Meditace a mindfulness se šíří západním světem jako ohromná vyklidněná epidemie. Čím je cvrkot civilizace rychlejší, marketing a média agresivnější, čím jsme kvůli závislosti na informačních technologiích přehlcenější, tím větší vzniká hlad po ostrůvcích klidu. Po ostrůvcích, kde může naše mysl přestat kecat; a jenom si kecnout a být. Je to jako tiché rebelské sednutí si na trávník uprostřed stadionu, kde všichni ostatní běží pološílený kapitalisticko-konzumeristický sprint. Rebelské sednutí si v zájmu zachování našeho duševního zdraví. Jenomže vnímat meditaci jen jako další z mnoha relaxačních technik by znamenalo přehlédnout to nejdůležitější. Meditace je totiž především branou k poznání o povaze reality. Kterou ne každý skousne.

Reklama na meditaci

 
Meditace je nám dnes nadšeně marketována pro své benefity. V článcích se to hemží svědectvími o zlepšení prožívání a mozkovými skeny vychillovaných buddhistických mnichů. Meditace snižuje stres a zvyšuje soustředění. Lidé meditují, aby byli efektivnější, klidnější, přítomnější, nenechali se unášet emocemi, snáze se vypořádávali s bolestí, byli lepšími partnery, rodiči a přáteli, zbavili se závislostí… a tím výčet zdaleka nekončí. Suma sumárum: chtějí zvýšit svou spokojenost a snížit utrpení. Meditují, protože „je to pro ně dobré“.

Prevít pod drobnohledem

 
Jak může sezení v tichu sám se sebou a pozorování toho, co se ti honí hlavou, mít tolik pozitivních dopadů? Inu… jednoduše proto, že za drtivou většinu utrpení ve tvém životě může tvoje mysl. Jak řekl někdo vtipný: „90 % tragédií v mém životě se nikdy nestalo.“ Většina tvého životního teroru se odehrává čistě v soukromí tvojí lebky.

A díky tomu, že si začneš se svou myslí dávat pravidelná dostaveníčka, začneš chápat její dynamiku. Začneš vidět myšlenky jako to, čím opravdu jsou: pomíjivými obrazy a kusy jazyka, které se vynořují neznámo odkud, chvíli si pobydou a zase mizí neznámo kam. Jsi k nim pak i během dne víc a víc pozorný, a tak se ti stále častěji daří nenechat se odvážet vlaky myšlenek na dlouhé ustarané, sebemrskačské, depresivní výlety. Stále častěji dokážeš vystoupit ze své hlavy, ze svých čistě soukromých vybájených příběhů o sobě a o světě, a být tady a teď. A to všechno jen díky tomu, že dáváš pozor.

I kdyby sis vzal z meditace jenom tohle, tak hurá. Trochu si vygruntovat ve vědomí není od věci. Vědomí je ostatně to jediné, co máš. To jediné, co můžeš prožívat. To jediné, co můžeš nabídnout ostatním.

Jdi hlouběji

 
Ale když už jsi došel až sem, byla by škoda se zastavit. Protože za tímhle prohlédnutím se skrývá ještě jedno, ultimátní.

Je to prohlédnutí, o kterém už se nedá s takovou jistotou říct, že je pro tebe dobré. Nedá se ani říct, že je pro tebe špatné. Je to prohlédnutí, které jenom je.

Pro někoho je to dlouho hledaný poklad, který přináší absolutní klid, pokoru a smíření.

Pro jiného existenciální psychicky destabilizující facka.

Pokud se strachuješ, co z toho bude tvůj případ, nemusíš. Protože už za chvilku si ukážeme, že to stejně neovlivníš.

Pozorný k proudu

 
Říká se, že největší překážkou v meditaci je meditující. To začátečníkům většinou situaci víc zakalí, než objasní. Jak tomu rozumět?

Když se ti v meditaci daří, znamená to, že jsi maximálně pozorný k aktuálnímu proudu zkušenosti. Schopný všimnout si okamžitě další věci, která se objeví, v momentě, kdy se objeví.

