Vědomí je pocit, jaké to je být ty. Je to tohle. Tohle. A tohle. Tohle taky. Je to tvoje zkušenost v každém okamžiku. Je to jediná realita, kterou máš.

Psaní je zvláštní kratochvíle.  

Jste v červené tmě a nemusíte nic. Je tu klid, teplo, buch buch, buch buch – chytlavý beat, co měří čas – a roura, co vám pumpuje jídlo přímo do břicha. All inclusive.

Zatímco se jeho vrstevníci sjížděli LSD, Martin E. P. Seligman si krátil 60. léta tím, že po jednom zavíral psy do beden a dával jim elektrické šoky.

z dětí jsou dospělí místo copů melír místo snů čtyři piva

Nejspíš máš pocit, že jsi ty. Že máš já. Že jsi svoje mysl. Ale nejsi. Schválně. Zavři oči. A minutu na nic nemysli. …

Protože… není možné být setrvale šťastný. Štěstí není stav. Je to nárazové vyplavení veselých chemikálií do mozku.

Začalo to potleskem. O tvůj zadek. Rozhrnuls stydkou oponu a vykoukl z backstage do záře reflektorů. –„Tak co jste si pro nás připravil?“  –„Buuááááááááhhh!“

Tohle jsou slova. A ta slova TEĎ uloupila tvoji pozornost. A ty už nejsi ty. Už nejsi ve své hlavě. Proto ta úleva. Jsi v mojí.

Přesně před 5 lety začala v Pravém domácím časopise vycházet moje rubrika Za slova, doprovázená nádhernými ilustracemi Kateřiny Čápové. (Měl jsem to štěstí, že Katka ilustrovala i mou knižní prvotinu Eskejp: Na útěku z kanceláře.) A mně je teď velkou ctí a radostí představit rubriku Za slova s 5letým odstupem i kyberprostoru. Zatajte dech a… Continue reading →