Na tuhle přednášku jsem opravdu hrdý, protože jsme do její přípravy zapojili zatím největší množství zahraničních odborníků. Oslovili jsme hned několik renomovaných institucí. Spolupracovali jsme s pařížským Mezinárodním institutem pro legální flákání (MILF). Provedli jsme metaanalýzu studií provedených Univerzitou aplikované lenosti v Lisabonu. A dokonce jsme oslovili aténské Centrum pro výzkum prokrastinace. (Ti se zatím neozvali.) Ale – tak nebo tak – výsledkem je: dosud nejrozsáhlejší vypracovaná mezinárodní studie pracovní morálky a docházky. Jejíž poznatky mám nyní tu čest vám zde premiérově prezentovat.

Začněme, jak se logicky nabízí, historickým exkurzem.

1. 5 epoch docházky: Od bičování k docházkovému terminálu

 
Po celou svou historii lidstvo řešilo palčivou otázku: „Jak zajistit, aby člověk dorazil tam, kde má být, a zůstal tam tak dlouho, jak má?“

Dějiny lidstva jsou v podstatě dějinami docházky. Dějinami zuřivého boje mezi těmi, kdo práci zadávají, a těmi, kdo se jí snaží vyhnout.

Pojďme si společně projít pět klíčových epoch docházkové historie.

1. epocha: Starověk. Bič a zápis do hlíny

 
První docházkový systém v historii. Egypt. 2500 let před naším letopočtem.

Stavba pyramid.

Docházku evidovali písaři na hliněné tabulky. Každý den zaznamenali, kdo přišel, kdo nepřišel, a proč.

Pro zajímavost: Důvody absence zaznamenaných na těchto tabulkách se za 4 500 let prakticky nezměnily. Archeologové v Dér el-Medíně vykopali docházkové záznamy, ve kterých stojí:

„Nepřišel. Kousl ho škorpion.“ Dnes: sick day.

„Nepřišel. Balzamoval matku.“ Dnes: rodinné důvody.

Čili nejstarší dochovaný docházkový systém na světě dokazuje, že lidi se vyhýbali práci už v době, kdy jim za nedocházku hrozil bič. Což by mělo být poučením pro všechny, kdo si myslí, že to vyřeší čipová karta.

Dohled byl vizuální. Dozorce stál a koukal. Když jste nebyli na místě, viděl to. Když jste pracovali pomalu, viděl to taky. Byl to v podstatě první liniový manažer. S tím rozdílem, že místo ročního hodnocení měl bič.

2. epocha: Feudalismus. Docházka podle zvonu

 
Středověk. Nevolnictví. Na první pohled to vypadá jako home office snů. Pracujete na poli. U svého domu. Na čerstvém vzduchu. Nikdo vám nepíchá kartu.

Jenomže. Nevolník nesměl odejít. Neměl home office. Měl home prison. Byl připoutaný k půdě. Nemohl dát výpověď. Nemohl přejít ke konkurenčnímu feudálovi s lepšími benefity. Jediný způsob, jak změnit zaměstnavatele, bylo utéct nebo být zabit. Je to něco jako dneska Apple.

Docházku řídil kostelní zvon. Zazvonil ráno – začínáte. Zazvonil večer – končíte. Zvon byl v podstatě první docházkový terminál. S tím rozdílem, že se nedalo zapomenout čipovou kartu, protože ho bylo slyšet na tři kilometry.

3. epocha: Průmyslová revoluce. Píchačky a začátek šílenství

 
18.–19. století. Továrny. A s nimi přichází vynález, který navždy změní vztah člověka k práci: píchací hodiny.

Vynalezl je v roce 1888 Willard Legrand Bundy. Skutečně. Jeho druhé jméno je Legrand. A díky němu tu máme tuhle legrandu. Willard Legrand Bundy je zodpovědný za víc frustrace, ponížení a ranních neuróz než kdokoli jiný v dějinách.

