Je ponurou pravdou, že jen velmi těžko najdete někoho (nebo nedejbože něco) zajímavějšího než smartphone. Toto matoucí a znepokojující uvědomění má dalekosáhlé důsledky pro milostný život, rodinné vztahy, práci, volný čas a zdraví většiny z nás. Neexistuje téměř žádný vztah, na který by přítomnost telefonu neměla hluboký dopad. Naše láska k našim telefonům by nebyla takový problém, kdybychom někde uvnitř netušili, že stejně jako tahle mašinka mnoho dveří otevírá, současně hrozí, že mnoho jiných bolestivě zavře. Tato esej ví, že své telefony milujeme, a nechce nás nabádat se jich vzdát, ale je si zároveň vědoma, že si tyto úžasné technologické hračky vybírají i svou daň. Toto je text, jehož cílem je přinést trochu rozumu do našeho nejintimnějšího, nejintenzivnějšího a pravděpodobně nejnebezpečnějšího technologického partnerství.

 

1. Závislost

 
Možná si nepícháme ilegální látky ani se nemarinujeme v alkoholu, ale i tak jsme téměř všichni narkomani. Závislost je (v zásadě) návyk na látku, která dovede zaplašit naše skutečné naděje a strachy. Je to (v širším smyslu) každá činnost, kterou jsme si vyvinuli, abychom se vyhnuli skutečným upřímným setkáním se svou vlastní myslí.

Poukazujeme-li na to, že jsme závislí na svých telefonech, neříkáme tím jen, že je používáme hodně. Značí to temnější poznání: že je používáme, abychom se vyhnuli sami sobě. Kvůli svým telefonům už nedovedeme sedět sami v místnosti jen se svými vlastními myšlenkami poletujícími volně našimi hlavami, troufajícími si zatoulat se do minulosti a do budoucnosti. Nedovolujeme si cítit bolest, touhu, lítost a nadšení.

Jsme závislí na svých telefonech ne proto, že na ně spoléháme, ale proto, že je používáme v rámci škodlivého projektu sebevyhýbání. Nemají v úmyslu nám ublížit. Ale my si jimi ubližovat můžeme a pravděpodobně to děláme. Závislost zní strašlivě. Ale je to jen hrozivější jméno pro normální tendenci: zvyk utíkat od radostí a hrůz sebepoznání.

 

2. Mnišství

Staletí stavěli křesťanští mniši a jeptišky vzdálená, strohá (a mnohdy velmi krásná) místa k životu, často kruhové tiché arkády s pokojnými zahradami uprostřed. Dali si takovou práci, protože se nade vše chtěli vyhnout jedné věci: vyrušení. Byli si velmi dobře vědomi naší vrozené neschopnosti vytěžit z našich myslí to nejlepší. Chápali, jak mlhavé a neposedné umějí naše myšlenky být. A přistoupili k problému rozptylování mimořádně zodpovědně. Chtěli se tolik soustředit na to, co pro ně bylo důležité, že věnovali obrovskou péči odclonění lákavých (ale upřímně – většinou bezcenných) vyrušení nabízených širším a divočejším světem.

Jejich úsilí je dojemné, protože – jak nám teď bolestně dochází – měli pravdu. Naše mysli jsou od přírody jako šílené opice, neúnavně skákající za vším, co jim přeletí přes nos, zatímco věci, na kterých nám doopravdy záleží, opomíjíme. Jenže bohužel naše společnost a kultura nám nestaví kláštery. Naopak. Vkládá nám do rukou neustále otevřené kanály ke všemu, co může odklonit naši mysl: nemovitosti, porno, zpravodajství, chat, internetové diskuse, hry, speciální nabídky, hádanky, dvanáct nejlepších hotelů kdesi, nejpodivnější činnosti největších podivínů a intimní životy každé celebrity na planetě. Jsme téměř bezmocní odolat, protože tolik chytrých a pracovitých lidí zasvětilo své životy tomu, aby vydělali peníze tím, že se zmocní – i kdyby jen na pár vteřin – toho nejcennějšího, co máme: naší pozornosti a času. Dokonce i bez špetky náboženského vyznání je snadné zatoužit po klášteře.

