„Doufám, že nám ji představíš dřív, než bude v jiným stavu,” zašermoval táta půlkou celozrnného rohlíku.
Pane Bože… Přednáška.
„No moc nekoulej vočima, mladej. Jestli je tak náchylná jako tvoje máma…” namířil na svou družku lžíci gulášové polévky, „kolem tý jenom prošly trenky, a narodil ses ty.”
jak nevidomý
v kině
jak próza v japonštině
jak Ř
po osmém víně
jak
bulimická svině
jsem zmatenej
tak
často se to
nestává
že
za čtvrtinu žeriava
dostanu…
vevnitř jsou polštáře
a kalhotky a v nich
ty
a venku inverze
a anonymní ksichty
někdy se mi vů
bec nechce ven
„Spolubydlící mu řekli, že moc nahlas masturbuje, tak jim koupil špunty do uší,” vyprávěl zapáleně chlapec s modrým melírem a žlutými zuby. Dívka sedící naproti němu se neudržela a vyprskla kapučíno nosem do dekoltu svého batikovaného trička. Hoch vytáhl papírový kapesník a začal ji utírat, aby vzápětí ladně přešel k hnětení jejího levého ňadra. Ve finále se k sobě oba nahnuli přes kavárenský stůl a strčili si navzájem jazyky do úst.
Stál jsem zpříma. Ruce za zády. Nohy mírně od sebe. Oficiální výraz ve tváři.
Hlavní organizátor vydal signál. Shýbl jsem se a stiskl tlačítko PLAY magnetofonu ležícího na trávníku. Vzduch se rozezněl chrčivými fanfárami a z prosklených dveří domova důchodců vyrazil osmdesátiletý atlet s pochodní, aby zažehnutím olympijského ohně zahájil třetí ročník dolnolibchavské olympiády seniorů. Už během prvních kroků nám došlo, že jsme nosiče plamenů měli volit důsledněji. Entusiasmus se mu sice upřít nedal. Pohyb však ano. Stojan, který měl zapálit, byl vzdálený sotva deset metrů. Dvouminutové fanfáry zvolna dotroubily, aplaus diváků ztratil na síle, a olympionik byl teprve v půlce trasy. Zachoval jsem chladnou hlavu. STOP, REW, STOP, PLAY. Znělka začala nanovo. Po její druhé produkci už byl běžec v nadějných třech čtvrtinách anabáze. STOP, REW, STOP, PLAY… Konečně se došoural, roztřeseně pozvedl oheň z bájné hory a…
k sedmiměsíčnímu výročí dne,
kdy jsem si šel opláchnout hlavu a vzít si z lednice jogurt(tehdy u mě naposledy spala a já to věděl)
Odrážel jsem se špičkami ode dna a mával z chlorované vody na Vlastu, jež soustředěně rekognoskovala hladinu a snažila se mě zahlédnout.
Marně. A tak dlouho, až na ni z opačného konce bazénu začal pořvávat trapně extrovertní chlapec s kudrnatým hrudníkem a progresivní lysinou na temeni hlavy: „Hej, žabko! Jak je? Ztratila ses?“