Princip je prostý: přijdete, vložíte kartičku, stroj vyrazí čas. Odcházíte, vložíte kartičku, stroj vyrazí čas. Pokud čas není správný, váš nadřízený vám vyrazí dech.

Poprvé v historii se čas stal komoditou. Minuty se začaly počítat.

A s tím přišel fenomén, který tu máme dodnes: pozdní příchod.

Pozdní příchod je před vynálezem píchacích hodin nesmyslný pojem. Když jste přišli na pole o dvacet minut později, nikoho to nezajímalo. Pšenice neměla poradu v devět. Ale s píchačkami se zrodil jeden z největších zdrojů pracovního stresu.

A s ním i první velká disciplína docházkové kreativity: manipulace s píchačkou. Kamarád vám píchne. Vy píchnete jemu. Odtud ostatně i výraz: Můžeš mi píchnout?

Solidarita dělnické třídy a nástup komunismu nevznikla ani tolik z ideologie, jako z praktické potřeby navzájem si píchat.

4. epocha. Kancelář a openspace. Performativní práce

 
20. století. Éra kanceláří. A s ní radikální obrat: přestáváme měřit čas a začínáme měřit přítomnost. Což je ještě horší.

V továrně bylo jednoduché poznat, jestli člověk pracuje. Buď stál u stroje, nebo nestál. V kanceláři? V kanceláři může člověk sedět osm hodin za stolem a neprodukovat vůbec nic. A nikdo to nepozná. Protože zírání do monitoru vypadá úplně stejně, ať děláte kvartální report, nebo hrajete 47× za sebou Solitaire.

Vzniká tak zcela nová dovednost: performativní práce. Aneb: umění vypadat zaneprázdněně.

Nejúčinnější techniky performativní práce:
• Nosit všude složku papírů. Člověk se složkou vypadá, že jde něco důležitého vyřídit.
• Chodit rychle. Pomalý člověk vypadá, že nemá co dělat. Rychlý člověk vypadá, že nestíhá. Nikdo nikdy nezastavil někoho, kdo šel rychle, a zeptal se ho, co dělá.
• Stůl plný věcí. Prázdný stůl vypadá, že nemáte práci. Stůl zavalený bordelem vypadá, že ji máte až nad hlavu.
• Dívat se na telefon s ustaraným výrazem. Univerzální signál pro okolí: „Jsem zaneprázdněn důležitou komunikací.“ Skutečnost: mračíte se na kočičí videa na TikToku.

Všimněte si: žádná z těchto technik nevyžaduje skutečnou práci. Pouze její simulaci. 20. století tak vytvořilo civilizaci, ve které miliony lidí denně pečlivě předstírají, že pracují, před jinými lidmi, kteří pečlivě předstírají, že to kontrolují.

5. epocha: Home office a digitální dohled. Panoptikon v pyžamu

 
A pak přišel covid. A s ním pátá, zatím poslední epocha. Ve které se docházka definitivně rozpadla na atomy.

Najednou jsme přestali… docházet. Píchačky, turnikety, recepční, vrátní – celý aparát, budovaný staletí – přestal ze dne na den existovat. Jako by někdo zmáčkl tlačítko a řekl: „Vlastně… mm, nemusíte nikam chodit.“

A co se nestalo. Produktivita zůstala stejná. Někde i vzrostla. A manažerům přestali docházet argumenty, proč bychom měli chodit do práce.

Ale nemohli to nechat jen tak. Jen proto, že máte pro dnešek hotovo, neznamená, že máte hotovo. V moderním officu nejde mít hotovo. Jak jsme si řekli, neměříme výkon, ale čas.

A tak se zrodil: digitální dohled. Software, který sleduje, jestli hýbete myší. Jestli máte zapnutou kameru. Jestli jste „zelení“ na Teamsech.

