spí
a rudé vlasy žijí
navzdory žaluziím
odlesky svítání
Chladnou hlavu #7: Agáta
Byla teplá jarní půlnoc. Ležel jsem na dece na svém oblíbeném skalisku a s kapesní svítilnou, třídními fotkami a pytlíkem kmínových brambůrků právě prožíval silný romantický záchvat. Bylo to zvláštní. Už dva měsíce jsem se cítil nesvůj. Nejprve jsem myslel, že je to kvůli maturitě, ale ta byla zdárně za mnou a podivné pocity neustávaly. Naopak. Stupňovaly se. Měl jsem neodbytný dojem, jako bych zažil obrovskou emocionální erupci. Něco úžasného, vzrušujícího a krásného. Ale má paměť mě vždy vrátila zpět na zem slovy: „Máš bujnou fantazii. Poslední emocionální erupci jsi zažil, když jsi dostal před sedmi lety štěně.“
Chladnou hlavu #6: V nedělním oblečení nastoupíš před komisi…
Zahleděl jsem se nedůvěřivě na první poznámku ve svém sešitě biologie z třetího ročníku: „Zástupci řádu šupinatých z třídy plazů mají příčně orientovaný štěrbinovitý řitní otvor.“
Páni! Jak může člověk neznalý tak zásadní informace vůbec vylézt bez obav na ulici? To jsem i já žil dlouhých devatenáct let v trapné nevědomosti o tom, kam směřují konečníky jednoho z nejpočetnějších řádů plazů? Ne. Zaplaťpánbůh, že už to vím. Teď, kdykoli to vyplyne z přirozené konverzace, se mohu touto znalostí blýsknout… Proboha, střelte mě do hlavy!
Chladnou hlavu #5: Do života s čistým štítem
„Mně ty šaty určitě spadnou!“ strachovala se Agáta a nervózně si upravovala ramínka a dekolt.
Chvíli jsem se tou představou nechal omývat, než mé fantazie přerušil odporný táhlý pískot mikrofonu, do něhož moderátor s předstíraným nadšením zahuhňal: „A jako další si pro šerpu půjde Vojtěch Chládek!“
nesměle svítá
nesměle svítá
smog se snáší
přes oblohu strakatou
ptáci nelítaj
masturbace
dala mi svou fotku
teď nad ní sedim
a masturbuju
jako hromada úplně cizích lidí
právě teď v týhle čtvrti
když v televizi nic nedávaj
vskutku decentní výkřik do tmy
Bůh nestvořil člověka. Naopak, člověk stvořil Boha. Z egoistické touhy po blaženosti a smyslu života.
–Ludwig Feuerbach
igelitka skartovaných veršů
na lavičce v metru
omrzliny
na klíně igelitku zklamání
a skartovaných veršů
přeložených z beznaděje do češtiny
Chladnou hlavu #4: Zachraňte vojína Chládka
Zvláštní. Lidé se cítí dotčeni, mají-li při sčítání obyvatel přiznat, kolik mají doma ledniček, ale nikoho nepobuřuje, že naše armáda lační po informaci, zda se v noci pomočuji. Znovu jsem očima přeběhl kopii dotazníku přiloženého k povolávacímu rozkazu. Originál jsem již před dvěma měsíci odeslal na okresní vojenskou správu. Drzejší dotazník jsem neviděl.
„Zaškrtněte správnou kolonku. Trpíte: • hemeroidy • koktáním • sebevražednými sklony • nočním pomočováním…“
Chladnou hlavu #3: Třídní sraz
„Smích jako náplast na ztrhané rysy. A trocha citu, aspoň ke vzteku. Co zbývá nežli čekat na dopisy, není-li doteků, není-li doteků…“
Choulil jsem se sám k sobě v masivní zimní bundě a tváří si prorážel cestu ledovým vzduchem, zatímco mé ušní bubínky rezonovaly pod hlasem Karla Kryla a v náprsní kapse mi vrněl nový walkman od Ježíška. Odchrchlal jsem si a odplivl. Chrchel v půli cesty zmrzl, cinknul o asfalt a někam se zakutálel. Byla příšerná kosa. Střízlivým odhadem asi tak absolutní nula.