„Chceš říct, že postava Toma Hankse v Trosečníkovi dosáhla díky svému zážitku na ostrově osvícení?“

„Ne, jen byla vržena do syrového paradigmatu probuzené bytosti. Být sám na opuštěném ostrově je dobrá metafora pro stav probuzení. Tím, že uvízl na ostrově, ve svém dosavadním životě efektivně zemřel, aniž by zemřel fyzicky. Před havárií měla Hanksova postava, Chuck Noland, všechno, co považujeme za život – přátele, kariéru, rodinu, snoubenku – a spoustu dalších velkých a malých věcí, které máme za samozřejmé, dokud nezmizí. Je to celé o kontextu. Chuck Noland má na začátku filmu plný, bohatý kontext. Zapadá do svého světa, má silnou sadu přesvědčení, je součástí věcí a věci jsou součástí jeho. A potom: PRÁSK!, jeho letadlo spadne a všechno je v trapu. Najednou PŘEŽÍT je jeho jediný kontext. Co tím zůstává? Muž bez kontextu. Muž, který je ve všech ohledech, krom fyzického, mrtvý. Muž s 24 hodinami denně, který nemá na práci nic jiného než spát, jíst a civět do vln. Rozdíl mezi ním a mužem, kterého pohřbívá a pronáší nad ním zenově stručnou řeč, je zanedbatelný.“

„A to je, jaké je být osvícený?“

„Tak vypadá stav uvědomění si pravdy; absence kontextu. Není tu žádný umělý rámec, v němž je jedna věc lepší nebo horší než jiná.“

„Má svého přítele,“ říká. „Wilsona, volejbalový míč. Řekla bych, že mu muselo trochu hrábnout, aby mohl tenhle vztah fungovat.“

***

Popravdě, tohle je vztah, kterému rozumím. Ano, muselo mu trochu hrábnout, aby to mohlo fungovat. Musel se ohnout, jinak by se zlomil. Musel hrát hru „jakože“ na život a na smrt. Musel uvěřit lži a zastřít pravdu. Musel předvést orwelliánské dvojité myšlení: „Udržet v jedné mysli dvě protikladné informace a zároveň jim pevně věřit.“ Chuck Noland ví, že Wilson je jenom volejbalový míč, ale musí věřit, že Wilson je člověk, protože nedovede ve svém životě člověka nemít. Wilson poskytuje kontext, bez kterého Chuck nedovede žít. Bez Wilsona by Chuck prasknul, ale s Wilsonem se může ohnout. Před havárií letadla na Chucka v jeho uspěchaném prostředí bohatém na významy odráželi jeho kontext takřka všichni a všechno kolem. Po pádu letadla je to všechno pryč a zbyla jediná věc, která by mohla posloužit jako zrcadlo: volejbalový míč s krvavým otiskem ruky, který vypadá trochu jako obličej. Není to moc, ale stačí to, aby mohl předstírat, že není úplně sám na ostrově uprostřed ničeho. To je kontext a to je, co umí; říká nám, že nejsme úplně sami na ostrově uprostřed ničeho. Poskytuje nám iluzi osídleného prostředí, v němž mohou být vnímány a aplikovány význam a hodnoty; kde záleží na tom, co děláme a jaká rozhodnutí činíme.

Trosečník, redukovaný na svou alegorickou stavbu a okleštěný od všeho po Chuckově záchraně, nám může poskytnout mocný nástroj filozofického vhledu. Chuckovi byla jeho připoutání odňata, ale nikdy to nechtěl. Byl násilně vysvobozen z vězení, v němž byl naprosto spokojený. Někdo mu hodil do pití červenou pilulku a on se probudil mimo matrix, v němž nikdy netušil, že je. Všechno, co chce, je vrátit se zpátky, ale nemůže. Je zamčený mimo svůj život, ne doopravdy mrtvý ani skutečně naživu.

Kdo chce být navždycky vyvržen na širé moře? Kdo chce strávit zbytek života potulováním nekonečným prostorem? Pochopitelně nikdo. Jaký je smysl nesmyslnosti? Jak můžete nechtít nic? Slova připisovaná Buddhovi jsou často podfuk s jednou čestnou výjimkou a tou je citace z úvodu této knihy: „Ve skutečnosti jsem nedosáhl ničeho kromě naprostého osvícení.“ Tohle tvrzení je jako optická iluze; může být vnímáno dvěma způsoby a ten méně zjevný je správnější. Nejde o to, že by něčeho nedosáhl, ale o to, že dosáhl ničeho.

