Umění nedělat nic | Jiří Charvát

Existuje příběh, který se odehrál tuším roku 2012, na který jsem teprve nedávno natrefil na internetu, o ženě, která cestovala zájezdovým autobusem na Islandu. V jeden moment si autobus udělal zastávku na odpočinek poblíž malebného kaňonu. Žena vystoupila a rozhodla se, že se převleče.

Když se vrátila do autobusu, nikdo ji nepoznal. Takže když nastal čas pokračovat v cestě, mnoho lidí začalo mít starosti, že žena jejího původního vzezření chybí. Řekli řidiči, že asijská žena v tmavém oblečení se ještě nevrátila do autobusu. Poptávaná žena podle všeho nerozpoznala popis sebe sama. A i ona se začala strachovat o chybějící cestující.

Cestující rychle vytvořili pátrací četu. K níž se připojila i ona. Pátrání pokračovalo celý den až do noci. Bylo to ohlášeno policii. A pobřežní hlídce. Která byla připravena ráno povolat vrtulník.

Teprve ve tři ráno si žena uvědomila, že to ona je ta pohřešovaná. Pátrání bylo pochopitelně odvoláno.

Zní to jako bláznivá a komická historka, ale co se týká našich vlastních myslí, jsme ve skutečnosti v podobné situaci.

Uvedeni do hledání

Protože i my strávíme své životy hledáním. A cíl našeho hledání je velmi chatrně definován. Byli jsme uvedeni do hledání. Naší kulturou, očekáváním druhých, která na nás kladou a která jsme se naučili na sebe klást sami. Naučili jsme se, že jsou věci, které chceme od života. Převážně proto, že ostatní je chtějí. Chceme všelijakými způsoby uspět spíše než selhat. A abychom to mohli udělat, potřebujeme získat dovednosti. Chceme všechny společenské výhody, které s sebou úspěch přináší. Chceme, aby nás ostatní respektovali.

Ale proč tohle všechno chceme, jsme ve skutečnosti nikdy neprozkoumali. Rozumí se to samo sebou. Je to něco, po čem toužíme.

Všelijaké zdroje nebezpečí a zklamání podle všeho číhají na každém kroku. Jakkoli závratně uspějeme, věci se stejně nakonec přirozeně rozpadnou. Všemu nakonec zatnou tipec síly entropie. Krajina se neustále proměňuje. Očekávání se mění. Kultura je jako ohromná vlna, jež uhání k horizontu, který nevidíme.

Jaký to má smysl?

Kam tohle všechno spěje? Jaký bude život za 10 let? Uvědom si, co všechno si získává tvou pozornost. Věci, které kupuješ. Nebo které si přeješ, že si budeš moci koupit. Jak se oblékáš. Tvůj vkus zhmotněný ve tvém šatníku. Tvoje fyzička. Tvůj vztah ke spánku. Tvoje strava. Všechny tvé snahy zlepšit tyhle věci. Nebo je udržet. Nebo revidovat. A samozřejmě celou tu dobu, co se snažíš, zároveň doufáš, že si cestou užiješ co nejvíc zábavy. Zabavíš se. Společensky. Nebo u nejnovějšího seriálu na Netflixu. Jsi ustavičně v pohybu.

Co pozornosti týče, je tu jenom jeden den za druhým.

Pak se čas od času stane něco velkého. Někdo tobě blízký zemře. A ty máš chvíli zreflektovat celý ten spektákl toho, co je jindy normální. A můžeš si pomyslet: Jaký to má celé vlastně smysl? O co mi tu vlastně jde? Doopravdy.

Konto pozornosti

Neříkám, že v životě na detailech nezáleží. Neříkám, že na zábavě nezáleží. Nebo na práci. Na penězích. Na oblečení. Je nespočet pomíjivých zdrojů uspokojení. A když máme srovnané priority, máme je seřazené v něčem jako v hiearchii. Alespoň implicitně. A věnujeme svůj čas a pozornost úměrně tomu, čeho si skutečně ceníme.

Můžeme si lhát, co je naše skutečná hierarchie. Můžu například věřit, že moje děti jsou pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Ale pokud je to pravda, měly by dostávat víc mého času a pozornosti než moji kamarádi z fotbalu.

Rebelie nekonání

Na pozadí tohoto hledání uspokojení uprostřed nikdy nekončící změny je vidět, jak radikálním aktem meditace ve skutečnosti je. Meditace je odvoláním pátrání. Je to umění nedělat nic.