 

3. Digitální sabat

 
V Desateru se píše, že Bůh nařídil Izraelitům sedmý den, tj. v sobotu, nepracovat. Nebylo to z nechuti k práci. Zbylých šest dnů měli makat jako mourovatí. Bylo to spíše kvůli uvědomění si důležitosti odpočinku. Příkaz vychází z hluboce moudrého pohledu na lidskou přirozenost. Potřebujeme se pravidelně zastavit – dokonce i když pracujeme na něčem důležitém. A pomůže, když nám to někdo řekne autoritativně, třeba fousatý týpek z oblohy. Koncept digitálního sabatu není v jádru ludditský; nepopírá, že nám technologie přináší ohromné výhody a nezpochybňuje její úspěchy. Uvědomuje si, že jsme vůči svým strojům přehnaně poslušní. Jsme z povahy příliš poddajní, a proto si musíme připomínat – pomocí nejvyšší autority – že si někdy musíme dát pauzu.

Problém je, že bohové zemřeli. Velké autority moderního světa jsou hlasy korporátních zájmů; nemají nezbytně na srdci naše potřeby. Musíme kontrolovat své telefony, jistě, ale potřebujeme také potkávat ostatní osobně, odpočívat, pohroužit se do přírody a do přítomnosti. Potřebujeme nechat své mysli toulat se jen tak. Potřebujeme překročit práh nudy, abychom obnovili setkávání sami se sebou. A musíme to dělat pravidelně, třeba jeden den v týdnu, jak si kmeny v Izraeli moudře uvědomily už dávno. Můžeme ustanovit každou sobotu příležitostí, kdy – na chvíli – umlčíme panovačný stroj.

 

4. Vyhledejte věci sami v sobě

 
Můžeme si toho na svých telefonech tolik dohledat: můžeme (chceme-li) zjistit počet obyvatel Limy (8,473 milionů); kdo vyhrál ženské finále Wimbledonu v roce 1997 (Martina Hingisová); definici ‚tautologie‘ (vždy pravdivý výrok); nebo třeba autora fascinujícího úsloví ‚Co tě nezabije, to tě posílí.‘ (Nietzsche). Tento konstantní zdroj má však nezamýšlený nešťastný vedlejší efekt. Raději se radíme se svými telefony než sami se sebou.

Ne že bychom znali tolik obskurních faktů. Ale už obsahujeme – v rozptýlených, neuhlazených formách – surový materiál, ze kterého může vzejít ohromné množství těch nejlepších vhledů a nápadů: jen kdybychom jim věnovali dostatek času a pozornosti. Už teď máme obrovské zkušenosti – jen jsme si je ještě nezformulovali; nepoučili se z nich; nevyvodili závěry.

Často to není víc informací, co potřebujeme, ale ambicióznější využití informací, které už máme. Co pro mě znamená opravdu příjemná dovolená? Co je to, co miluju na tenisu? Co potřebuju a chci říct svým přátelům? Jediný nástroj, který k tomu potřebujeme, je náš vlastní mozek. A třeba existuje jediný citát, který si opravdu potřebujeme dohledat: ‚V myslích géniů objevujeme své vlastní zanedbané myšlenky.‘ (Ralph Waldo Emerson).

 

5. Naše telefony a naše vztahy

 
V zásadě milujeme rodinný život, záleží nám na vztazích a jsme jim oddaní. Ovšem skutečnost je samozřejmě složitější. Báječné věci jsou promíchány se spoustou nepříjemného a frustrujícího. Náš partner není tak chápavý, jak bychom si přáli; naše rodina je spíše konfliktní a náročná než slušná a rozumná.

Ovšem náš telefon, ten je poslušný. Odpoví na dotek. Vždy připravený obživnout a udělat, cokoli chceme. Jeho tvárnost poskytuje perfektní omluvu pro odpojení se od obtížných aspektů jiných lidí. Není přece zas tak neslušné ho zkontrolovat – možná opravdu potřebujeme vědět, jak se ta kauza vyvíjí, příteli v jiném státě se možná právě narodilo dítě nebo si v posledních minutách někdo, koho sotva známe, koupil nové boty.

Je tak lákavé poklepat na displej, když začne partner vykládat o tom, jaký měl den, nebo svoji teorii o ideálním uspořádání lednice. Detaily jeho existence a naděje vkládané do našeho soužití nemohou soupeřit s informací o aktuálně nejdražším bytě prodávaném na Manhattanu nebo se životosprávou Myaminse Stewarta Gilligana (největší kočky domácí na světě). Ovšem to první bude, v dlouhém běhu, daleko důležitější – jak víme.

