„Ahoj, já jsem Steve. Máte už po krk svého povadlého břicha?“ oslovil mě drze z obrazovky ramenatý týpek s vybělenými zuby, právě když jsem nabíral z mísy další hrst arašídů. „Nyní můžete mít břišní svaly, o jakých jste vždy snili! Bez kapky potu. Nevěříte? Představuji vám naprosto převratný systém Abtronic!“ Odložil jsem mísu a nasadil si brýle.
Rozrazil jsem rázně dveře chatky číslo 4, vstoupil a kliku, jež mi zůstala v ruce, jsem odložil do trosek hnijící skříně u okna. Upustil jsem na podlahu gigantický baťoh, kam mi maminka zabalila vše potřebné pro život v divočině, a hned, jak se usadil oblak prachu, začal jsem zarudlýma očima přejíždět místnost, která se měla na… Continue reading
Byla teplá jarní půlnoc. Ležel jsem na dece na svém oblíbeném skalisku a s kapesní svítilnou, třídními fotkami a pytlíkem kmínových brambůrků právě prožíval silný romantický záchvat. Bylo to zvláštní. Už dva měsíce jsem se cítil nesvůj. Nejprve jsem myslel, že je to kvůli maturitě, ale ta byla zdárně za mnou a podivné pocity neustávaly. Naopak…. Continue reading
Zahleděl jsem se nedůvěřivě na první poznámku ve svém sešitě biologie z třetího ročníku: „Zástupci řádu šupinatých z třídy plazů mají příčně orientovaný štěrbinovitý řitní otvor.“ Páni! Jak může člověk neznalý tak zásadní informace vůbec vylézt bez obav na ulici? To jsem i já žil dlouhých devatenáct let v trapné nevědomosti o tom, kam směřují konečníky jednoho… Continue reading
„Mně ty šaty určitě spadnou!“ strachovala se Agáta a nervózně si upravovala ramínka a dekolt. Chvíli jsem se tou představou nechal omývat, než mé fantazie přerušil odporný táhlý pískot mikrofonu, do něhož moderátor s předstíraným nadšením zahuhňal: „A jako další si pro šerpu půjde Vojtěch Chládek!“
Zvláštní. Lidé se cítí dotčeni, mají-li při sčítání obyvatel přiznat, kolik mají doma ledniček, ale nikoho nepobuřuje, že naše armáda lační po informaci, zda se v noci pomočuji. Znovu jsem očima přeběhl kopii dotazníku přiloženého k povolávacímu rozkazu. Originál jsem již před dvěma měsíci odeslal na okresní vojenskou správu. Drzejší dotazník jsem neviděl. „Zaškrtněte správnou kolonku. Trpíte:… Continue reading
„Smích jako náplast na ztrhané rysy. A trocha citu, aspoň ke vzteku. Co zbývá nežli čekat na dopisy, není-li doteků, není-li doteků…“ Choulil jsem se sám k sobě v masivní zimní bundě a tváří si prorážel cestu ledovým vzduchem, zatímco mé ušní bubínky rezonovaly pod hlasem Karla Kryla a v náprsní kapse mi vrněl nový walkman od… Continue reading
Seděl jsem ve florbalové bráně a dumal, kdopak asi odíval tuhle ochrannou masku hodinu přede mnou. Ať to byl kdokoli, potil se jako kůň. Jako dva koně. Dva nervózní koně. V sauně. Bylo to odporné. Guma nacucaná cizím potem se mi lepila na obličej, který začínal nepříjemně svědit. Z tělocviku si dnes zřejmě kromě sportovního zážitku odnesu… Continue reading
Intenzivně mi mrzl levý ušní boltec. Pravý už jsem necítil vůbec. Nahmatal jsem ho, abych se ujistil, že se mi neulomil a nevytrousil jsem ho někde po cestě. V odrazu v prosklených dveřích kina jsem si nacvičoval svou kolekci grimas a pohledů, jež jsem považoval za svůdné. Obzvláště hrdý jsem byl na svůj výraz číslo čtyři,… Continue reading