Ale měli bychom si ujasnit, co to znamená nedělat nic. Protože záleží na tom, jaký druh nic to je.

Můžete například vypnout a nevynakládat vůbec žádné mentální úsilí. V takovém případě se co nevidět přirozeně ztratíte v myšlenkách, v denním snění. Tohle je ve skutečnosti náš základní stav, když vysloveně něčemu nevěnujeme pozornost. Nebo se nesnažíme něco udělat. Vlastně je to náš základní stav, dokonce i když děláme mnoho věcí, kterým věnujeme pozornost. Řídíme auto. A myšlenky dál přicházejí. A my je dál myslíme. Ať už je to k něčemu dobré, nebo ne. Když věnuješ pozornost povaze svých myšlenek, zjistíš, že si většinou povídáš sám se sebou o všech těch věcech, které chceš udělat nebo které si přeješ, abys byl býval udělal, abys byl šťastný. Neustále si vyprávíš pátrání. Čili tohle zrovna neodpovídá tomu nedělat nic.

Prostě si všimneš příští věci, které si všimneš

Když člověk začíná meditovat, zprvu se zdá, že to vyžaduje úsilí. Nemáš pocit, že bys nic nedělal. Zápasíš, abys věnoval pozornost. Například dechu nebo jiným počitkům v těle nebo zvukům, nebo dokonce myšlenkám samotným. A zápas je udržet stav všímavosti po významnější dobu, aniž by ses ztratil v myšlenkách. A je pravda, že tenhle zdánlivý zápas nějaký čas trvá.

Ale jakmile víš, jak meditovat, odhalíš, že opravdová mindfulness je bezpracná. Jako cokoli jiného. Mraky se prostě rozestoupí samy. A ty si jednoduše všimneš příští věci, které si všimneš.

Můžeš dokonce zkoušet praxi tohohle typu od začátku. A spíše než strategicky věnovat pozornost objektu meditace, jako je dech, můžeš praktikovat něco, čemu se často říká: nevybírající si pozornost. Kdy si prostě jen všímáš, čehokoli si všimneš, bez snahy zůstat soustředěný na konkrétní objekt. Ale ani tohle není tak docela nicnedělání. Stále je tu kolísání. Onen pocit ztracení se a znovunalezení. Tahle hra na kočku a myš s pozorností. A pořád může být přítomen onen jemný, nebo ne tak jemný, pocit snahy dostat se někam. A pocit, že je tu někdo, kdo se tam snaží dostat.

Jediný způsob, jak nedělat nic, je rozpoznat, jaké vědomí už v tuhle chvíli je. Otevřené. Bez překážek. Bezpracně si všímající vlastních zdánlivých změn. Musíš rozpoznat to, co bys jinak hledal. Samotný kontext jakékoli snahy věnovat pozornost. Musíš udělat obrat a uvědomit si, že nic nikdy není a nemůže být ztraceno nebo propásnuto.

Konec pátrání

Vzpomeň si na tu ženu z autobusu. Chvíli předtím, než si uvědomila, že ona sama je objektem pátrání, hledá ztracenou turistku. A představ si ten další moment, kdy si náhle uvědomila, že ona je ta, kdo je pokládán za pohřešovaného. Je výstižné říct, že se našla? Bylo pátrání někdy dovedeno do zdárného konce? Ne. Byla tu falešná premisa, která nebyla rozpoznána. Jen si uvědom, jak se v jejím případě pocit hledání v tu ránu vypařil.

Děje se to samo

Rozpoznání vědomí odhaluje, že obsah vědomí není důležitý. A veškeré hledání je snaha vylepšit, udržet nebo jinak modifikovat obsah vědomí. Svoboda, kterou najdeš díky meditaci, tak není změnou ve zkušenosti. Je to rozpoznání kontextu zkušenosti samé. Jednoduše je potřeba couvnout. A rozpoznat stav, ve kterém se všechno už teď samo objevuje. Myšlenky a záměry, nálady a emoce, pocity a vjemy, všechno se prostě objevuje. A co se zkušenosti týče, není tu žádné ‚ty‘ mimo tento proud.

Skutečný způsob, jak nic nedělat, není přestat dělat. Ale jednoduše rozpoznat, že všechno se už teď děje samo.

Zdroj: HARRIS, Sam. Waking Up app. The Art of Doing Nothing

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
protože bez záznamu je polovičatý,
i po konferencích můžu pobíhat díky podpoře svých famózních patronů.

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.