do té doby znal. Vůbec to nepřeženu, když řeknu, že jsem se poprvé v životě cítil duševně zdráv. A přece vypadala ta změna v mém vědomí úplně jednoduše. Rozprávěl jsem prostě se svým kamarádem – už si nevzpomínám o čem – a přitom jsem zjistil, že jsem se přestal zabývat sám sebou. Opustila mě úzkost, sebekritičnost, přestala se mě držet ironie, soutěživost, strach, že budu trapný, prodlévání v minulosti a budoucnosti i všechny projevy myšlenek a zaměření mysli, které mě od něj oddělovaly. Přestal jsem se na sebe dívat očima druhého člověka.
A pak přišel vhled, který jednou provždy změnil můj názor na to, jak pohodově by se dal žít lidský život. Prožíval jsem k jednomu ze svých nejlepších kamarádů BEZMEZNOU lásku a náhle jsem si uvědomil, že kdyby se v té chvíli objevil ve dveřích někdo cizí, byl by on či ona do té lásky cele zahrnut. Láska byla ve své podstatě neosobní – a hlubší, než by se dalo odůvodnit průběhem něčího konkrétního života. Transkační forma lásky – miluji tě, protože… – už skutečně nedávala žádný smysl.
Co bylo na tom závěrečném posunu v perspektivě zajímavé, bylo to, že ji nevyvolala žádná změna v tom, jak jsem se cítil. Žádný nový pocit lásky mě nezaplavil. Ten vhled připomínal spíš geometrický důkaz: jako když člověk letmo zahlédne vlastnosti jednoho souboru souběžných čar a náhle pochopí, co musí mít všechny společného.
Jakmile jsem byl zase schopen slova, došlo mi, že toto nazření univerzality lásky lze snadno sdílet. Kamarád okamžitě pochopil. Stačilo zeptat se, co by teď cítil, kdyby tu byl někdo cizí, a jemu se v duchu otevřely tytéž dveře. Bylo prostě jasné, že láska, soucit a pocit radosti z prožívané radosti druhých nemají hranic. Ten zážitek nespočíval v nějakém nárůstu lásky. Spíš jsem zjistil, jak to vypadá, když lásce nic nebrání. Láska byla – jak po celé věky proklamují mystici a různí ztřeštěnci – stavem bytí. Jak to, že jsme si toho nikdy dřív nevšimli? A jak bychom to mohli dál přehlížet?
Trvalo mnoho let, než se mi podařilo dát tu zkušenost do souvislostí. V organizovaném náboženství jsem do té doby viděl pouhý pomník ignorance a pověry našich předků. Teď jsem ale chápal, že Ježíš, Buddha, Lao-c’ a další světci a mudrci minulosti nebyli všichni epileptici, schizofrenici či podvodníci. Světová náboženství jsem měl pořád za pouhé intelektuální ruiny, udržované za cenu velkých ekonomických a sociálních nákladů, ale už mi bylo jasné, že v těch troskách lze najít důležité psychologické pravdy.“
„Trávíme svůj život ztraceni v myšlenkách. Otázkou je, co bychom s tím měli dělat. Západ odpoví ‚nic zvláštního‘. Na Východě, zejména v kontemplativních tradicích, jako jsou ty buddhistické, se stav rozptýlenosti myšlenkami považuje za samotný zdroj lidského utrpení.
Stav ztracenosti v myšlenkách jakéhokoli druhu, ať jsou příjemné či nepříjemné, je z kontemplativního hlediska analogický spánku a snění. Jedná se o modus, kdy vlastně nevíme, co se děje v přítomném okamžiku. V podstatě jde o formu psychózy. Myšlenky samotné nejsou problém, ale stav identifikace s myšlením ano. Považovat se za myslitele svých myšlenek – tj. nerozpoznávat právě přítomnou myšlenku jako pomíjivý jev ve vědomí – je blud, kterým vzniká takřka každá odrůda lidského konfliktu a neštěstí. Jestli se vaše mysl zabývá současnými problémy teorie množin nebo výzkumem rakoviny, na tom nesejde. Pokud přemýšlíte, aniž byste věděli, že přemýšlíte, máte zmatek v tom, kdo a co jste.
Meditační praxe je metoda, jak kouzlo myšlení zlomit.
(…)
Má mysl začíná připomínat videohru: buď ji můžu hrát inteligentně a něco dalšího se v každém kole přiučit, nebo se můžu nechávat zabíjet pokaždé na stejném místě pokaždé stejným netvorem.“
„Většina lidí potřebuje k prožitku inherentní neosobnosti ‚já‘ značný trénink. Lze si ovšem povšimnout, že vědomí – to ve vás, co si v této chvíli uvědomuje vaše prožívání – je pocitově něco jiného než ‚vy‘. Je to jiný pocit než pocit ‚já‘. To, čemu říkáte ‚já‘, je samo pocitem vyvstávajícím mezi obsahy vědomí. Vědomí ho předchází, prostě ho pozoruje, a je od něj tudíž v principu svobodné.“
HARRIS, Sam. Svobodná vůle
„Proč jsem se nerozhodl vypít sklenici džusu? Ta myšlenka mě vůbec nenapadla. Mám svobodu udělat něco, co mě vůbec nenapadne udělat? Samozřejmě že ne.
Neexistuje žádný způsob, jak bych své tužby mohl ovlivnit. Jaké nástroje bych k tomu asi mohl použít? Jiné tužby?
Svůj duševní život jednoduše dostávám od vesmíru.“
Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>
Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
protože nejde o můj autorský počin,
i na čtení mám čas díky podpoře svých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:Martin Břeň | Jana Märcová | Lenka Melicharová | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Jan Trávníček | David Švejda | Jiří Boháč | David Zbytovský | Anna Benešová | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Anna Ackermann | Martina Mia Svobodová | Roman Holota | Adriana | Markuc
Mira Siler | Tomáš Blaho | Filip Mrkvička | Bronek | Jan Klos | Michal Novotný | Josef Dastych | Petra Slobodová | Vít Jurásek | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Michala Tomanová | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Jan Rosenthaler | Zdenek Svoboda | František Löffelmann | Radka Hrotková | Michal Zubáč | Zdeněk Pazourek | Tomáš Král | Dagmar Janoušková | Petr Zrůnek | Tomáš Buček | Natálie Schejbalová | Lukáš Dudek | Šimon Bilina | Barbora Buchalová | Laura Dräxler | Kuba Vichta | Václav Sobota | Michal Zeman | Martin Rada | Ondřej Sika | MadMugGames
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.