Jste v červené tmě a nemusíte nic. Je tu klid, teplo, buch buch, buch buch – chytlavý beat, co měří čas – a roura, co vám pumpuje jídlo přímo do břicha. All inclusive.
Pak zničehonic bez klepání… dvě gumové rukavice! Mrazivé světlo. Pětadvacet na zadek za to, že jste se narodili. Umlkne beat, ušmiknou rouru, jste na světě.
A to poslední, co tu je, je klid.
Vůbec. Místo toho je tu tolik věcí, bez kterých jste se doteď nakrásně obešli. Sourozenci. Zlomky. Klíšťata. Brokolice.
A dospělí. Díkybohu. Dospělí jsou totiž větší a mocnější než sourozenci, zlomky, klíšťata a brokolice. Dospělí umějí poslat sourozence na hanbu, pokrátit zlomek, vytočit klíště a sníst za vás brokolici. Dospělí vědí, co dělají. Těšíte se, až budete taky dospělý.
Čekáte.
A věcí, bez kterých byste se obešli, přibývá. Šéf. Hypotéka. Hemeroidy. Justin Bieber.
A zjišťujete, že dospělí nejsou TAK všemocní, jak se zprvu zdálo. Neumějí poslat vašeho šéfa na hanbu, pokrátit hypotéku, vytočit hemeroid ani sníst Justina Biebera.
Ale i tak pořád vypadají o tolik kompetentněji než vy. Pořád chcete být dospělý. Chcete vědět, co děláte.
Čekáte.
Čekáte.
Čekáte.
Čekáte.
Až jednou před usnutím kolem třicítky vám to dojde. Ne. To nemůže být… Pro-bo-ha-ha-ha-ha! Smějete se a pláčete.
Tohle už je ono.
Tohle.
Tohle znamená být dospělý.
Je to habaďůra. Dospělost neexistuje.
Není to tak dlouho, co jsme každý z nás vylezli vyjukaní z dělohy a řvali jako protržení.
Pár zim nato tu na sebe v téhle ohromné hře hrajeme, že máme všechno pod kontrolou a přesně víme, co děláme.
Protože chceme, aby nás ostatní přijali, respektovali, milovali, chceme mít dostatek zdrojů a rozmnožit se.
Jenomže nevíte. Nemáte to pod kontrolou. Nikdo nic neví.
Jste tu chviličku. Děti staré nanejvýš pár dekád. Systémy, které nedělají nic jiného, než že se snaží vyrovnat s prostředím, ve kterém se ocitly.
Všichni si to vymýšlíme cestou.
A mezitím tam odkudsi z červené tmy pořád přicházejí noví a noví. Včera kojenec, dneska manažer. Včera obsluhovala kavárnu pro mončičáky, dneska jadernou elektrárnu. Včera brečel kvůli tomu, že mu odešel setrvačník na autíčku, dneska manželka.
Zvenku dospělý. Uvnitř malá dušička a buch buch, buch buch. Chytlavý beat, co měří čas.
Vyšlo v Pravém domácím časopise 08/2019. Ilustrace Kateřina Čápová.
Nyní Pravý domácí čtvrtletník, ve kterém rubrika dál vychází, si můžete předplatit na pravydomaci.cz.
Přestože tenhle příspěvek nešel jejich kapes,
protože už se v kyberprostoru před lety objevil,
i na psaní mám čas díky podpoře svých famózních patronů:
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Ordinace Dobromysl | Michal Boháč | Atreia | Dominik Tyl | Adriana | Anna Ackermann | Anna Benešová | David Švejda | Jan Gruncl | Jan Trávníček | Jaroslav Mareš | Jiří Boháč | Tomáš Kučera | Marie Čermáková | Jiří Vrňata
Barbora Buchalová | cestadomesta | Dagmar Janoušková | Filip Mrkvička | František Löffelmann | Laura Dräxler | Lukáš Dudek | Magdalena Papežová | Martin Kalužík | Martin Rada | Michaela Stará | Michal Novotný | Michal Zeman | Natálie Schejbalová | Ne ToNejsemJa | Ondřej Sika | Petr Zrunek | Radka Hrotková | Tomáš Král | Zdeněk Svoboda | Zdeněk Pazourek | Šimon Bilina | Martin Břeň | neexistuju | Tereza Valnerová | Sislíci | Tereza Pospíšilová | Tomáš Jahoda | Karolína Jeřábková | Jiří Robinson Roup | Jiří Lopatka
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.