„Kuřecí steak s kroketama pro pána. A raw japonský salát bájného bílého draka Nihon no Riu pro druhýho pána,“ korpulentní potetovaný číšník s vyholenou hlavou, která se mračila i vzadu, rozdal po ubrusu talíře, jako by to byly žolíkové karty. „Dobrou chuť,“ zmizel za pípou.
„Zavolal jsem si vás proto, že jste sobecký svině,“ přivítal nás šéf na poradě, jen o něco méně mile než jindy.
Zamračili jsme se. Pixel souhlasně pokýval.
Sylva odešla na mateřskou.
Byla to upřímně řečeno docela úleva.
Poslední dobou s ní nebyla moc řeč.
Nejmilovanější člen kanclu zemřel.
Bílá závojnatka My Big Dick byla ve čtvrtek ráno nalezena mrtvá v molitanové drážce akvarijního filtru. (Dokud ji Pixel nepřekřtil, jmenovala se Moby Dick.)
Červencové slunce pralo do balicího papíru se zhuleným Snoopym. Roztrhl jsem ho a odklopil víko. Pixel natěšeně zatleskal.
„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.
Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči.
„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
Vrchol květnového koncertu Čtvrt na smrt v Carpe Diem, jak ho zachytila moje zrcadlovka.
Narkomaní agitka Fet folk a srdcervoucí nerozchodovka Láska z regálů.
Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou.
58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.
Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.
Všechno se to semlelo v pátek.
Postával jsem nesvéprávně na písčité pláži Máchova jezera s očima převázanýma mikinou. Před sebou vytrčenou ruku s polévkovou lžící a na ní vejce.
„Tři, dva, jedna… TEĎ!“