 

6. Randění

 
Vypadá to, že si můžeme někoho nabrnknout levou zadní. Tam venku jsou miliony lidí. Nemůže být těžké najít toho pravého – stačí se zaregistrovat na té správné stránce. Naše vlastní naděje z nás dělají monstra: každou osobu, kterou potkáme, srovnáváme s těmi, které jsme nikdy nepotkali. Jsme nelítostní vůči těm, které známe, kvůli obrovským rezervoárům bezpochyby ideálních společníků a partnerů, kteří jsou od nás v tuhle chvíli vzdáleni jen na klik nebo dva.

Pochopitelně že nikdo z těch lidí, které díky svým telefonům poznáme, není nikdy úplně ten pravý. Tak se vrátíme zpátky k hledání a zdvojnásobíme své úsilí. Ideální partner tam musí někde být, jen když budeme hledat dostatečně dlouho.

Jenže ho nikdy nenajdeme. Z důvodu, který nám naše telefony zatím nepřiznaly. Každý tam venku je radikálně vadný. Úkolem lásky není lokalizovat jakéhosi mýtického ‚toho pravého‘ nebo ‚tu pravou‘. Kompatibilita je úspěchem lásky, nikoli jejím předpokladem. Vztahy se naučíme vytvářet teprve tehdy, až přestaneme trvat na dokonalosti a naučíme se tolerovat i méně atraktivní vlastnosti těch, které kdy můžeme potkat, a vidět v nich smysl.

Tohle je pravda, kterou nás náš telefon zatím nechce naučit. Slibuje nám najít někoho, kdo má rád sýr, chce nosit gumovou masku a žije do patnácti kilometrů okolo. Ale zatím nám nemůže pomoci se skutečnou výzvou lásky: rozšířit svůj soucit a pochopení lidské křehkosti.

 

7. Porno vs. skutečný život

 
Láska k pornu je hluboce pochopitelná a naše telefony to vědí. Žít s někým v jedné domácnosti je zoufale obtížné, vztahy jsou náročné, práce je nenaplňující nebo nudná, rodinná dynamika je složitá a kapacita pro upřímnou milou konverzaci tak omezená, že není divu, když podlehneme svodům rychlých intenzivních rozkoší sextingu nebo krátkých filmů o lesbičkách zkoušejících anál nebo o svalnatých týpcích, co se navzájem bičují. Porno nesoudí. Nekritizuje vás za to, že vás fascinuje trojka nebo zlobivé knihovnice. Místo aby říkala: jsi odporný a nechutný, pornostránka je zvoucí a chápavá. Nabízí online to, co bychom chtěli ideálně dostat od jiného člověka: přijetí podivných principů, na kterých funguje naše libido.

Blízkost se skutečným partnerem s sebou přináší tolik komplikací, které se se vzrušením tlučou. Jsou tu resty nevyřízených rozmrzelostí; denní nutnost vyrovnávat se s méně příčetnými stránkami druhého nebo se omlouvat za vlastní nedostatky; je tu tlak být slušný a civilizovaný.

Tohle všechno dusí vzájemné sexuální objevování – a porno na ničem takovém netrvá. Pornostránce je jedno, jestli jste vynesli koš nebo jestli žvýkáte moc nahlas; nepřipomíná vám, že mlátíte dvířky od kredence nebo že na otázku, jaký jste měli den, odpovídáte jednoslabičně; nechce zacházet do detailu o tom, proč jste nezavolali matce na její narozeniny ani si promluvit o vašich dluzích na kreditních kartách. Porno v důsledku říká: cokoli ve tvém životě je nám fuk – soustřeď se jen na tohle. Porno tak může být velkou úlevou od tíživých komplikací intimity. Užitečně – a blaženě – odstraňuje sex z emocionální krajiny našich skutečných vztahů. Což je zároveň ohromný přínos – a zároveň strašlivá daň.

 

8. Příroda a velkolepost

 
Téměř od počátku věků jsme si cenili příležitosti uniknout před připomínkami lidstva a pohroužit se do přírody. Chtěli jsme zírat do šedé lhostejnosti oceánu nebo do jasné, nesčetné nesmírnosti hvězdné oblohy. Zbožňovali jsme stát pod tyčícími se útesy nebo narazit na strom, který byl vysazen, ještě když se po pláních toulali bizoni. Toužíme po zvláštní vznešenosti – a emocionální úlevě – která přichází při uvědomění si naší neuvěřitelné malosti v nekonečném prostoru přírody. Tato rozlehlá prostranství s sebou přinášejí hluboce utěšující umenšení našich starostí: když jsme tak titěrní ve velkém řádu věcí, i naše starosti musejí být.

