Tahle rubrika se jmenuje Za slova. Protože jednou z jejích ambicí je posvítit si na ty stránky lidského prožívání, které se polapení do písmen nejvíc brání. A přitom jsou tak nedílnou součástí, ba přímo jádrem toho, co to znamená být člověkem.

To, když v noci nemůžete spát a uvědomujete si, že nejste žádná z těch rolí, které přes den hrajete, ale spíše prostorem, ve kterém se celá vaše zkušenost odehrává.

To, že vás nikdo doopravdy nezná a nikdy nepozná. Že ani vy nikoho nepoznáte. Že všechno je jenom takové, jaké si myslíte, že to je.

Že nemáte nic pod kontrolou. Netušíte ani, jaká bude vaše příští myšlenka. Prostě si jenom všimnete toho dalšího, čeho si všimnete.

To všechno jsou témata, pro která se obtížně hledají slova. A když se o něčem nedá mluvit, nedá se o to podělit. Člověk je v tom sám. A právě tuhle kletbu se tahle rubrika snaží zlomit.

Slon v pokoji

 
Přesto kdykoli si k jejímu psaní sedám a rozhoduju se, jaké téma si vybrat a z jakého pohledu ho uchopit, vnímám, že už tohle samotné rozhodování je z mojí strany úskok. Úhybný manévr. Že – jak říkají Britové – přehlížím slona v místnosti. Že – jak říkají Češi – chodím kolem horké kaše.

Jak můžu vůbec přemýšlet, o čem psát, když je tu něco tak do očí bijícího? Všudypřítomného a vždy přítomného. Co je s námi, kamkoli se hneme. Vzpírá se to slovům jako nic jiného. A přitom je to samotná podstata zkušenosti.

Je to tohle.

Ano. Tohle.

Víte, o čem mluvím.

Tohle.

To, co se ráno zapne se zazvoněním budíku. To, co se vypne při usnutí.

To jediné, co máte.

To, v čem se všechno děje.

To, o čem nejde nic říct.

Pytel všeho

 
Jistě. Můžu si z toho něco vybrat a o tom pak mluvit: šachy, hemoglobin, nevěra, Krteček, vylodění v Normandii.

Každý to tak dělá. Každý v tomhle časopise i v každém jiném médiu. V každém rozhovoru, který s někým vedete… si z toho musíte něco vybrat. Abyste mohli něco říkat.

A že je to pořádný pytel. Když si jenom zkusíte uvědomit, co všechno to obsahuje, pro co všechno se do toho dá sáhnout: atomový hřib, mojito, druhá odmocnina, Šimek & Grossmann, chobotnice… točí se z toho hlava. Je to doslova všechno.

Ale přímo o tom se nedá říct nic. Je to nepopsatelné.

Zkuste mi říct, jaké to máte vy.

Nemůžete.

Je to to jediné, co máte. A přitom o tom nemůžete říct ani ň. Protože to nemáte s čím srovnat. Je to, jako kdybyste mi měli popsat bílou barvu, aniž byste kdy viděli nějakou jinou.

Ticho z laborky i z kostela

 
Ale nemusíte se kvůli své nevýřečnosti cítit méněcenně.

Ani věda o tom nedovede nic říct. Nemůže to definovat, změřit, vyfotit, rozpitvat. Protože vždycky když něco měří, fotí, pitvá; měří, fotí, pitvá něco, co se objevuje v tom. Nikdy to samo. To je nedefinovatelné. Jakmile o tom něco řeknete, už to není to. Už je to něco, co se v tom objevilo.

Náboženství kvůli tomu staví kostely, zpívá písničky, odpaluje bomby a řeže předkožky. Ale taky o tom neumí nic říct. A tak aby to na mších rychleji uteklo, aspoň se baští oplatky a vyprávějí historky o zombie tesařovi.

Tajmlajna života

 
To pořád přináší další a další okamžik.

Už zase.

A zas.

Žádný není jako ten předchozí.

V tomhle je na to spoleh. Vždycky se něco dalšího objeví.

Samo. Vy nemusíte dělat nic. Ani nemůžete.

Je to jako feed na Facebooku, od kterého se dá odpojit jedině smrtí. A kdo ví jestli.

Na nic z toho, co se objevilo, není ovšem radno se příliš fixovat. Protože všechno, co se objevilo, zase zákonitě zmizí. Proč? Inu… právě proto, že se to objevilo.

Odkud se to objevilo? A kam to mizí? To je záhada.

Zdá se, že jediné, co se neobjevuje a nemizí, jediné, co se nemění, je právě… to. Pořád stejné. Nehybné. Pokojně pozorující všechno, co se v něm děje. Nezabarvené svým vlastním obsahem.

Už když jste si v pěti letech hráli na pískovišti, bylo s vámi. Koukalo vám přes rameno, jak plácáte bábovičky. První sex? Bylo tam. Zrovna teď? Jojo. Je tady.

Jak moc se za tu dobu změnilo?

Šůby-důby-tralalá

 
Někdo tomu říká Bůh, někdo vědomí, někdo vesmír, někdo bytí… Ale tím, že tomu dáme nějaký název, si moc nepomůžeme. Jenom jsme k tomu přilepili zvuk a řetěz klikyháků.

Bůh? „Bůh“ je jenom souhláska samohláska souhláska. Jako když si kýchne nachlazený mops. Mohli bychom tomu zrovna tak říkat chronospaciomat nebo šůby-důby-tralalá a vyšlo by to nastejno.

Vlnobytí

 
Jako by to bylo plátno, na kterém se promítá realita. Jako byste vy byli to plátno. A zároveň divák i promítačka.

Možná by přiléhavější a méně matoucí metaforou mohl být oceán. Co když je to celé oceán? Jenom ne z vody, ale z šůby-důby-tralalá. Ze kterého vždycky vyšplouchne vlna v podobě něčeho, čeho si všimnete (myšlenka, zvuk, obraz…) a… zase se roztříští. Jenom během čtení tohohle článku se to stalo mnohokrát.

Nic netrvá. Všechno přichází a odchází.

Vyšplouchne. Roztříští.

Některé vlny trvají jen mžik, jako svědění na nose. Jiné o něco déle, třeba manžel. Jiné ještě déle, třeba sluneční soustava. Všechny ze stejné matérie. A všechny vyšplouchnou jen proto, aby je oceán záhy zase pozřel. V grandiózním vlnobití, které se děje pro sebe samo, vesmíru šplouchá na maják.

V sobě sám

 
Chtěl bych se tak moc podělit o svoje to. Nebýt v něm tak sám.

Jenže s kým? Když i vy… jste to.

Když i já jsem to.

Když tu není nic než to.

Když tu není nic než to, o čem nejde nic říct.

 
 
 
 
Ilustrace Kateřina Čápová. Vyšlo v Pravém domácím časopise 06/2020.

Nyní Pravý domácí čtvrtletník, ve kterém rubrika dál vychází, si můžete předplatit na pravydomaci.cz.

Tenhle text se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.