Rozrazil jsem rázně dveře chatky číslo 4, vstoupil a kliku, jež mi zůstala v ruce, jsem odložil do trosek hnijící skříně u okna. Upustil jsem na podlahu gigantický baťoh, kam mi maminka zabalila vše potřebné pro život v divočině, a hned, jak se usadil oblak prachu, začal jsem zarudlýma očima přejíždět místnost, která se měla na příští týden stát mým domovem.
zlíbám tě ve vaně
pod svícnem v umyvadle
zlíbám tě oddaně
svou múzu v prostěradle
Byla teplá jarní půlnoc. Ležel jsem na dece na svém oblíbeném skalisku a s kapesní svítilnou, třídními fotkami a pytlíkem kmínových brambůrků právě prožíval silný romantický záchvat. Bylo to zvláštní. Už dva měsíce jsem se cítil nesvůj. Nejprve jsem myslel, že je to kvůli maturitě, ale ta byla zdárně za mnou a podivné pocity neustávaly. Naopak. Stupňovaly se. Měl jsem neodbytný dojem, jako bych zažil obrovskou emocionální erupci. Něco úžasného, vzrušujícího a krásného. Ale má paměť mě vždy vrátila zpět na zem slovy: „Máš bujnou fantazii. Poslední emocionální erupci jsi zažil, když jsi dostal před sedmi lety štěně.“
Zahleděl jsem se nedůvěřivě na první poznámku ve svém sešitě biologie z třetího ročníku: „Zástupci řádu šupinatých z třídy plazů mají příčně orientovaný štěrbinovitý řitní otvor.“
Páni! Jak může člověk neznalý tak zásadní informace vůbec vylézt bez obav na ulici? To jsem i já žil dlouhých devatenáct let v trapné nevědomosti o tom, kam směřují konečníky jednoho z nejpočetnějších řádů plazů? Ne. Zaplaťpánbůh, že už to vím. Teď, kdykoli to vyplyne z přirozené konverzace, se mohu touto znalostí blýsknout… Proboha, střelte mě do hlavy!
„Mně ty šaty určitě spadnou!“ strachovala se Agáta a nervózně si upravovala ramínka a dekolt.
Chvíli jsem se tou představou nechal omývat, než mé fantazie přerušil odporný táhlý pískot mikrofonu, do něhož moderátor s předstíraným nadšením zahuhňal: „A jako další si pro šerpu půjde Vojtěch Chládek!“
nesměle svítá
smog se snáší
přes oblohu strakatou
ptáci nelítaj
dala mi svou fotku
teď nad ní sedim
a masturbuju
jako hromada úplně cizích lidí
právě teď v týhle čtvrti
když v televizi nic nedávaj
Bůh nestvořil člověka. Naopak, člověk stvořil Boha. Z egoistické touhy po blaženosti a smyslu života.
–Ludwig Feuerbach
na lavičce v metru
omrzliny
na klíně igelitku zklamání
a skartovaných veršů
přeložených z beznaděje do češtiny