Zabouchl jsem dveře od auta, proběhl pár metrů hustým deštěm k panelákovému vchodu a zaostřil na nabídku zvonků.
ŠUSTROVÁ ❤ MOSCA
Srdíčko mezi příjmeními bylo zalepené čtverečkem papíru, ale pořád trochu prosvítalo. Stlačil jsem ho ukazovákem.
„Ano?“
„To jsem já.“
Bzzzzzzzzz.
„Pojď nahoru. Čtvrté patro.“
Když jsem vystoupil z výtahu, v pootevřených dveřích bytu už na mě (pravděpodobně nedobrovolně) číhal André.
Homosexuální sportovec.
Těžko najít sociodemografickou skupinu, se kterou je pro mě náročnější udržet konverzaci.
Střetli jsme se pohledem, ale nikomu se nechtělo začít mluvit, protože jsme věděli, že bychom hodnotnější rozhovor navázali i s alzheimerickou babičkou v portugalském metru.
Nakonec se hecnul on. „Prší,“ ukázal empaticky na můj vlhký kabát.
„Jo,“ přitakal jsem.
„Jo,“ souhlasil sám se sebou a drolil u toho zábradlí.
Těkali jsme očima po zdech panelákové chodby, až jsme se zastavili na štítku s nápisem: VÝTAH. NOSNOST 6 OSOB, TJ. 500 KG. Minutu jsme si četli.
„Nemám… to rád,“ dál statečně rozvíjel téma srážek. „Všude je mokro.“
„To jo. Ale zase… je to potřeba. Kvůli kytkám,“ vnesl jsem do debaty dramatický zvrat poznatkem z přírodovědy.
„Jo, kytky jsou dobrý,“ našli jsme společnou řeč. „Třeba tulipán.“
Automaticky mi před očima naskočila scéna, jak André klečí v malém vápně a jiný fotbalista mu strká do zadku vyztužený lubrikovaný tulipán. Doufal jsem, že to nejde poznat.
„Furt je ňáký… počasí,“ pokynul jsem rukou k oknu. „Je to fakt úlet. Oblačno, polojasno. … Jasno,“ zpanikařil jsem a začal vyjmenovávat náhodné pojmy z meteorologických relací, dokud se na zápraží neobjevila Sylva. „Okluzní fr–“ Vrhl jsem se na ni a objal ji, jako by mě po 14 dnech vysvobodila ze zasypaného dolu. Něco se mi přitom zabodlo do břicha a rozeřvalo se.
„Dávej pozor, ty hromotluku!“ praštila mě po hlavě vysílačkou.
„Prom–“ až teď jsem si všiml, že má k hrudi růžovým šátkem přikurtovanou Natálku.
„Ehh… Sylvíku,“ když André viděl, že se novorozeněti válí vedle hlavy druhé walkie-talkie, křečovitě se pousmál, „říkal jsem ti, že když máš malou u sebe, nemusíš zapínat chůvičku. Zbytečně jí pouštíš do hlavičky rádiové vlny.“
„Andrýsku. Ty se starej o svý… homověci a péči o malou nech na mně, ano? Vždyť jsi ji stejně nechtěl,“ Sylva ho mateřsky poplácala po strništi. „No. Gugugu. Tatínek tě nechtěl. Taaa-tínek tě nechtěl,“ šimrala Natálii malíčkem na solaru plexu.
„To bys jí asi neměla–“
„Homověci.“
Sylva se posadila do čela kuchyňského stolu. „Jsem moc ráda, že jsi to pozvání na večeři přijal, Michale,“ vyndala levé prso.
„B– rá–“
Zacpala bradavkou prostředek kojencova obličeje.
„–do se stalo.“
Kolem plotny tančil Buzík v pánské kuchařské zástěře s frontal nudity potiskem, broukal si Hanku Zagorovou a cedil špagety.
André vytáhl iPad. Sylva ho probodla pohledem. „TEĎ budeš hrát tu čutálistickou chujovinu? Když máme hosty?“
„Chtěl jsem se jenom podívat na Fac–“
Sylva otočila tablet displejem dolů.
„Maloval jsi obrázky. Dlaní horkou od lásky…“ rozevlátý Buzík rozdal po ubrusu talíře.
„U mojí večerní tabule nemá internet co dělat. Nejsme snad jedna z TĚCH domácností. Můžeme si normálně povídat.“
Ticho přerušovalo jen tikání hodin a sání mateřského mléka. Ale tak nějak jsem cítil, že je to bezpečnější než rozpruzovat konverzaci.
