Zabloudil jsem do sekce dámských hygienických vložek.
Sakra, jak to? Myslel jsem, že cesta ke kase vede podél příklepových vrtaček, skrz dudlíky a pak u avokád prudce doprava. Přitom už počtvrté míjím krabici neustále týchž tampónů, které se vám dokonale přizpůsobí, a zvuky markování jsem nezaslechl ani z dálky.
Přece se nebudu ptát na cestu v hypermarketu. Jsem snad normální.
–„Už zase fňukáte. Proč si myslíte, že to někoho zajímá? Spousta lidí fňuká a ti nikoho nezajímají.“
–„Ani mě ne. Protože to jsou amatéři. Já fňukám cynicky a rýmovaně, s předstíraným nadhledem, který by třeba mohl někomu dát sílu. Navíc myslím, že jsem ty sloky tentokrát fakt hezky rozházel. Dokonce jsou tam dva vulgarismy.“
–„Vy poezii skutečně rozumíte, že?“
–„Ano.“
Žárlil jsem na hokejistu.
To by samo o sobě nebylo nic zas tak divného. Pár lidem už se to určitě stalo. Jenže já žádného hokejistu neznal. Navíc jsem ani neměl děvče, které by mi bezzubý chalan v chráničích mohl odloudit.
je to absurdní
pohlazení
jedný holky
s vlasama páchnoucíma po cigaretách
se smíchem, před kterým všechny symfonie trapně klopí oči
a s legračně citlivým místem na krku
změní svět na něco tak úžasnýho, že se ani nechce věřit
ležím na břiše
a píšu báseň
už dýl jak tři měsíce jsem si neměnil povlečení
riskuju ekzém
a všechno
je načuchlý tabákem
jsem proti fridexu
hlasuju pro krev
nevidím na cestu
jsem z toho broskev
Hladina jahodového džusu s vodkou se střídavě rozsvěcovala a potemňovala podle rozmarů stroboskopu. Drbal jsem se brčkem na nose, zatímco Peter Nagy hulákal z reproduktorů, že láska je tu s nami, a mládež na parketu byla natolik podnapilá, že tomu snad i věřila.
chtěl jsem cestou vlakem
napsat nesmrtelnou báseň
ale nic mě nenapadlo
usnul jsem
a otlačil si ksicht
o sedadlo
díky, ty vole
díky
že se mi párkrát v koupelně vzňaly svíce
a hrál Karel Kryl
zahojil se beďar v levý nosní dírce
že se nahá smála a já
u toho byl
za to
že jsem měl snad flašku vodky, lískový oříšky
a čtyři různý džusy (broskev, jahoda, pomeranč, černý rybíz)
a že jsem se nepoblil