Četl jsem, že cukr je návykovější než heroin. Nejdřív si říkám: Cože? Ale pak jsem si uvědomil, že na tom něco bude. Protože kolik znáte lidí závislých na heroinu a kolik znáte lidí, kteří nedokážou přestat jíst sladký?

Narkomani od plenek

Tak jsem se o to začal zajímat a opravdu. Zobrazovací metody ukazují, že cukr aktivuje v mozku ty stejné dráhy jako nejtvrdší drogy. Jenomže problém je, že cukr je droga, před kterou nemáme vůbec žádnej respekt. Protože nám ji nepodstrčil černoch na Václaváku, ale máma s tátou. A vlastně úplně každej, kdo se nám chtěl zalíbit nebo po nás něco chtěl. „Sněz tu brokolici a dostaneš zmrzku.“ Jako – v čem přesně je to jiný oproti: „Až sníš to zelí, tak jsem ti tady ubalila brko. A jestli dojíš i tu růžičkovou kapustu, tak si spolu dáme čáru, co přinesla babička.“

Cukr = láska

Zkrátka už od batolete se každý den učíme: cukr = láska. Když přijde babička na návštěvu, co přinese? Buchty, koláče, štrúdl, čokoládičky. Nepřinese květák. „Podívej, co ti babička koupila za vysvědčení. Okurku!“ Ne. Byste šli a to vysvědčení spálili.

Na Mikuláše všichni brečej, když dostanou brambory a mandarinky. Přitom to je z celýho Mikuláše to jediný k jídlu.

A všechny zásadní milníky našeho života jsou zasněžené cukrem. Narozeniny? Dort. Vánoce? Cukroví. Valentýn? Čokoška. Smrt. Věnečky, rakvičky.

Dokonce i na svatbě, v nejdůležitější den vašeho života, ceremoniál vrcholí tím, že společně sežereme obrovskej cukrovej monument. Fronta lidí se lžičkama, talířkama se třese jak na pětipatrovou homoli cracku. Žádný obřad nevrcholí tím, že se snědí kuřecí prsa a mísa fazolí. Ne. Vždycky všude – chlast a cukr.

A tohle všechno nám vypálilo do mozku tuhletu dálnici. Že kdykoli se cítíme sami, smutní, ve stresu, tíha, marnost, prázdnota, naše první automatická reakce je: cukr cukr!

Já tomu říkám cukr bliky. „Ah. Život nemá žádnej smysl. Do hajzlu! Potřebuju… krtkův dort a colu!“

Cukrová lobby

A tohle všechno se samozřejmě nestalo jen tak samo od sebe. Stojí za tím cukrová lobby.

A to, co se jí povedlo, je fakt neuvěřitelné. Kromě jiného přesvědčili celý západní svět, že snídaně bez sladkého není snídaně. Sladké cerálie. Pomerančový džus. Bebe dobré ráno.

V Japonsku snídají rybu a rýži. A v Japonsku se neumírá. Tam lidi neumíraj. Zkuste u nás někomu říct, že snídáte rybu a rýži. „K snídani? Ty zrůdo! To nemůžeš jíst croissant s marmeládou a džusem jak normální člověk?!“

Bez přidaného cukru

A k tomu samozřejmě ten rafinovanej marketing, kdy všichni dál sladěj jak protržený, ale tvářej se, že ne.

„Tento produkt obsahuje o 30 % méně cukru.“ Než co? Než ten druhej… náš produkt. Do kterýho už 50 let přisypáváme kýbl cukru. Zatímco do tohohle jsme přisypali jenom 70 % toho kýble.

Nebo moje oblíbené: „bez přidaného cukru“. Co to znamená? To znamená, že v tom jsou už samo o sobě tři prdele cukru, takže kdybysme přidali ještě nějaký další, tak vám slinivka exploduje na místě. A na krabici rozzářená modelka, s činkou, s jabkem, vždycky zeleným, krejčovský metr kolem pasu a zmateně nepřesvědčivě se usmívá se, jako že: „Sama to moc nechápu, ale zhubla jsem 20 kilo díky těmhle sušenkám!“ Pak jdete a o dvě ulice dál a na billboardu stejná pani, zhubla zas kvůli něčemu úplně jinýmu.

Nebo: „s velkými kousky pravého ovoce“. Na přebalu pršej lesklý šťavnatý jahody, tak velký, že kdyby na vás spadly, tak vás zabijou. Otevřete to a tam takovej… narůžovělej prach. Jak kdyby někdo nadrtil ibalgin. To není kousek jahody. To je vzpomínka na jahodu. To je poslední přání jahody na smrtelné posteli: „Až tady nebudu, rozprašte mě po krabicích cereálií.“

Čokoláda plná mléka

Ale nejlegendárnější marketingová kampaň v historii. Kinder čokoláda. Čokoláda plná mléka. Pro zdravý růst vašich dětí. To je mistrovský dílo. O tom se dodneška učí v učebnicích marketingu.

Chlapeček zahodí basketbalový míč, přiběhne za maminkou, která ho nakrmí čokoládou, a on pak skáče přes překážky a vyřeší teorii relativity.

Takhle… pokud něco obsahuje tolik cukru, že vám to doslova lepí prsty, asi to nebude primární zdroj vápníku pro vaše dítě. To je, jako kdybyste řekli: „Vodka. Plná obilí. Pravidelný přísun vlákniny pro celou rodinu.“

A ten slogan. „Čokoláda plná mléka!“ Jako, to už můžete říct: „Coca-Cola, limonáda plná vody.“ Jako… jo. Je v tom voda. Ale lepší voda… je… voda.

Takže díky tomuhle tady máme celou jednu generaci rodičů, která věří, že v každé Kinder čokoládičce je sklenice plná mléka. A že když to nebudou dávat svým dětem, tak z nich vyrostou, resp. nevyrostou liliputi s lámavostí kostí.

Přitom pravdivá kampaň by zněla: „Kinder čokoláda. Pro hyperaktivitu, záchvaty zuřivosti a nezadržitelný růst vašich dětí do šířky.“

Všechno je dezert

A nejhorší na tom všem je, že nakonec je úplně jedno, jestli jíte sladký, nebo ne, protože i když ho nejíte, tak ho… jíte.

Protože cukr je ve všem. To přidávají do všeho. Cukr je v salámech.

Protože oni to vědí. Že jsme fetky. A tak nám dealujou.

A proto je dneska fuška sehnat jídlo, které je… jídlo. Protože všechno je dezert. Všechno.

Si říkáte, párek v rohlíku, jídlo. Ne. Párek v rohlíku je trojitej dezert. Cukr v rohliku, cukr v kečupu, cukr v párku. To není svačina. To je tříchodovej zákusek se špetkou zvířete.

Takže už není cesty zpět. Já vám přeju hezký cukr bliky. A za to, že jsem tenhle stand-up úplně nepodělal, si jdu dát čokoládičku.

Tento příspěvek se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.