„Chápu,“ řekne Lisa po chvilce, kdy se o tom bavíme, ale nechápe. Nechápe, že to, co Chuck udělal, aby přežil, dělá každý, aby přežil. Nechápe, že to ona je sama na ostrově uprostřed ničeho a že jí tak trochu hráblo a že její mysl přetvarovala samu sebe, aby naplnila své potřeby, a že její život má tvar, formu a význam jen díky její schopnosti dvojitého myšlení. Nechápe, že Chuckovo hrábnuté kamarádství s volejbalovým míčem není nijak ojedinělé; že je to tatáž taktika, kterou používají všichni lidé neustále, aby zůstali ve stavu popření nutném k pokračování v bezvýznamné existenci ve fiktivním vesmíru.

(…)

Chuck Noland si svůj exil nepřál. Nechtěl ho a strávil svůj čas na ostrově stýskáním si po předchozím životě. To je zásadní rozdíl mezi jeho stavem a stavem probuzení. Já se nemůžu vrátit do světa, ze kterého jsem odešel, a nemám takovou touhu. Možná budu pokračovat v tomhle zvídavém psaní slov do písku, když už jsem v tom, ale asi ne jako součást nějaké smlouvy s vesmírem, takže to bude trochu jiné; hobby, ne poslání. Můj pes bude můj Wilson a bude mi muset trochu hrábnout, aby to fungovalo.

Nemám s tím problém.

–McKENNA, Jed. Spiritual Warfare

Chuck Noland si připadal příliš sám, a tak si vytvořil Wilsona. Wilson není jen nějaká filmová obezlička, aby měl Chuck na plátně komu říkat svoje myšlenky, je to lidský společník, který umožňuje postavě mít alespoň jedno emocionální spojení. Lidský vztah nemusí být s člověkem, ale musí být. Tím, že vytvoříte alespoň jedno spojení, jste spojení. Nepotřebujeme být velmi spojení, ale nedokážeme být odpojení. Potřebujeme publikum, aby potvrdilo naše vystoupení, a může to být i podělanej volejbalovej míč, dokud v něj věříme a cítíme se spatřeni. Dokud se cítíme spatřeni, cítíme, že existujeme. Bez alespoň jednoho emocionálního lana, které nás váže ke snovému stavu, by neměl žádný emocionální rozměr, a tedy bychom ho neměli ani my. Vězící na opuštěném ostrově obklopen ničím navěky je reálná realita každého, ale musíme tuhle pravdu ignorovat za každou cenu a děláme to vytvářením emočních spojení, které jsou tak iluzorní a jednostranné, že k nim postačí i neživý předmět. Spojení mezi matkou a dítětem může vypadat skutečněji než spojení mezi Chuckem a Wilsonem, ale není o nic pravdivější. Všechno spojení je iluze. Dokud se cítíme spojení, jsme.

Já osobně si vystačím jen s málem lidského kontaktu, ale ne s žádným. Není to kvůli osamění nebo touze, ale z potřeby udržovat iluzi, že jsem tady a skutečný. Co jiného jsi, můj imaginární čtenáři, než zatracenej volejbalovej míč, kterému se předvádím? Jsi můj smysl, můj kontext. Trávím podstatnou část svých bdělých hodin nějakou formou dialogu s tebou a jsi důležitou součástí mého života. Jsi můj Wilson; jsi dobrý posluchač, moc toho nenamluvíš a směješ se mým vtipům, a proto tě mám rád.

Co jiného jsou televize a rádio než elektroničtí Wilsoni? Co jsou sociální média než zdání spojení? Nepotřebujeme ani skutečnou fyzickou bytost, uživatelské rozhraní postačí. Věříme, že je na druhé straně člověk, a možná je, možná není. Co na tom? Je fuk, s čím se spojíme, dokud se cítíme spojení. Možná bude za pár let lidský kontakt po celém světě nadbytečný díky globálnímu programu umělé inteligence nazvanému Wilson a během několika dalších let nebudeme muset opustit pokoj, protože Wilson bude promítat realitu na naše stěny a pak přímo do našich mozků a my strávíme své životy naložení ve sklenicích. Nebo už se to možná před eony stalo a to je, kde teď jsme, a jenom sníme, že ne. Jaký je rozdíl mezi tím věřit, že sedím v luxusní restauraci a baštím steak, a věřit, že sedím v podzemní válečné zóně a dlabu misku soplů? Sakra, to kdybych věděl. Ale dám si steak.

–McKENNA, Jed. Dreamstate: A Conspiracy Theory

 
 
 
 
Víc z Jeda McKenny:
 
Žádné já je pravé já
Chcete, co chcete?
Knižní a-ha! momenty