Naše telefony jsou nepřáteli takových zážitků. Neustále vnášejí do zorného pole naše malá já. Můžeme být na okraji Grand Canyonu; ony pípají v našich zadních kapsách. Můžeme hledět na jižní svahy Matterhornu; ony stahují updaty aplikace na objednávání jídla. Požadují po nás, abychom nikdy nezapomínali na své ego a na nespočet věcí, které nás trápí. Aniž by chtěli, hatí úlevu, kterou nabízí velkolepost přírody.

Místo abychom se rozplynuli, dál prosazujeme své požadavky. Natáčíme, místo abychom se zbavili nuzného, neukojitelného já. A zatímco postujeme obrázky perfektního západu slunce za horami na horizontu nebo průzračné vody prýštící z malého lesního pramínku, zapomínáme (zatímco aktualizujeme), co se nám – tiše, s velkou, a přitom nenápadnou majestátností – skutečně snažily říct.

 

9. Stimulace vs. klid

 
Z důvodů spojených s evolucí našeho druhu – které mají v moderním světě tragické důsledky – naše mozky baží po stimulaci. Kdysi jsme energicky reagovali na životně důležité a závažné signály z okolního prostředí: když se v keři zaskvěla borůvka nebo hrozilo pokousání hadem; dnes v době ledniček a zoologických zahrad odpovídáme se stejnou (a hluboce nemístnou) naléhavostí na cokoli, co pošimrá naši hyperaktivní představivost, jakkoli vzdálený je dnes stimul skutečné výživě nebo opravdovému nebezpečí.

Vyskočíme při sebemenším povelu. Rozruší nás i nová informace, přestože nijak nesouvisí s ničím, co je pro nás podstatné.

Naší nejnaléhavější potřebou je něco, co nás po milénia výrazněji netrápilo: klid. Reagujeme na stimuly, i když jsme unavení, vyčerpaní, rozrušení nebo znepokojení. A naše telefony na tom mají svůj podíl viny – protože jsou nositeli nikdy nekončících informací, které nás burcují, zatímco my potřebujeme pravý opak: potřebujeme pomoci být ve větším klidu a míru.

Neříkáme si svým dodavatelům o ty správné věci. Myslí si, že chceme zprávy o nejhorší vlakové nehodě nebo teroristickém útoku, které se v tuhle chvíli někde na světě staly. Určitě je to novinka; ale to ještě neznamená, že je to důležité. Možná že to, co opravdu potřebujeme, jsou obrázky těch nejklidnějších krajin, informace o jednotvárné činnosti lidí v Provance nebo Sieně 15. století nebo fotografie nejodlehlejších, nejvzdálenějších a nejlhostejnějších měsíců Jupiteru.

 

10. Nakupování

Máme ve svých rukou přístup k (nebo alespoň informaci o) každém zboží ve známém vesmíru. Kdybychom se probudili uprostřed noci a zkontrolovali své telefony, pravděpodobně by nás přivítala nabídka společnosti vyrábějící obuv, dodavatele nábytku ke smontování nebo výrobce absurdně drahých hodinek.

Přesto všechno jsme kupodivu v nakupování pořád dost mizerní. Ne ve zřejmém smyslu, že bychom propásli akci nebo zaplatili za toastovač nebo pár sandálů zbytečně moc. Spíše tím, že se naše nákupní ambice soustředí pouze na nižší patra naší vlastní pyramidy potřeb.

Náš telefon neví (a proto nám s tím nemůže pomoct), jak moc bychom raději měli opravdového přítele než zlevněné kuře nebo našli řešení dlouhotrvajícího vztahu, spíše než získali slevu na povinné ručení. S čím vyšším patrem pyramidy potřeb se potýkáme, tím méně je nám náš perfektně nadesignovaný, ale ve výsledku chatrný telefon k užitku. Smlouvy, které musíme uzavřít; závazky, které musíme učinit; věci, které nejvíce potřebujeme v našem životě (nebo naopak ty, kterých je třeba se vyvarovat); nic z toho našemu telefonu nedochází.

Stále ještě čekáme na telefony, které nám pomohou vhodně řešit ty největší zápasy našich životů, ty na vrcholku slavné Maslowovy pyramidy.

 

11. Nad Instagramem

V pozdním 19. století, kdy už byla fotografie dobře zavedená, začal být anglický umělecký kritik a společenský reformátor John Ruskin posedlý obtížným a nepřesným procesem kreslení. Chtěl, aby lidi přestali cvakat tolik obrázků a začali používat tužku, akvarel a svoje vlastní oči. Nebyl proti fotografiím jen proto, že byly nové. Všiml si chmurné neočekávané nevýhody té úžasné schopnosti vytvářet v mžiku přesné obrazy prakticky čehokoli.