Zelená tečka na Teamsu, nový bič. Zelená tečka říká: „Jsem tady.“ Žlutá říká: „Možná jsem tady.“ Červená říká: „Můj notebook už je v práci, ale já jsem si přispal.“

Samozřejmě, že lidé okamžitě vymysleli obranné mechanismy. Programy, které za vás hýbou myší. Těžítko položené na klávesnici. Předtočený zvukový záznam, který v pravidelných intervalech odpovídá: „M-hmm,“, „Jo, to dává smysl,“ a „Řekni mi víc.“ Předtočené video smyčky pro kameru.

Je to úplně stejný zápas jako při stavbě pyramid. Jen místo písaře s hliněnou tabulkou je tu algoritmus. A místo biče je tu pasivně-agresivní slacková zpráva od team leadera: „Ahoj, neviděl jsem tě online (smajlík).“

 
Takže 5 000 let. Pořád ta stejná přetahovaná. Skóre? Nerozhodně. Změní to lepší dozor s AI? Asi ne. Protože to jediné, co je silnější než jakákoli technologie, je lidská touha dělat nic.

 
Tak. To byly rozdíly napříč časem. Ale jak je to s rozdíly napříč prostorem?

Možná znáte tu anekdotu: Plavou dvě ryby. Potkají starší rybu: „Jaká je dneska voda?“ Plavou dál: „Co to je sakra voda?“ Člověk je pověstně slepý k prostředí, ve kterém vyrůstá a má ho za samozřejmou normu. Proto pro nás může být mimořádně užitečné porovnání, jak je to s pracovní morálkou u nás vs. jinde.

2. 5 národností, 5 přístupů k pracovní morálce

1. Němec. 7:59 příchod, 16:01 odchod

 
Německý zaměstnanec je přesný jako švýcarské hodinky. Vyrobené v Německu. Protože Němci by nikdy nesvěřili výrobu přesných věcí Švýcarům.

Němec přijde v 7:59. V 8:00 pracuje. V 11:45 obědvá. Ve 12:15 pracuje. V 16:00 ukládá. V 16:01 odchází. Navrhněte Němci přesčas a podívá se na vás, jako byste chtěli zakázat sandály s ponožkami.

Přesčas je v němčině Überstunden. A Němci to slovo vyslovují se stejným odporem, s jakým Češi vyslovují teambuilding. Přesčas je pro Němce selhání. Ne jeho. Zaměstnavatelovo.

Němci mají také fenomén Feierabend. Doslova „slavnostní večer“. Je to okamžik, kdy končí práce. A je to svaté. Napíšete-li německému kolegovi mail v 16:05, přečte si ho v 7:59 následujícího rána. Nepřečte si ho o minutu dřív. Nepřečte si ho doma. Protože Feierabend je Feierabend. A vy jste Schweinehund, který to nerespektuje.

Co si z Německa odnést? Že pracovní doba je ohraničená veličina. Což je v Česku revoluční myšlenka.

2. Francouz. Stávka jako firemní benefit

 
Francie je jediná země na světě, kde je stávka součástí firemní kultury. Nestávkovat je ve Francii podezřelé. Pokud ve Francii nestávkujete alespoň jednou za rok, kolegové si začnou šeptat, že jste kolaborant.

Francouzský pracovní den začíná v 9. Teoreticky. Prakticky začíná tím, že si dáte kafe. Pak druhé kafe. Pak cigaretu. Pak kafe s cigaretou. Pak si o tom kafi s cigaretou promluvíte. Pak je jedenáct a jde se na oběd. Oběd trvá dvě hodiny, protože „oběd“ ve Francii znamená: předkrm, hlavní chod, sýr, dezert, kafe, digestiv a filozofická debata o tom, jestli má kapitalismus budoucnost. Ve dvě se vrátíte do kanceláře. Ve tři je další kafe. Ve čtyři za vás Claude napíše mail. V pět jdete domů. A pokud vám někdo řekne, že tohle není produktivní, řeknete: „Máme pátou největší ekonomiku světa. Podívejte se na sebe.“

3. Japonec. Smrt v práci jako kariérní postup

 
Japonsko je jediná země na světě, která má vlastní slovo pro smrt z přepracování. Karóši. Čeština takové slovo nemá. Proč asi?

