Zahleděl jsem se nedůvěřivě na první poznámku ve svém sešitě biologie z třetího ročníku: „Zástupci řádu šupinatých z třídy plazů mají příčně orientovaný štěrbinovitý řitní otvor.“

Páni! Jak může člověk neznalý tak zásadní informace vůbec vylézt bez obav na ulici? To jsem i já žil dlouhých devatenáct let v trapné nevědomosti o tom, kam směřují konečníky jednoho z nejpočetnějších řádů plazů? Ne. Zaplaťpánbůh, že už to vím. Teď, kdykoli to vyplyne z přirozené konverzace, se mohu touto znalostí blýsknout… Proboha, střelte mě do hlavy!

A dál? →

„Mně ty šaty určitě spadnou!“ strachovala se Agáta a nervózně si upravovala ramínka a dekolt.

Chvíli jsem se tou představou nechal omývat, než mé fantazie přerušil odporný táhlý pískot mikrofonu, do něhož moderátor s předstíraným nadšením zahuhňal: „A jako další si pro šerpu půjde Vojtěch Chládek!“

A dál? →

Zvláštní. Lidé se cítí dotčeni, mají-li při sčítání obyvatel přiznat, kolik mají doma ledniček, ale nikoho nepobuřuje, že naše armáda lační po informaci, zda se v noci pomočuji. Znovu jsem očima přeběhl kopii dotazníku přiloženého k povolávacímu rozkazu. Originál jsem již před dvěma měsíci odeslal na okresní vojenskou správu. Drzejší dotazník jsem neviděl.

„Zaškrtněte správnou kolonku. Trpíte: • hemeroidy • koktáním • sebevražednými sklony • nočním pomočováním…“

A dál? →

„Smích jako náplast na ztrhané rysy. A trocha citu, aspoň ke vzteku. Co zbývá nežli čekat na dopisy, není-li doteků, není-li doteků…“

Choulil jsem se sám k sobě v masivní zimní bundě a tváří si prorážel cestu ledovým vzduchem, zatímco mé ušní bubínky rezonovaly pod hlasem Karla Kryla a v náprsní kapse mi vrněl nový walkman od Ježíška. Odchrchlal jsem si a odplivl. Chrchel v půli cesty zmrzl, cinknul o asfalt a někam se zakutálel. Byla příšerná kosa. Střízlivým odhadem asi tak absolutní nula.

A dál? →

Seděl jsem ve florbalové bráně a dumal, kdopak asi odíval tuhle ochrannou masku hodinu přede mnou. Ať to byl kdokoli, potil se jako kůň. Jako dva koně. Dva nervózní koně. V sauně. Bylo to odporné. Guma nacucaná cizím potem se mi lepila na obličej, který začínal nepříjemně svědit. Z tělocviku si dnes zřejmě kromě sportovního zážitku odnesu na ksichtě ještě nějaký dosud neobjevený ekzém.

A dál? →

Intenzivně mi mrzl levý ušní boltec. Pravý už jsem necítil vůbec. Nahmatal jsem ho, abych se ujistil, že se mi neulomil a nevytrousil jsem ho někde po cestě.

V odrazu v prosklených dveřích kina jsem si nacvičoval svou kolekci grimas a pohledů, jež jsem považoval za svůdné. Obzvláště hrdý jsem byl na svůj výraz číslo čtyři, kdy lehce přimhouřím oči, zdvihnu pravé obočí a decentně našpulím rty. Až ho Emílie uvidí, půjde zaručeně do kolen.

A dál? →