Můžete vyfotit list (nebo tvář své milenky; nebo dům, kde jste žili, když vám bylo pět; nebo ledovec plující oceánem), ale to neznamená, že jste onu věc vtiskli i do své duše. To se stane jen tehdy, když si položíme titěrné otázky – je tahle strana listu tmavší nebo světlejší než ta druhá, jak přesně se řapík připojuje k větvi, kolik hrotů je kolem čepele? Tak si začneme všímat detailů a fixovat je ve svých myslích.

Musíme se naučit věnovat pozornost. Je ironií – a tragédií – že jednoduchost, s jakou můžeme pořídit fotku pracuje proti naší potřebě něčeho si opravdu všimnout.

Možná se budeme muset uchýlit k humpoláčtějšímu řešení, abychom dosáhli jemnější věci: zjistili, co pro nás něco znamená.

Možná je potřeba čas od času odložit telefon a kreslit.

 

12. Vychutnávání

 
Zdá se, že nám naše telefony přinášejí svět až pod nos. A přitom (aniž bychom si toho všimli) často limitují počet věcí, kterým skutečně věnujeme pozornost. Když civíme dolů do obrazovky v našich dlaních, neuvědomujeme si, že zapomínáme na:

• zvláštní jemnost přítelova zápěstí
• uklidňující zvuk dopravy v dálce
• mech na staré zdi
• potěšení z pocitu únavy po náročné práci
• vzrušení z toho vstát v létě o hodinu dřív a mít celou hodinu jen pro sebe
• pruh mraků líně plující oblohou
• texturu a vůni zralého fíku
• plaché váhání, než se na nás někdo usměje
• jak báječné je číst si ve vaně
• pohodlnost starého svetru (s dírami v podpaží)

Tohle všechno čeká na trochu pozornosti.

 

13. Poezie

 
Zvykli jsme si spojovat stručnost s bezduchostí. Předpokládáme, že opravdové myšlenky musejí být předávány v dlouhých a náročných textech. Twitter je tak daleko, jak jen může, od skvělých prací, jako je Kantova Kritika čistého rozumu, Tolstého Vojna a mír nebo Platónova Republika.

To je však iluze vzdělanců. I ty nejhlubší, nejsladší, nejsmutnější pravdy můžete vměstnat do několika slov.

 
Život je pouhý stín, ubohý herec, jenž chvíli křepčí, křičí na scéně a zmlkne navždy. Je to historka vypravovaná blbcem, ruch a vzruch postrádající smysl.

[154 znaků, tweetnul William Shakespeare roku 1606]

 
Přiťukněte si se mnou jen svýma očima,
a já si připiju svýma;
nebo nechte v poháru polibek
a já nebudu chtít víno.

[111 znaků, tweetnul Ben Jonson roku 1616]

 
Nač oplakávat některé části života? Celý život je k pláči.

[58 znaků, tweetnul Seneca v 1. století n. l.]

 
Jediní lidé, které považujeme za normální, jsou ti, které ještě dobře neznáme.

[78 znaků, tweetnul Alain De Botton 10. srpna 2012]

 
Poezie je honosný název pro věčný a ústřední úkol: shrnout, co nás naučila zkušenost, tak stručně a tak zapamatovatelně, jak jen to jde.

Neměli bychom snobsky brojit proti stručnosti. Jen bychom se měli ujistit, že stručná média používáme ke sdělování velkých a důležitých věcí.

 

14. Zprávy

 
Mít ponětí o tom, co se děje, zní jako jeden z nejdůležitějších a nejrozumnějších důvodů, proč být oddaní svým telefonům. Nejsme hrubí ani roztěkaní: prostě sledujeme, co se děje ve světě. Bohužel překvapivě nerozlišujeme, co skutečně pokládat za ‚zprávy‘ a co ne. Zprávy nejsou jen něco, co se stalo. Je tu ještě klíčový nevyslovený (a snadno ignorovaný) dodatek; stalo se to a my o tom musíme vědět.

Mnoho z toho, co se stalo, je ve skutečnosti naprosto nepodstatné pro to, co se snažíme na Zemi tropit. Moderní myšlenka ‚zpravodajství‘ se snaží vzbudit falešný dojem, že být v obraze znamená vědět, co se za poslední den nebo hodinu kdekoli na světě událo.