Japonský zaměstnanec přijde do práce jako první a odejde jako poslední. A to ne proto, že by měl tolik práce. Ale proto, že odejít dřív než šéf se považuje za urážku. A šéf neodejde dřív, než odejde jeho šéf. A ten zase čeká na toho nad ním. Vzniká tak patová situace, ve které celé poschodí sedí v kancelářích a čeká, kdo první zkolabuje.

Co si z Japonska odnést pro vaši firmu? Nic. Pokud nechcete, aby vám lidi umírali za stolem. Sice tím dramaticky snížíte fluktuaci, ale zase je s tím spousta jiných nepříjemností.

4. Čech. Tělem v práci, duchem na chatě

 
Čech přijde do práce v 7:30. V 7:31 si udělá kafe. V 7:35 zapne počítač. V 7:36 si udělá druhé kafe a jde s ním za kolegou, kde probírají, jak hrozný byl víkend, jak hrozné bude počasí a jak hrozná je vláda. V 8:15 se vrátí ke stolu a kontroluje, jestli mu nepřišel mail. Nepřišel. Ale kontroluje to ještě třikrát, aby byl důkladný. V 8:30 má poradu. Porada trvá hodinu a řeší se na ní, kdy bude další porada. V 9:30 je zpátky u stolu. Otevře Excel. Zavře Excel. Otevře prohlížeč. Podívá se na zprávy. Podívá se na počasí. Potvrdí si, že je hrozné. V 10:00 jde na cigaretu. V 10:15 zjistí, co je k obědu. V 11:30 jde na oběd. Ve 12:15 se vrátí. Unavený. Protože oběd byl těžký. V 12:30 udělá první produktivní úkon dne. V 15:30 udělá poslední. V 16:00 odchází s pocitem, že to byl náročný den.

Specificky českou disciplínou je páteční útěk. V pátek po obědě se české kanceláře vyprazdňují rychleji než OKbase Day před panelovou diskusí. Ale nikdo oficiálně neodchází. Lidi se prostě vypaří. Jeden šel „k doktorovi“. Druhý má „schůzku v terénu“. Třetí řekl, že „pracuje z domu“. Ve dvě hodiny je v kanceláři prázdno a na parkovišti jedno auto – vedoucího, který chce sice taky odjet, ale nemůže, protože „musí jít příkladem“. Komu? Nikomu. Všichni jsou v chatě.

5. Digitální nomád. Neví, kde je a kolik je hodin

 
A poslední, nejnovější archetyp. Digitální nomád.

Digitální nomád nemá kancelář. Nemá pracovní dobu. Nemá docházku. Nemá šéfa. Nemá kolegy. A často ani kalhoty. Když se nad tím zamyslíte, nemá vlastně ani práci. Má WiFi a úzkost.
Pracuje z Bali. Z dodávky v Rumunsku. Z kavárny v Tbilisi. Na LinkedInu má napsáno „location independent“ a „building something meaningful“, což v praxi většinou znamená, že dělá landing page jinému nomádovi, který dělá landing page dalšímu nomádovi. Je to takový divný multilevel.

Hlavním pracovním nástrojem nomáda je storíčko a Instagramu, na kterém sedí s notebookem na pláži a píše: „My office today a emotikon palmy?“ Neříká vám už ale, že na displeji na přímém slunci vidíte prdlačku, WiFi má rychlost žádná celá tři megabitu, má plný spoďáry písku a za tři hodiny mu dojde vízum.

Takže… zlatý mzdový účetnictví v Nuslích.

 
Ale vůbec největším fenoménem z oblasti pracovní morálky a docházky je:
 

3. Sick day. Dvě slova. Velký skok pro zaměstnance

 
Sick day. Dvě slova, která do českého pracovního prostředí vstoupila tiše a nenápadně. Ale během necelé dekády kompletně přepsala společenskou smlouvu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Abychom pochopili, jak revoluční sick day je, musíme se nejprve podívat, co mu předcházelo.

