Žárlil jsem na hokejistu. To by samo o sobě nebylo nic zas tak divného. Pár lidem už se to určitě stalo. Jenže já žádného hokejistu neznal. Navíc jsem ani neměl děvče, které by mi bezzubý chalan v chráničích mohl odloudit.

Hladina jahodového džusu s vodkou se střídavě rozsvěcovala a potemňovala podle rozmarů stroboskopu. Drbal jsem se brčkem na nose, zatímco Peter Nagy hulákal z reproduktorů, že láska je tu s nami, a mládež na parketu byla natolik podnapilá, že tomu snad i věřila.

„To žereš celej semestr pořád hranolky?“ ponořila Vlasta vyčítavě lžičku do nízkotučného borůvkového jogurtu. „No a?“ vymáchal jsem jeden z nich v kuřecí směsi s nivou a lačně ho pohltil. Vytrčila hlavu a dramaticky vytřeštila kontaktní čočky: „Blázníš? To chceš umřít na infarkt ve třiceti?“

Už mi došlo, jak jsou marné všechny změny. Nedá se nic dělat. I tragické role musí být obsazeny.   –Mňága a Žďorp. Vlak družby

Byl jsem rád, že nejsem zamilovaný, že nejsem na světě rád. Líbí se mi být vždycky v opozici. Zamilovaní lidé se často stávají neurotickými, nebezpečnými. Ztrácejí nadhled. Svůj smysl pro humor. Bývají nervózní, psychopatičtí, nudní. Stávají se z nich dokonce vrahové.   –BUKOWSKI, Charles. Ženy

Procházel jsem se po ulici a hrdě vypínal svou hruď do tváří náhodných kolemjdoucích. Měl jsem totiž zbrusu nové černé tričko, vpředu s nápisem: My girlfriend went to Spain and all I got was this lousy T-shirt! S nápisem, jenž pouhými dvěma větami křičí do světa, že mám dívku znalou angličtiny, zcestovalou, se smyslem pro humor… Continue reading →

Upocený čas se vlekl srpnovým dusnem. Dřepěli jsme s Radimem a Slavomírem v baru a slavili. Nepříliš bujaře. Už dvě hodiny jsme usrkávali z týchž tří vodek s džusem, mžourali do prázdna a chlapsky mlčeli. Slavili jsme totiž bez důvodu. Ba co víc, navzdory důvodům. Slavomír slavil, že neudělal maturitu a může se plně věnovat… Continue reading →

K ramenu vyholeného Róma potetovanému pravopisnou chybou se vinula jeho neméně snědá přítelkyně a čekání ve frontě u okénka na policejní stanici si každou chvíli krátili vyměňováním ústních sekretů.

Všechno, co obyčejně bývá tak těžké, je teď lehounké, všechno, co je obyčejně plné, teď splasklo. Co počít?   –MORAVIA, Alberto. Já a on

„Chci s tebou spát!“ vyhrkl jsem znenadání větu, již jsem bázlivě převaloval dva měsíce na jazyku, a ustrašeně zavřel oči. Otevřel jsem je, až když se ozval Agátin hlas: „Já s tebou taky,“ a já ucítil její rty na svých.