Zabouchl jsem dveře od auta, proběhl pár metrů hustým deštěm k panelákovému vchodu a zaostřil na nabídku zvonků. ŠUSTROVÁ ❤ MOSCA Srdíčko mezi příjmeními bylo zalepené čtverečkem papíru, ale pořád trochu prosvítalo. Stlačil jsem ho ukazovákem.

Otupěle jsem zíral na prdelní lajnu obtloustlého údržbáře, který na všech čtyřech přišroubovával zarážku k dolnímu pantu velkého výklopného okna vedle mého stolu. Daniel z účtárny spáchal v pátek sebevraždu.

Pokoušel jsem se zapnout ve Wordu pevné mezery po jednopísmenných předložkách, když se otevřely dveře výtahu a do openspacu vjela postava na jednokolce. Kličkovala mezi kubikly, troubila na klakson, vyhazovala do vzduchu A4ky jako Večerníček a k ramenům červeného smokingu měla přišité kulaté reproduktory, ze kterých se linuli Pink Floydi. Vrazila do tiskárny a spadla… Continue reading →

Stepoval jsem s baťůžkem a karimatkou na firemním parkovišti a dýchal si do prokřehlých dlaní, když přede mnou s kvílením zabrzdil fialový volkswagen combi.

Když jsem ráno přišel do práce, na mém místě seděl muž s velkými plastovými brýlemi, srostlým obočím a notýskem. „Mmmůžu vám nějak pomoct?“ položil jsem teritoriálně na stůl diplomatku.

Sylvino nenarozené dítě mě požádalo o přátelství. Zavřel jsem notebook a šel si opláchnout hlavu pod tekoucí vodu.

„Kuřecí steak s kroketama pro pána. A raw japonský salát bájného bílého draka Nihon no Riu pro druhýho pána,“ korpulentní potetovaný číšník s vyholenou hlavou, která se mračila i vzadu, rozdal po ubrusu talíře, jako by to byly žolíkové karty. „Dobrou chuť,“ zmizel za pípou.

„Zavolal jsem si vás proto, že jste sobecký svině,“ přivítal nás šéf na poradě, jen o něco méně mile než jindy. Zamračili jsme se. Pixel souhlasně pokýval.

Sylva odešla na mateřskou. Byla to upřímně řečeno docela úleva. Poslední dobou s ní nebyla moc řeč.