Éra před sick dayem. Zlatý věk trpitelství

 
Česká republika byla po většinu své moderní historie zemí, kde se pracovalo za jakéhokoli zdravotního stavu. Respekt jste si vydobyli tím, že jste šli do práce, i když jste měli teplotu 39 stupňů Celsia, angínu, covid, mor a lepru. Nakazili jste celé oddělení. Ale to nevadilo. Protože to pak taky přišlo.

Český zaměstnanec devadesátých let chodil do práce s chřipkou, průjmem, zánětem středního ucha, migrénami, zlomeninami a v několika zdokumentovaných případech i s lehkým infarktem. „Já to dochodím. V pátek si lehnu.“ To nebyla statečnost. To byla firemní kultura. Kultura, ve které zůstat doma s rýmou bylo společensky srovnatelné s dezercí z fronty.

A pokud už se člověk rozhodl být oficiálně nemocný, čekal ho labyrint ponížení. Neschopenka. Návštěva obvodního lékaře. Čekárna plná dalších zbabělců, jako jste vy. Lékař, který se na vás dívá skrz prsty, jako na parazity kapitalismu.

A i když se vám na konci celé téhle anabáze hanby opravdu podařilo získat neschopenku, dostali jste jen 60 % platu. A první tři dny nic. Byli jste potrestáni za to, že jste biologický organismus.

 
Do tohoto bezútěšného a ponižujícího systému jednoho dne přichází tiché zjevení:

Sick day

 
Nikdo přesně neví, kdy se to stalo. Neexistuje žádné datum, žádný zákon, žádné slavnostní prohlášení. Sick day se v českém pracovním právu nevyskytuje. Není legislativně definován. Není povinný. Je to benefit. Dárek od zaměstnavatele.

A přesto. Během pouhých deseti let se sick day stal samozřejmostí. Firmou, která nenabízí sick days, dnes nepohrdají jen uchazeči. Pohrdají jí i firmy, které je nabízejí.

Co je na sick dayi tak revoluční?

Tři věci.

Za prvé: Nemusíte nic dokazovat. Nemusíte k doktorovi. Nemusíte mít neschopenku. Nemusíte mít diagnózu. Nemusíte mít příznaky. Nemusíte mít vůbec nic. Stačí říct: „Dneska mi není dobře.“ A to je celé. Nikdo se neptá. Je to zázrak.

Za druhé: Máte plný plat. Na rozdíl od neschopenky, kde vám berou peníze za to, že jste nemocní, sick day vám nechává plný plat za to, že jste… cokoli. Nemocní. Unavení. Smutní. Znechucení. Nebo jste úplně v pořádku, ale venku je hezky.

Za třetí: Je to na vás. Vy se rozhodnete. Ne doktor. Ne šéf. Vy. Poprvé v historii českého pracovního trhu je zaměstnanec pánem svého zdravotního stavu. Což je v zemi, kde o vašem zdraví dosud rozhodoval obvodní lékař, úřad a stát, pozoruhodný zvrat.

Typologie sick-dayového alibi

 
A právě proto, že sick day nevyžaduje žádný důkaz, vytvořil zcela novou literární disciplínu: zdůvodnění sick daye.

Přestože zdůvodnění nikdo nevyžaduje, většina zaměstnanců ho stejně podává. Protože neříct vůbec nic se jim zdá příliš drzé. A tak píšou ráno SMSku nebo mail nebo, jehož účelem je sdělit, že jsou nemocní, ale nechtějí být příliš konkrétní, protože nechtějí ani lhát, ani provalit, že zas tak nemocní nejsou.

