Za slova #7: Tak kopni do tý bedny

Zatímco se jeho vrstevníci sjížděli LSD, Martin E. P. Seligman si krátil 60. léta tím, že po jednom zavíral psy do beden a dával jim elektrické šoky.

Jedna skupina mohla čumákem zmáčknout čudl na stěně a šoky tak zastavit. Druhá se mohla klidně postavit na hlavu a bezchybně zaštěkat Beethovenovu Devátou, a nebylo to k ničemu. Elektřina se vypínala a zapínala podle toho, co dělala skupina první. Nešťastníci z druhé grupy brzy zjistili, že nemají na situaci žádný vliv, lehli si a elektrické kopance jen odevzdaně snášeli.

Následně hafany z obou týmů vzal a přestěhoval do jiné bedny. S malou přepážkou uprostřed. A zase do nich pustil proud. Jestli jste si někdy řekli, že chcete být v příštím životě psem, dám vám dobrou radu: Nikdy se nepřihlašujte do žádného výzkumu.

„Haló? Kd–“ Bzzz! „Kur– áh! Co to je? Myslel jsem, že mi dáte třeba 5 různejch granulí a já zakroužkuju, který mi nejvíc chutnaj. Kdybych věděl, že–“ Bzzz! „Ághh! Do psí prdele!“

V nové bedně jste ranám unikli jednoduše tak, že jste přeskočili přes přepážku na druhou stranu. První – aktivní – skupina na to přišla záhy, vysvobodila se a v bezpečné části bedny si nerušeně lízala kulky.

Druhá tlupa… nedělala nic. Ani se nepokusila. Ležela. Přijímala údery. Smířená se svým údělem slintajících hromosvodů.

Martin „Elektrifikátor Psů“ Seligman experimentálně prokázal, že se neučíme jen na základě odměny a trestu, ale že se můžeme naučit i to, že je zbytečné se o cokoli snažit, protože naše činy nemají žádný efekt.

Že je možné naučit se bezmoci.

A domnívá se, že právě v tom je zakopaný – kdo jiný než – pes, když dojde na depresi. Deprese je podle něj naučená bezmoc. Rezignace na život. Proč bych se měl o něco snažit, když existence je jenom velká bedna bez čudlíku?

Z tohohle úhlu pohledu nemůžete pro své duševní zdraví udělat nic lepšího než si uvědomit – nebo nakukat, to je jedno – že máte nad svým životem ENORMNÍ MOC.

Když uvěříte, že všechno je navzájem reagující energie a každý váš čin, slovo, a dokonce myšlenka se počítá a opravdu OVLIVŇUJE váš život, už tenhle samotný fakt vám zlepší náladu a je prevencí deprese.

A začnete s tím vším nakládat vědomě.

Začnete být pozorní k tomu, jak trávíte den. Komu a čemu věnujete svou pozornost. Jakou náladu předáváte v konverzaci. Co si myslíte a co si přejete. Jak vám je a proč.

A co když je to ke všemu pravda?

Co když jsme všichni vořeši, kteří už desítky let rezignovaně leží na dně bedny, kterou jsme prozkoumali horem dolem, a všem říkáme: „Ty vole, Azore, ti řikám, že tady žádný čudlíky nejsou! Myslíš, že jsem to milionkrát nekontrolova–“ Bzzz! „Áúúúv!“

Jenomže nevíme, že je tu ještě jedna bedna.

Uvnitř nás.

A že do ní jenom stačí strčit čumák.

Vyšlo v Pravém domácím časopise 07/2019. Ilustrace Kateřina Čápová.

Nyní Pravý domácí čtvrtletník, ve kterém rubrika dál vychází, si můžete předplatit na pravydomaci.cz.

Přestože tenhle příspěvek nešel jejich kapes,
protože jde o text, který objevil už v knize Eskejp: Na útěku z kanceláře,
i na psaní mám čas díky podpoře svých famózních patronů:

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

Related