„Jak ti vlastně šlape šestinedělí, laskonko?“ políbil Buzík Sylvu na tvář při další cestě mezi stolem a kuchyňskou linkou.
„Dobře. Děkuju za optání. Svalům pánevního dna se vrací jejich původní pružnost. Děloha se svinuje zpátky do standardní velikosti, takže už mi netlačí na močák. Jen jsem dnes ráno maličko krvácela a trochu mě znervózňují ty stroupky na přední stěně–“
ŠPLECHT.
V talíři mi přistála naběračka boloňské omáčky.
„Dobrou chuť.“
Natálce zaskočil jeden větší lok mléka, zakuckala se a začala řvát. André vytáhl chrastítko s motivem fotbalového míče. Sylva mu ho vytrhla a zahodila do dřezu.
Najednou prudce vstala a odsunula židli. „Musím… jít zkontrolovat malou.“
„Ale máš ji…“ Buzík ukázal na Natálku v šátku.
„V tom případě potřebuju čůrat.“ Odešla z místnosti.
Utíral jsem si ruce do ručníku s Bartem Simpsonem, když jsem si všiml Sylvy naproti v dětském pokoji. Stála tam potmě a dívala se z okna na pouliční lampy. Vešel jsem a stoupl si vedle ní: „Jak se máš?“
Nereagovala.
„Jak… vám to klape s Majkem?“
Dál nerušeně zírala do noci. „Přijde z práce. Udělá večeři. Umyje nádobí. Hraje si s Natálkou, dokud není unavená. Uloží ji za zpěvu improvizovaných ukolébavek. Pak jde ke mně, udělá mi to pusou. Obejme mě zezadu a šeptá mi příběhy, dokud neusnu. Potom hodinu píše svůj anarchofeministický román. Pak si jde zaběhat. A když mu to ještě myslí, pracuje na start-upu, který má ambici vyřešit migrační krizi a plýtvání potravinami. A ráno mě vzbudí políbením do vlasů a snídaní do postele ve tvaru smajlíků. A další den znova. A znova…“
„To z–“ obdivně jsem pokýval hlavou, „ní jako sen každé ženy. Musíš být v sedmém nebi.“
Zaryla nehty do růžového šátku. „Nenávidim to,“ zašeptala zlomeně. „Je tak… nemožně dokonalej. Vždycky když se na něj podívám, připomene mi, jak sama nestojím za nic. On… žongluje se čtyřmi pěti sny najednou. Já ani nevím, jestli nějaký mám. Sedím na gauči, žeru Carte D’Or a mažu se anticelulitidní mastičkou,“ roztřásl se jí spodní ret. „A každý den usínám se strachem, že už se na mě ráno okurka z tácu smát nebude. Protože mě nechá.“ Zavadila o gumového triceratopse visícího ze stropu.
„Proč by t–“
„Je na mě příliš dobrej, Michale,“ otočila se na mě. „A začíná si to uvědomovat.“
Chvíli jsem se na ni díval. „Pojď. Budeme to mít studený.“
Když jsme se vrátili ke stolu, seděl tam jeden blonďatý fotbalista navíc. Zazubil se a zamával.
„Co ten tady dělá?!“ Sylva věnovala Andrému napůl zaskočený a napůl výhružný pohled.
„Ty tady máš oba Michaly. Myslel jsem, že si taky můžu pozvat někoho blízkého,“ André mu dal dlaň na rameno.
„Já s Natálkou ti nejsme dost blízké?“
„Vy s–“
Blondýn se postavil a vytrčil k Sylvě ruku: „Honza.“
„Já vím, kdo seš,“ vložila mu do ní saponát.
Rozpačitě ho odložil. „A m– ám pro Natálku dárek! Aby se nenastydla,“ vytáhl z brašny slávistickou šálu v dětské velikosti a vetkl ji novorozeněti do praciček.
Sylva ji vzala, srolovala a zavřela do kredence.
„Přes-taň-te mi sem no-sit fot-ba-lo-vý vě-ci,“ slabikovala zlověstně úzkou škvírou mezi rty. „Já vím, že chcete, aby Natálie kopala první lesbickou ligu, ale už jsem řekla, že bude dělat balet.“ Dvakrát se nadechla a usmála se od ucha k uchu. „Přišel jsi ještě kvůli něčemu jinýmu než mi zmršit dítě?“
André pokynul k Honzovi, ať si sedne, a sám se postavil: „Chtěl jsem, abyste se s Honzou poznali, protože bych byl rád, kdyby tu s námi začal bydlet.“
„Prosim?“ Sylva křečovitě sevřela vidličku. Buzík se k ní nahnul a zkusil ji vyviklat. Nešlo to.