Na základě čtyřletého sběru dat z 200 českých firem jsme tyto zprávy analyzovali a roztřídili do čtyř kategorií:

1. Vágně somatické

 
„Nějak mi není dobře.“

„Špatně se mi vstávalo.“

„Mám divný pocit v břiše.“

„Jsem dnes nějak mimo.“

Všimněte si geniality těchto formulací. Žádná neobsahuje konkrétní příznak. Takže žádnou nich nelze vyvrátit. „Mimo.“ Co to je? To nikdo neví. Ale nikdo se neptá. Protože to se nedělá. Protože sick day.

2. Preventivně obranné

 
„Radši zůstanu doma, ať to neroznáším.“

Geniální strategie. Nepřiznáváte nemoc. Přiznáváte odpovědnost. Nezůstáváte doma kvůli sobě. Zůstáváte doma kvůli ostatním. Jste hrdina. Jste mučedník, který se obětuje v samotě svého bytu, aby kolegové mohli nerušeně pracovat. Nikdo vám neřekne, abyste přišli. Protože tím by riskovali sick day pro celé oddělení. A to nechce nikdo. A tak vám napíšou: „Jasně. Vylež se!“ A tak ležíte. S pivem, v plavkách, na balkoně.

3. Strategicky konkrétní

 
„Mám migrénu.“

Migréna. Královna sick-dayových alibi.

Z jednoho prostého důvodu: migrénu nelze ověřit. Nejde změřit. Nejde vyfotit. Nevidíte ji na rentgenu.

Z druhé příčky se na migrénu dotahuje: „Chytlo mě v zádech.“ Opět. Neměřitelné, neviditelné, nevyvratitelné. Nikdo vás nechytne, že vás nechytlo.

A bronzová příčka patří tradičně „Žaludečním potížím.“ Nikdo se nebude ptát na detaily, protože je nikdo nechce vědět.

 
A konečně poslední čtvrtá kategorie je vzácná a o to víc si jí vážím:
 

4. Existenciálně upřímné

 
Vyskytuje se výhradně u zaměstnanců, kteří buď dosáhli takové pozice, že je nemůžou vyhodit, nebo je jim to jedno.

„Dneska ne.“

„Potřebuju den.“

„Už nemůžu.“

Žádné vysvětlení. Žádná diagnóza. Žádné divadlo. Jenom prostá, strohá, čirá, nádherná pravda: dneska ne.

Tohle je nejvyšší vývojový stupeň sick-dayové komunikace. Kdo se k němu dopracuje, dosáhl pracovního osvícení.

Sick day: Meteorologická analýza

 
Nejpozoruhodnějším zjištěním našeho výzkumu se ale ukázala být korelace mezi čerpáním sick days a počasím.

V klasické epidemiologii platí: čím horší počasí, tím víc nemocných. Chlad, vlhko, pošmourno. To jsou klasické podmínky, během kterých se nejlépe šíří respirační infekce.

U sick days je to přesně naopak. Čím lepší počasí, tím víc lidí je nemocných. První jarní den s teplotou nad 20 stupňů způsobí v českých firmách pandemii. Personální systémy se rozsvítí jak vánoční strom. Celá oddělení padnou. V pátek před prodlouženým víkendem, když je předpověď 25 stupňů a slunečno, vyhlašují některé firmy de facto karanténu.

Z čehož vyplývá znepokojivý epidemiologický závěr: české zaměstnance neohrožují bakterie a viry, ale sluneční svit.

Nová definice nemoci

 
Sick day tak bez přehánění přepisuje samotnou definici nemoci.

Před sick dayem „jsem nemocný“ znamenalo: mám měřitelné příznaky, které mi brání ve výkonu práce.

Po sick dayi „jsem nemocný“ znamená: necítím se na to být dnes součástí systému.

A upřímně? Co to je teda je? Pocit, že dnes nedokážete sedět osm hodin v openspacu a předstírat, že vás zajímá kvartální report. Je to nemoc? Nebo je to naopak den, kdy zvítězil zdravý rozum?

Tento příspěvek se mohl stát skutečností
i díky vaší podpoře na herohero.