• Házení kroužků na cíl.
• Otevřená diskuse o protikvasinkové dietě.
• Workshop: Správné mytí zelí.
Studoval jsem doprovodný program Zlaté lodyhy a s každým dalším řádkem mi bylo jasnější, že z toho Cena Ferdinanda Peroutky úplně nekouká.
„Psát?“ postarší paní za skleněnou přepážkou na úřadu práce se zamračila.
„Ano. Hledám zaměstnání, ve kterém bych mohl psát,“ neslevil jsem.
Zachmuřila se ještě víc a naklonila se k monitoru.
Krtek vylovil z kapsy pláště proužek papíru ještě z dob jehličkových tiskáren. Podal mi ho.
Nervózně jsem poposedl na trosce čekárenské sedačky a tázavě se zadíval do jeho popelníků: „Čísla.“
Pixel má pocit, že se poslední dobou vzdalujeme. Abychom tomu zabránili, začali jsme spolu chodit na kuřácké pauzy. Já nekouřím. A už vůbec to nehodlám dýchat pasivně. Tak stojíme každý v opačném rohu parkoviště a křičíme na sebe.
Seděli jsme se Sylvou naproti sobě ve firemní kantýně, mlčeli a dloubali vidličkami do buchtiček se šodó.
Ob místo vedle nás se k sobě na jediné židli tiskli Roman a Monika, čerstvě zasnoubený pár z HR. Vzájemně se krmili, lechtali a častovali přezdívkami, které vás připraví o 40 bodů IQ a zbytky libida.
Seděl jsem v zasedačce a s kamennou tváří sledoval nejpopulárnější videokompilace řehtajících se kojenců ve snaze přesvědčit sám sebe, že teprve s jednou z těchhle vykulených továrniček na výkaly bude můj život kompletní. Roztrhneš papír, smějou se. Kýchneš si, smějou se. Dáš jim citrón, zaškleběj se, smějou se. Po 20 minutách jsem se dostal do jakéhosi zvláštního transu, v němž bylo zřejmé, že děti jsou ve skutečnosti parazitní mimozemská rasa, které připadá všechno legrační. A ze všeho nejvíc začít růst uvnitř ženy, ve které jsi měl penis; když se ti to nejmíň hodí.
Petr Zelenka při své přednášce z cyklu Tajemství vypravěčů poodhalil některé fígle ze své scenáristické kuchyně. Prvních 8 jste si mohli přečíst minule. Dnes si dáme zbylých 6.
Druhé části – kromě Terminátora – jsou vždycky nastavovaná kaše. Tak schválně.