ležím na břiše
a píšu báseň

už dýl jak tři měsíce jsem si neměnil povlečení
riskuju ekzém
a všechno
je načuchlý tabákem

„nevadí ti, že tu kouřím? někomu to voní,“ poučí mě můj spolubydlící
a vypustí z okna obláček
tvaru golfové hole

„jsem astmatik,“ povídám

nic neříká

ostrá bolest
je pryč
světluška
už je prostě jenom abstraktum
když se nesoustředím, její hlas a vůně
už nenaskakujou tak automaticky jako předtím
je to bezva, moc se to zlepšilo, když nepočítám sny

už zase jsem nešťastný jen relativně
jako každej

„koukni,“ típne cigaretu o parapet
„támhle mezi těma autama je stará ženská
pokaždý, když tu kouřím, tam je
chodí sem a tam, položí tašku a čtvrt hodiny jen tak kouká
zajímalo by mě, co se jí honí hlavou.“

„mě taky,“ lžu
a jdu si vyčistit
zuby