„Spolubydlící mu řekli, že moc nahlas masturbuje, tak jim koupil špunty do uší,” vyprávěl zapáleně chlapec s modrým melírem a žlutými zuby. Dívka sedící naproti němu se neudržela a vyprskla kapučíno nosem do dekoltu svého batikovaného trička. Hoch vytáhl papírový kapesník a začal ji utírat, aby vzápětí ladně přešel k hnětení jejího levého ňadra. Ve finále se k sobě oba nahnuli přes kavárenský stůl a strčili si navzájem jazyky do úst.
Stál jsem zpříma. Ruce za zády. Nohy mírně od sebe. Oficiální výraz ve tváři.
Hlavní organizátor vydal signál. Shýbl jsem se a stiskl tlačítko PLAY magnetofonu ležícího na trávníku. Vzduch se rozezněl chrčivými fanfárami a z prosklených dveří domova důchodců vyrazil osmdesátiletý atlet s pochodní, aby zažehnutím olympijského ohně zahájil třetí ročník dolnolibchavské olympiády seniorů. Už během prvních kroků nám došlo, že jsme nosiče plamenů měli volit důsledněji. Entusiasmus se mu sice upřít nedal. Pohyb však ano. Stojan, který měl zapálit, byl vzdálený sotva deset metrů. Dvouminutové fanfáry zvolna dotroubily, aplaus diváků ztratil na síle, a olympionik byl teprve v půlce trasy. Zachoval jsem chladnou hlavu. STOP, REW, STOP, PLAY. Znělka začala nanovo. Po její druhé produkci už byl běžec v nadějných třech čtvrtinách anabáze. STOP, REW, STOP, PLAY… Konečně se došoural, roztřeseně pozvedl oheň z bájné hory a…
k sedmiměsíčnímu výročí dne,
kdy jsem si šel opláchnout hlavu a vzít si z lednice jogurt(tehdy u mě naposledy spala a já to věděl)
Odrážel jsem se špičkami ode dna a mával z chlorované vody na Vlastu, jež soustředěně rekognoskovala hladinu a snažila se mě zahlédnout.
Marně. A tak dlouho, až na ni z opačného konce bazénu začal pořvávat trapně extrovertní chlapec s kudrnatým hrudníkem a progresivní lysinou na temeni hlavy: „Hej, žabko! Jak je? Ztratila ses?“
Zabloudil jsem do sekce dámských hygienických vložek.
Sakra, jak to? Myslel jsem, že cesta ke kase vede podél příklepových vrtaček, skrz dudlíky a pak u avokád prudce doprava. Přitom už počtvrté míjím krabici neustále týchž tampónů, které se vám dokonale přizpůsobí, a zvuky markování jsem nezaslechl ani z dálky.
Přece se nebudu ptát na cestu v hypermarketu. Jsem snad normální.
–„Už zase fňukáte. Proč si myslíte, že to někoho zajímá? Spousta lidí fňuká a ti nikoho nezajímají.“
–„Ani mě ne. Protože to jsou amatéři. Já fňukám cynicky a rýmovaně, s předstíraným nadhledem, který by třeba mohl někomu dát sílu. Navíc myslím, že jsem ty sloky tentokrát fakt hezky rozházel. Dokonce jsou tam dva vulgarismy.“
–„Vy poezii skutečně rozumíte, že?“
–„Ano.“
Žárlil jsem na hokejistu.
To by samo o sobě nebylo nic zas tak divného. Pár lidem už se to určitě stalo. Jenže já žádného hokejistu neznal. Navíc jsem ani neměl děvče, které by mi bezzubý chalan v chráničích mohl odloudit.
je to absurdní
pohlazení
jedný holky
s vlasama páchnoucíma po cigaretách
se smíchem, před kterým všechny symfonie trapně klopí oči
a s legračně citlivým místem na krku
změní svět na něco tak úžasnýho, že se ani nechce věřit
ležím na břiše
a píšu báseň
už dýl jak tři měsíce jsem si neměnil povlečení
riskuju ekzém
a všechno
je načuchlý tabákem
jsem proti fridexu
hlasuju pro krev
nevidím na cestu
jsem z toho broskev