Ale ve skutečnosti, z osobního pohledu (což je ten, který se počítá), jsou jedinými podstatnými zprávami ty, které jsou nezbytné pro to, abychom pochopili svůj vlastní svět a své místo v něm – ačkoli se tyto priority nemusejí zdát v globálním kontextu důležité.

Skutečnou zprávou pro nás dnes může být, že bychom možná mohli své matce darovat prstýnek.

 

15. Strach, že o něco přicházím

 
Díky našemu telefonu jsme více než kdy dřív vystavováni svůdným věcem, které dělají ostatní: ‚Byl tam úžasný bar, kam jsme všichni šli…‘; ‚Vdává se v malém vesnickém kostele…‘; ‚Slunce se odráželo od hladiny Port Jacksonu’; nejúžasnější afterparty … fantastický výhled … posh bar v Brooklynu, který všichni místní zbožňují…

Je toho tolik, co neděláme, kam jsme nebyli pozváni, čeho nejsme součástí. Je proto pochopitelné, že trpíme strachem, že o něco přicházíme.

Přirozenou reakcí je být trochu cynický. Možná že všechny ty vyhajpované věci nejsou zas takové terno. Možná je to všechno trochu bullshit.

Ale je to složitější: samozřejmě že vždycky o něco přicházíme. Ovšem měli bychom se zaměřit na jiný seznam věcí, které bychom neměli propást, než ten, který nám vnášejí do zorného pole naše telefony: opravdu poznat své rodiče; naučit se být sám; vychutnat si chlácholivou energii stromů a mraků; zjistit, co si o naší nejmilejší písničce myslí náš kamarád; poklábosit se sedmiletým dítětem…

Problémem není dojem, že o něco přicházíme. Problémem jsou naše představy o tom, CO bychom neměli propást, tak nešťastně překroucené našimi telefony.

 

16. To se mi líbí

 
Může znít mimořádně hloupě nebo narcisticky si to přiznat – ale opravdu rádi dostáváme ‚lajky‘. Jsme upřímně potěšeni zprávou, která nám dává vědět, že Matteo z Wisconsinu nebo Emile z Livorna chtějí být naši přátelé. Tato malá slovíčka ‚lajk‘ a ‚přítel‘ brnkají na tak hluboká a citlivá bažení našich duší: hřejivé, chápavé, inteligentní přijetí; příslib laskavého srdečného pochopení. Jsme nadšení a chceme zjistit víc. A téměř vždycky jsme zklamaní. Jsou to nejspíš moc milí lidé, ale ve skutečnosti nám nenabízejí ten druh laskavosti a blízkosti, který si naše představivost malovala.

Slova jako ‚lajk‘ a ‚přátelství‘ tnou přímo do jádra toho, co jsme. Jsme osamělé bytosti – přestože můžeme znát spoustu zajímavých lidí. Ostatní nás nikdy nepoznají tak, jak bychom si přáli být znáni. Ty nejnepolapitelnější – tzn. ty nejtemnější, nejkomplexnější a nejpůvabnější – části toho, čím jsme, zůstávají v izolaci.

Za naše momentální vzrušení, když dostaneme zprávu, se nemusíme stydět. Je to široce rozšířená, a přesto tajená jiskřička naděje, že naše vnitřní osamělost bude prolomena, že naše vnitřní trápení a radosti budou skutečně pochopeny druhou bytostí; že všechno, co chceme říct světu, bude přijato a dokonale pochopeno, alespoň někým.

Naše všudypřítomné osamění by nás nemělo děsit nebo trápit. V jednom zoufalém momentu na konci svého života německý spisovatel Goethe, který měl mnoho přátel, trpce vybuchl: ‚Nikdo mě nikdy doopravdy nepochopil. Nikdy jsem opravdu nepochopil nikoho jiného. Nikdo nikomu nerozumí.‘

Byl to užitečný výbuch od tak váženého člověka. Není to naše chyba. Míra vzdálenosti a vzájemného neporozumění není znakem toho, že život nevyšel. Je to něco, co jsme měli předpokládat už od začátku.

V každém případě naše osamělost nám umožňuje více si cenit intimity, až nám ji příště zase někdo nabídne. Činí zajímavější konverzaci, kterou máme sami se sebou, dává nám charakter. Neopakujeme, co si myslí všichni ostatní. Vytváříme si názor. Možná jsme teď osamělí, ale nakonec budeme schopni daleko důvěrnějšího a zajímavějšího pouta s kýmkoli, kdo se nakonec namane.

