„No. A pak že neudržim celej Apple na jednom dredu. Pohoda.“ Pixel stál v předklonu a k nejmohutnějšímu snopu vlasů měl připevněné klubko MacBooku, iPadu a iPhonu omotané oboustrannou lepicí páskou.
„Počkej, počkej,“ přiskočila Sylva a jako třešničku na dort vetkla do jablečné mozaiky svůj iPod.
„Šulíni, mám pro vás dvě zprávy,“ přitančil ze své kukaně šéf. „Blbou a blbější. Kterou chcete slyšet jako první?“ Snažil se udržet pohřební výraz, ale v levém uchu měl zastrčené sluchátko, do kterého hrálo Because I’m Happy, a trochu to s ním šilo.
„Asi tu blbou. Aby to mělo nějakou logiku,“ přihlásil se Patrik, okresní přeborník v odpovídání na řečnické otázky.
„Nasadili jsme vám do počítačů sledovací software, ať víme, co v práci děláte.“
V naší lednici je černá díra.
Ať už si do ní schováte jogurt, mungo klíčky, nebo prasečí hlavu, když se pro ně příště vrátíte, už tam nejsou. Jediné, co v lednici najdete, je světlo. Protože to – na rozdíl od vaší svačiny – má dostatečnou rychlost na to, aby uniklo z horizontu událostí.
Pípnul jsem si příchod a mrštně se protáhl turniketem: „Brýtro.“
„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.
Týden začal podezřele vřele.
Hned jak jsem se objevil ve dveřích, Sylva přeskočila recepci, dojatě ke mně přiběhla, položila mi hlavu na hrudní kost a dobré dvě minuty mě objímala. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, tak jsem se křečovitě usmíval a otcovsky ji plácal po lopatkách.
Po 110 vteřinách mě rozbrnělo rameno. Přidušeně jsem gestikuloval směrem k Pixelovi, ať mi zavolá a vysvobodí mě. To už mě ale Sylva pustila sama. Načež mě chytla za lícní torby a tklivě se mi zadívala do očí.
Kráčel jsem po rozpáleném asfaltu ke studentským kolejím, kde bydlí moje ex. Ve 30 stupních jsem voněl jako ulička mezi vepřínem a parfumerií. Oči podlité krví, jak jsem se půldruhé hodiny marně pokoušel nasadit si kontaktní čočky. A přes levý spánek pulzující fialová boule z toho, jak Pixel prudce vpadnul na záchod, zrovna když jsem vedle mísy dělal kliky.
Když jdete na první schůzku s bejvalkou, musíte nějak vypadat.
„Sezení je škodlivější než kouření,“ zaševelil tiše do potemnělé zasedačky rachitický týpek a vytáhl z igelitky páteř.
Sylva omdlela.
„Takže vy chcete dva tisíce USB flash disků ve tvaru… penisu,“ opakoval jsem do mobilu opatrně a v koutku duše stále doufal, že jsem se přeslechl.
„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“
Dneska jsem se probudil a bylo mi 30.
Třicet.
Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.
V pondělí je mi 30.
Když máte u nás v práci narozeniny, jste to vy, kdo musí přinést dort.
Sotva se objevíte ve dveřích s podnosem, rozezní se openspacem série rozladěných mlasknutí a tlumených „ty voleee“, protože všichni vědí, že budou muset zbytek dne chtě nechtě řešit, co vám koupí. A navíc to můžou řešit jen tehdy, když jdete zrovna čůrat, telefonovat, masturbovat nebo hypnotizovat bublinky v dávkovači vody.