Červencové slunce pralo do balicího papíru se zhuleným Snoopym. Roztrhl jsem ho a odklopil víko. Pixel natěšeně zatleskal.

„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.

A dál? →

Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči.

„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“

A dál? →

Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou.

58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu.

Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám.

Všechno se to semlelo v pátek.

A dál? →

Postával jsem nesvéprávně na písčité pláži Máchova jezera s očima převázanýma mikinou. Před sebou vytrčenou ruku s polévkovou lžící a na ní vejce.

„Tři, dva, jedna… TEĎ!“

A dál? →

„Šulíni, hnědej poplach,“ z kukaně vyběhl šéf s headsetem, v saku Dolce & Gabbana a trenýrkách se Čtyřlístkem.

Věnovali jsme mu přezíravý pohled módní policie.

A dál? →

Máma se po 10 letech konečně odhodlala vyklidit můj a bráchův pokoj a udělat z něj pokoj pro hosty.

Poslala mi do Prahy v krabici od banánů všechno z mého dětství, co stálo za řeč: mokré vysvědčení; Dostihy a sázky; maturitní šerpu; první a jedinou kapitolu mého přelomového románu o levitujícím huskym; a… můj deníček z roku 1995.

A dál? →

Ze dveří výtahu vyvrávoral šéf v poblitém saténovém županu. Měl ztrhaný výraz a k pupku hlavou dolů přikurtovaného kojence.

A dál? →