Venku štěká pes. Zasvrbí tě na krku. Napadne tě, že bys měl jít na poštu. Slyšíš vrnět ledničku.

Prostě si jenom všimneš další věci, které si všimneš.

Bezva. Děláš to dobře.

Tak moment. Medituje tu vůbec někdo?

 
Jenže pak… se může stát šílená věc.

Dojde ti, že to neděláš ty.

Ty si nemůžeš zvolit, co je to další, čeho si všimneš. Prostě si toho všimneš.

Slyšíš pod oknem křičet děti na hřišti. Vzpomeneš si na svoji mámu. Začne tě brnět přeseděná noha. Poposedneš si. Všimneš si prachu na zemi. Napadne tě, žes dlouho neluxoval. Zase zavřeš oči. Chvíli pozoruješ temno za svými víčky. Všimneš si dechu. Vzpomeneš si na Pevnost Boyard. Dostaneš chuť na čokoládu.

Ty to neovládáš. Děje se to samo.

Děješ se.

Asi nejlíp je to vidět na zvucích. Další zvuk se prostě ozve. A pak ustane. Nemůžeš se rozhodnout ho neslyšet. Nemůžeš se rozhodnout slyšet ho hlasitěji ani tišeji. Nemůžeš ho zkrátit. Nemůžeš ho prodloužit. Nemůžeš s ním udělat nic, jen ho vnímat. A s myšlenkami je to stejné. Prostě si všimneš té další. Nemůžeš se rozhodnout si jí nevšimnout. Nemůžeš ji zesílit, zeslabit, zkrátit, prodloužit. Prostě tu je, dokud tu je. A odchází, až odejde.

Dojde ti, že i samotný dojem, že jsi to ty, kdo zaměřuje pozornost, je omyl. Protože i ono rozhodnutí zaměřit se – kupříkladu na dech – přišlo samo. Přihodilo se ti jako všechno ostatní. A potrvá tak dlouho, jak potrvá. Neexistuje žádný způsob, jak to ovlivnit. Budeš si všímat dechu, dokud si nevšimneš něčeho dalšího. Zavrzání dveří. Nebo svého jazyka opřeného o přední zuby. Nebo myšlenky, že už jsi spokojený a že to pro dnešek stačí. Nebo myšlenky, že je to nuda a vopruz a že půjdeš radši na Facebook.

A stejné jako se zvuky a myšlenkami je to i s pocity v těle, emocemi, náladou, obrazy, veškerými vjemy. Stejné je to… se vším.

A s tímhle uvědoměním zmizí pocit konání. Zmizí meditující. Zmizí úsilí.

A jsi tam.

Jsi doopravdy v meditaci.

Na ostrůvku bezpracného bytí.

Kde jsi ve skutečnosti celou dobu. Jen to nevidíš, protože většinu dne nedáváš tak dobrý pozor jako v tuhle chvíli.

Cílem meditace není navodit a udržet nějaký speciální vyklidněný stav mysli. Skutečným cílem meditace je znovu a znovu rozpoznat, jak se věci v každém okamžiku mají.

Celé se to děje samo

 
Žádný meditující není. Není tu konatel. Je jen zkušenost samotná. A děje se sama.

Na úrovni zkušenosti existuje pouze vědomí. Ve kterém se všechno samo objevuje. Další zvuk, myšlenka, vjem, obraz, pocit, nálada…

Jsi vědomý svědek svého života. A odkud přichází příští okamžik, je záhada.

Celý život neděláš nic jiného, než že si všimneš další věci, které si všimneš. Nic víc dělat nemusíš. Nic víc dělat nemůžeš.

I teď.

Teď si všímáš těchhle mých slov. A zbývá jich už jen pár.

Zkus schválně napnout pozornost. Až tenhle text skončí, co bude to další, čeho si všimneš? A jak moc to byla tvoje volba?

Ilustrace Kateřina Čápová. Vyšlo v Pravém domácím časopise 03/2020.

Nyní Pravý domácí čtvrtletník, ve kterém rubrika dál vychází, si můžete předplatit na pravydomaci.cz.

Tenhle text se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.