Seděli jsme se Sylvou naproti sobě ve firemní kantýně, mlčeli a dloubali vidličkami do buchtiček se šodó. Ob místo vedle nás se k sobě na jediné židli tiskli Roman a Monika, čerstvě zasnoubený pár z HR. Vzájemně se krmili, lechtali a častovali přezdívkami, které vás připraví o 40 bodů IQ a zbytky libida.

Seděl jsem v zasedačce a s kamennou tváří sledoval nejpopulárnější videokompilace řehtajících se kojenců ve snaze přesvědčit sám sebe, že teprve s jednou z těchhle vykulených továrniček na výkaly bude můj život kompletní. Roztrhneš papír, smějou se. Kýchneš si, smějou se. Dáš jim citrón, zaškleběj se, smějou se. Po 20 minutách jsem se dostal do… Continue reading →

„Co jsem ti říkala, Miško? Nestůj s těma kulkama tak blízko mikrovlnky,“ okřikla mě maminka, když jsem si ohříval kus kuřecího řízku. „Budeš neplodnej a kdo ví co ještě,“ pokynula významně k tátově fotografii na polici. Podrážděně jsem se nadechl a vydechl a udělal krok vzad. Nikdy jsem tu o svém otci nemluvil. Byl to trochu záměr…. Continue reading →

Postával jsem na Andělu a sledoval obrýleného plešatějícího týpka pod plastikou obřího trdelníku, jak sugestivně prská na mikrofon: „Ježíš tě miluje! Miluje tě!“ tykal neadresně do spěchajícího davu obtěžkaného nákupními taškami. „Ježíš tě zná! Ví o tobě všechno. A přesto tě miluje!“ Pecka. Ukousl jsem další sousto langoše se sýrem a kečupem.

Ještě minulý týden jsem ze své židle na Sylvu dobře viděl. Od Mikuláše jí zpoza monitoru čouhá jenom šošolka. Kdykoli jdu kolem jejího stolu, začne současně pít, telefonovat a skartovat. Když jsme do sebe narazili v kuchyňce, zpanikařila, strčila hlavu do lednice a snažila se za sebou zavřít.

„Sorry, kámo, nedorazim. Metro mi přiskříplo vocas. Zadní půlka čerta odjela do Depa Hostivař.“ „Si děláš prdel,“ hlesl jsem přes vatový plnovous. „Nedělám. Ale trochu mi kouká,“ přiznal Pixel.