Osamělost je zkrátka cenou, kterou musíme platit za to, když se upřímně podíváme do tváře tomu, čím vztahy, přátelství i partnerství musejí a mají být.

 

17. Cestování

 
Naše telefony se zdají být těmi nejužitečnějšími turistickými průvodci: ukážou nám, kudy se z penzionu dostat ke Katedrále Narození Panny Marie; najdou elegantní, ale levné bistro; objednají taxi. Můžou natočit – a ukázat ostatním – prasklé dlaždice v pronajaté vile nebo se podělit s každým, koho známe, o naše překvapení nad tím, jak skutečně vypadá zelená papaya s nakrájeným prasečím uchem, které jsme si objednali v Quan An Ngon v Ho Či Minově Městě.

Ale přesto telefony jen kloužou po povrchu našich cestovatelských potřeb. Nevědí ve skutečnosti, kdo jsme a na čem nám záleží, protože jim zatím nedovedeme užitečným způsobem přetlumočit svá skutečná přání. Stejně jako ony zatím nesvedou říci těm, které milujeme (ale kteří s námi nebyli), jaká pro nás dovolená doopravdy byla.

Zpola zformované myšlenky nám létají hlavou, když spatříme na horizontu pyramidy nebo když poprvé procházíme dveřmi obchodního domu Harrods. A přestože naše telefony dokáží ten moment natočit, nedokáží – zatím – proniknout do toho, jak nám je. Můžou nám říci, kdy muzeum otvírá, ale už ne proč bychom tam my – a právě my – měli jít.

 

18. Hry

 
Můžete si hrát sami – velmi snadno. Na obrazovce. Je to strhující, rychlé, nepřerušované a bez námahy postupujete do dalších a dalších levelů.

Ale ‚hrát si‘, to znamená chovat se bláznivě a zažívat legraci s ostatními lidmi, je jiné. Nepokrytá radost dítěte, když se věci otočí a konečně mu hrají do karet. Neočekávaná intenzita blbnutí s obvykle rozvážným a odměřeným známým. Zvláštní pocit vidět někoho, koho se většinou trochu bojíte, jak se svalí na trávu potom, co jste ho úspěšně vyblokovali. Neočekávaná, ale hluboce vítaná blízkost z toho, že jste v jednom týmu v přestřelce vodních pistolí se švagrem, kterého byste rádi lépe poznali.

Když si hrajeme s ostatními, bezpečně odhalujeme méně zjevné, ale velmi opravdové části toho, čím jsme. Naše dospělá pečlivě vystavěná pracující já jsou nepodstatná, zatímco nafukujeme dětský bazének. Je fuk, jak si vedou akciové trhy, zatímco prohráváme v dámě se staříkem odvedle (za užití překvapivě invenční zásobárny sprostých slov). Nebo když vidíme, jak se matce ve tváři znovu objeví úsměv (který si pamatujeme z dětství), když vyloží na stůl čistou postupku.

A celou dobu, co jsme si hráli, jsme zapomněli kontrolovat své telefony.

 

19. Selfíčka

Problém se selfíčky není, že je fotíme, ale že je nebereme dostatečně vážně. Máme tendenci k nim přistupovat drobet ironicky: ‚Tohle jsem já, jak jím párek!‘ ‚Mrkejte na mě s touhle kočkou!‘ Přitom selfíčka nejsou sama o sobě hloupá ani narcistní. Pokračují v jedné z velkých uměleckých tradic: autoportrétu. Ačkoli ho brzdila nutnost používat olejové barvy a štětec, byl Rembrandt posedlý malováním obrazů sebe sama (za svou dlouhou kariéru jich namaloval více než sto). Ale nikdy na nich nešklebil ani nedělal legrační posunky.

Místo toho se díval pozorně na to, čím byl a čím se stával. Uvažoval o smutku, který se postupně hromadil v jeho tváři, a snažil se přijít na to, v co skutečně proměnil onu možnost být naživu. Co mi život provedl? Co jsem já udělal se svým časem na Zemi? Nehledal sebepotvrzení od ostatních, hledal sebepoznání.

Když se něco (jako selfíčka) zdá být hloupé nebo primitivní, svádí nás to nebrat je vážně, distancovat se od nich a posmívat se jim. Ale třeba můžeme být jen ambicióznější. Umění selfie může mít před sebou ještě dlouho cestu.