„Tvůj Majk tu spí už skoro každou noc a já… se tísním na gauči a cítím se tu jak pátý kolo u vozu. A je mi i smutno. Byt je to velkej,“ rozpřáhl rukama. „Myslel jsem, že bychom si s Honzou udělali vlastní pokoj místo dětského pokojíku. Stejně máš Natálii pořád na těle a nepoužíváš ho.“
Upřeně se na něj dívala a naklonila hlavu. „Dokud jsme spolu chodili, taky jsi při sexu nepoužíval svůj řitní otvor. Jak by se ti líbilo, kdybychom ho tehdy zašili?“
„Vu– to– je moc přiléhavá analogie. Děkuju za ni.“
„Výýýborná omáčka!“ pozvedl Honza pochvalně k lustru lžíci s mletým masem.
„Nebo tak já se odstěhuju ZA Honzou,“ praštil André rozhodně dlaněmi do stehen.
Sylva se tvářila, jakože to zvažuje. „No jasně!“ luskla. „Vošustit. Zbouchnout. Vopustit. Jít šukat fotbalisty do zadku.“
Namotal jsem si další klubko špaget.
„Jako bych četla tvůj TO DO list.“
„Má– lem bych zapomněl,“ doběhl jsem do předsíně pro tašku v naději, že strhnu volant konverzace. „Mám pro tebe víno a… plíny,“ postavil jsem obojí na stůl.
„Děkuju moc!“ Sylva nadšeně zatleskala. „Myslím, že rovnou použiju obojí, protože je to tady k posrání…“ odšroubovala zátku, „skvělý!“ nalila si hned čtyři deci. Maličko přitom ucmrndla Natálce do obličeje.
André popadl bryndáček a natáhl se, aby ji osušil.
„Nešahej na ní!“ Sylva se po něm ohnala a rozlila mu skoro celou sklenku do klína. „Když s náma nechceš bydlet!“
„V– práci se stala taková legrační historka,“ měl jsem kompulzivní potřebu odlehčit atmosféru. „Patrikovi spadla kreditka do skartovačky. Bylo to… legrační.“
Honza zmuchlal tři ubrousky do kuličky a začal Andrého utírat.
„Vy si je tam honíte? Ruce na stůl, buzny!“ Sylva se rozplakala.
„Já… myslím, že to pro dnešek rozpustíme,“ vložil se do toho Buzík. „S Honzou bude ještě čas se seznámit,“ pokynul mu smířlivě ke dveřím. „A ty si teď, sedmikrásko, vlez do vany a já ti udělám masáž chodid–“
„Ty už taky mlč!“ vyštěkla. „Jak můžeš bejt do hajzlu furt tak sluníčkovej? Rozhlíd‘ ses vůbec někdy kolem sebe?! Ó, pan Dokonalý. Mistr ukolébavek a kunilingů. Pan Všechnomivychází. Tak víš co? Rozcházím se s tebou!“ z levé nozdry jí vylétla nudle.
Buzík zůstal mlčky koukat před sebe. Za moment se vzpamatoval. „B– Dobře. Jestli to… tak cítíš.“ Vstal, políbil ji do vlasů, sebral z věšáku kabát a měl se k odchodu. „Na Natálku ti budu samozřejmě přispívat. Ta rošťanda už mi nějak stihla přirůst k srdci,“ ohlédl se ještě mezi futry a odhalil rovné zuby v jímavém úsměvu.
Sylva se chytla za spánky: „Ááááááááááhhg!“ čapla talíř a hodila ho proti stěně. Na zdi zůstal boloňský flek ve tvaru Austrálie a Oceánie.
Honza se rekordně rychle obul a klopýtal po schodech za Buzíkem.
Brunátná Sylva vstala, otevřela kredenc, vysmrkala se do dětské slávistické šály a otřela slzy. 10 vteřin hleděla na oranžový Nový Zéland, pak pevně objala Natálii a jen v pantoflích vyběhla ze dveří: „Počkeej!“
Osaměli jsme u stolu s Andrém. Chvilku jsem si hrál s hodinkami a André s prostíráním.
„Taky… krokus třeba… neni špatnej.“
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.