Jirka Vávra si mě pozval do pilotního dílu svého pořadu Rváči s osudem.
Je to starší rozhovor, natáčený v listopadu 2017. Pár týdnů po žábě. Mám tam radost, protože jsem se čerstvě přestal budit v noci hrůzou, že neexistuju. Až mi postupně došlo, že existuju jenom ve své hlavě. A že si můžu sebe i to okolo představit tak, aby mi v tom bylo dobře. Nebo aspoň ne zle. Tak třeba vám to taky něco dá.
Ocitl jsem se v nejposlouchanějším českém podcastu Proti proudu, který má na svědomí Dan Tržil. Povídali jsme si o vědomí, improvizaci, realitě, kreativitě, stand-upu a psychedelikách. A Dan se ptal tak dobře, že se mu ze mě podařilo vymáčknout to zásadní, co může člověku pomoci v téhle bryndě nějak obstojně fungovat. Takže moc doporučuju.
Četl jsem si čtvrtou hodinu v kuse články o tom, jak přestat prokrastinovat, když najednou začal notebook ujíždět doprava. A pak nejen notebook, ale celý svět.
Pixel mě i s kolečkovou židlí dotlačil do jedné ze zvukotěsných HUBích zasedaček, zavřel za námi dveře a zatáhl žaluzie, přiložil mi nos na nos a do tváře mě udeřil konopný slabikovaný šepot:
„Budeme bo-há-či!“
„Říkám nahlas, že jsme prázdní, divní, nejistí, vystrašení, zvrhlí. Snažím se odhalovat soukromé neveřejné podoby našich myslí. Jakmile tohle na vystoupení zpřítomním, lidem se velmi rychle uleví. Všechno z nich spadne, usmívají se. Protože najednou cítí, že je tu chvíle, kdy můžou přestat předstírat. Můžou si dokonce odfrknout a přestat hrát, že mají nějakou osobnost.“
„Život je poměrně nezáviděníhodná situace. Jste duch uvězněný v umírajícím biologickém stroji řítící se vzduchoprázdnem na kusu šutru. Tváříte se, že máte všechno pod kontrolou. Přitom absolutně netušíte, o co tady jde; nevíte, co se stane v příští vteřině; a dokáže vás zabít středně velký bonbón. A jako by toho nebylo na jednoho ažaž, musíte se navíc potýkat s interpunkcí, předčasnou ejakulací a mikrotenovými sáčky.
Život je hra na mnoha úrovních. Na biologické, kulturní, společenské, na kosmické a nejspíš na mnoha dalších.
„Když si začneme doopravdy povídat o svých bolestech, divnostech a straších, otevřeme skafandry a začneme na sebe mávat, nebudeme už muset utíkat k umění, abychom v něm našli zrcadlo pro svůj vlastní život, ale dovedeme si ho poskytnout navzájem.“
Zpovídal mě vyklidněný Adam Trnka. Víc jeho Talk with me rozhovorů najdete na jeho YouTube kanálu.
život má 25 tisíc dní
a je fuk, kolik jíš luštěnin
a kolik děláš lehů sedů
život má 25 tisíc dní
tři a půl tisíce týdnů
a dekád sotva sedum
Na Jirku Charváta jsem se nepopsatelně těšila. Nejenže je to švihák lázeňský, jak by řekla má babička, ale ke všemu je fááákt vtipnej. Bylo to nádherné setkání. 2,5 hod. jsme si povídali o sebepřijetí, o tom, jak vlastně vůbec neexistujeme, o kouření žáby a o milovaném humoru.
Začínáme život jako bytosti živě se zajímající o požitky a zábavu. Ve svých nejranějších letech neděláme o moc víc, než že lovíme situace, které nás potěší, sledujíce své hedonistické cíle za pomoci kaluží, pastelek, míčů, plyšových medvídků, počítačů a věcí, které najdeme v šuplících v kuchyni. Jakmile něco začne být frustrující nebo nudné, prostě toho necháme a vydáme se hledat nové zdroje zábavy – a zdá se, že to nikomu kolem nevadí.