 

20. Komunikace

 
Milé (a přitom zvláštně velkolepé) slovo ‚telefon‘ stojí na intenzivně hmatatelné potřebě: komunikovat na dálku. Přináší s sebou příslib: že jediný osamělý hlas vyslaný do éteru dokáže najít vnímavé chápavé ucho. Telefon masivně zmnohonásobil naše možnosti kontaktu, ale sám o sobě nám nepomáhá jednodušeji říct to, co potřebujeme, ani neulehčil ostatním správně pochopit, co se jim skutečně snažíme sdělit.

Technologie odstranila fyzickou, ale ne psychologickou vzdálenost. Něčí slova se bez námahy odrazí od satelitu, ale potom narazí, když se snaží doputovat do mozku osoby, u které nám tolik záleží na tom, aby je plně pochopila.

Naše technologie je stále tak primitivní. Naše slova se pohybují nekonečně rychleji než poštovní holub nebo otrok se svitky, ale pořád se neumíme vyjádřit lépe než naši předci.

Měla by existovat, a jednoho dne bude, technologie, která nám pomůže přetavit do slov naše soukromé smutky a plaché naděje způsobem, který bude moci být ostatními správně pochopen, sdílen a zodpovězen. Tento nástroj nás bude inteligentně podněcovat k tomu, abychom jasněji formulovali své strachy, a bude kultivovat naši dovednost vyjádřit sebe sama způsobem, který pronikne opevněním ostatních.

Telefony budoucnosti konečně umožní jednomu srdci hovořit s druhým.

 

21. Smrt

 
Neustále používáme svoje telefony, abychom věděli, kdy máme kde být. Ale když se nad tím zamyslíme, jsme poměrně omezení v tom, na jaké věci jsme si vybrali být upozorňováni. Vyskakuje nám automatická upomínka zubaře; upozornění, abychom nezapomněli, že naši rodiče mají výročí; nebo textová zpráva, že máme v neděli odpoledne tenisový zápas.

Ale existují i další – dost odlišné – schůzky, které je dobré mít na paměti.

Potřebujeme upomínky na to, abychom se potkávali sami se sebou: potřebujeme trávit čas se svými vlastními obavami, porozumět jim, raději než trpět úzkostí, kterou způsobují.

Nejdůležitější (a zdaleka nejtíživější) je naše poslední schůzka: se smrtí. Nevíme, kolik dní nám zbývá. Ale není třeba si připomínat datum, stačí onen fakt. Ideálně bychom dostali každé ráno zprávu: Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris. Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.

Křehkost života je – bohužel – klíčem k vděčnosti. Teprve když pamatujeme na smrt, chápeme dostatečně naléhavě, že je třeba co nejlépe využít dnů, které nám zbývají.

 

22. Utopie

 

Naše telefony působí neuvěřitelně sofistikovaně: malé zázraky komprimované praktické vědy, jdoucí ruku v ruce s pokročilým kapitalismem. Máme o nich tak vysoké mínění, protože je srovnáváme s minulostí namísto s možnostmi budoucnosti. Jsou o tolik pokročilejší než jakékoli zařízení, které jsme mohli vlastnit před dvaceti nebo čtyřiceti lety. A přesto jsou až nesnesitelně primitivní proti tomu, co nám – ideálně – přinese daleká budoucnost.

Pořád jsme tolik vzdálení od vynálezu technologie, kterou opravdu potřebujeme, abychom vzkvétali. Kapitalismus odpověděl pouze na naše nejjednodušší potřeby. Můžeme si vyvolat mapu ulic Lyonu, ale ne diagram toho, co si náš partner doopravdy myslí a cítí. Telefon nám pomůže sledovat patnáct zpravodajských kanálů, ale už nám nepomůže pochopit, proč to děláme a proč tím trávíme tolik času. Odmítá rozlišovat mezi nejhlubšími potřebami naší duše a zbytečnými trendy.

V utopii budou naše telefony moudřejší než my. Nebudou jen podřízené, budou laskavé. Budou vědět, jak nás odradit od hloupého rozhodnutí a jak povzbudit naše lepší já.

Zasloužíme si politovat za to, že jsme se narodili do tak primitivních časů.

 
 
Zdroj: TheBookOfLife.org. How to Live More Wisely Around Our Phones
 

 
 

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i jemu jsem mohl věnovat čas díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Smejkal | Jan Gruncl

Pavel Nýdecký | Matěj | Mira Siler | Petra Kubaláková | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Yitka Müllerová | Liška Podšitá | Blanka Škaloudová | Martin Kalužík | Jan Klos | Martin Streštík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Emmer | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Tomáš Vaníček | Aňa

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.