Stepoval jsem s baťůžkem a karimatkou na firemním parkovišti a dýchal si do prokřehlých dlaní, když přede mnou s kvílením zabrzdil fialový volkswagen combi.

Když jsem ráno přišel do práce, na mém místě seděl muž s velkými plastovými brýlemi, srostlým obočím a notýskem. „Mmmůžu vám nějak pomoct?“ položil jsem teritoriálně na stůl diplomatku.

Sylvino nenarozené dítě mě požádalo o přátelství. Zavřel jsem notebook a šel si opláchnout hlavu pod tekoucí vodu.

„Kuřecí steak s kroketama pro pána. A raw japonský salát bájného bílého draka Nihon no Riu pro druhýho pána,“ korpulentní potetovaný číšník s vyholenou hlavou, která se mračila i vzadu, rozdal po ubrusu talíře, jako by to byly žolíkové karty. „Dobrou chuť,“ zmizel za pípou.

„Zavolal jsem si vás proto, že jste sobecký svině,“ přivítal nás šéf na poradě, jen o něco méně mile než jindy. Zamračili jsme se. Pixel souhlasně pokýval.

Sylva odešla na mateřskou. Byla to upřímně řečeno docela úleva. Poslední dobou s ní nebyla moc řeč.

Nejmilovanější člen kanclu zemřel. Bílá závojnatka My Big Dick byla ve čtvrtek ráno nalezena mrtvá v molitanové drážce akvarijního filtru. (Dokud ji Pixel nepřekřtil, jmenovala se Moby Dick.)

Červencové slunce pralo do balicího papíru se zhuleným Snoopym. Roztrhl jsem ho a odklopil víko. Pixel natěšeně zatleskal. „Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.

Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči. „Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“

Tě pic. Co jste dělali o víkendu? Já si nečekaně naordinoval třídenní terapii tmou. 58 hodin. Vestoje. Bez hnutí. Bez zraku. Bez jídla a pití. Bez záchodu. Hodně si toho uvědomíte. A když si nedáte pozor, může se to stát i vám. Všechno se to semlelo v pátek.