Po 10 letech začal být můj web ChladnouHlavu.cz už trochu retro. Ne. Ani se tam nekoukejte.
Tak jsem odtamtud sbalil všechnu svou tvorbu a dnes – 1. 1. 2015 – rozbil tábor na nové adrese.
Představuji vám jiricharvat.cz! Nový web o copywritingu, humoru a tvůrčím psaní.
„Co jsem ti říkala, Miško? Nestůj s těma kulkama tak blízko mikrovlnky,“ okřikla mě maminka, když jsem si ohříval kus kuřecího řízku. „Budeš neplodnej a kdo ví co ještě,“ pokynula významně k tátově fotografii na polici. Podrážděně jsem se nadechl a vydechl a udělal krok vzad.
Nikdy jsem tu o svém otci nemluvil.
Byl to trochu záměr. Chtěl jsem, aby byly tyhle historky zábava. Jak to mají lidi rádi.
Ale kdy jindy potemnět, když ne na Vánoce?
Postával jsem na Andělu a sledoval obrýleného plešatějícího týpka pod plastikou obřího trdelníku, jak sugestivně prská na mikrofon: „Ježíš tě miluje! Miluje tě!“ tykal neadresně do spěchajícího davu obtěžkaného nákupními taškami. „Ježíš tě zná! Ví o tobě všechno. A přesto tě miluje!“
Pecka. Ukousl jsem další sousto langoše se sýrem a kečupem.
Ještě minulý týden jsem ze své židle na Sylvu dobře viděl. Od Mikuláše jí zpoza monitoru čouhá jenom šošolka.
Kdykoli jdu kolem jejího stolu, začne současně pít, telefonovat a skartovat.
Když jsme do sebe narazili v kuchyňce, zpanikařila, strčila hlavu do lednice a snažila se za sebou zavřít.
„Sorry, kámo, nedorazim. Metro mi přiskříplo vocas. Zadní půlka čerta odjela do Depa Hostivař.“
„Si děláš prdel,“ hlesl jsem přes vatový plnovous.
„Nedělám. Ale trochu mi kouká,“ přiznal Pixel.
než přijde krize
v naší knize
než co bylo důvěrné
bude znít cize
dej mi pusu nebo ne
na Champs-Élysées
Nenalíčená Sylva v teplácích a flanelové košili ležela rozvalená ve fatboyi vedle kopírky, cucala třicátý trojúhelníček taveného sýra a zapíjela to krabicovým vínem.
„Nechceš si vzít radši dovolenou?“ podíval jsem se na ni empaticky.
„Nemyslím, že je úplně dobrý nápad tisknout reklamu na cigarety na školní aktovky,“ jednou rukou jsem po paměti mačkal tlačítko do našeho patra, ve druhé jsem držel mobil, kafe a brašnu s notebookem.
Šesté podlaží.
„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.
Balancoval jsem na kraji nejvyššího regálu a vymetal pavučiny ze zářivek vypelichaným spodkem koštěte (násadu si musím zasloužit). Čas mi krátila zajímavá optická iluze: Zdálo se, že ať se hnu kamkoli, klitoris Terezy Pergnerové se vždycky dívá přímo na mě.
S rachotem se za mnou zabouchla železná vrata.
Bázlivě jsem si odkašlal do ticha haly: „Dobré… jitro?“
„Jitro? Jitro? Jitro?“ opáčila ozvěna odrážející se od stěn skladiště.
Mezi regály se cosi pohnulo. V kuchyňském koutě sedělo pohlednější dvojče Jabby Hutta v montérkách, ze kterých by šel ušít menší cirkusový stan. Zrovna se zakusoval do svého sendviče: podélně rozříznutého pecnu chleba, ze kterého čouhal celý králík.