Jaro klepe na dveře. A já nemám radost. Protože se štítím hmyzu.
Ty obrovský oči, co vypadaj, jako kdybyste zkřížili prsa a reproduktory?
Šest nohou. Na co potřebujou šest nohou? Dyť nechoděj! Jenom přiletěj, sednou, odletěj. Nikdo nepotřebuje nohy míň. Plameňák má jednu. A to stojí celej den. Ale ne, hmyz je úplně posedlej končetinama. Je to jeho fetiš. Čím víc nohou, tím víc Adidas. Šest nohou. A do toho tykadla, makadla, kusadla, žihadla, žahadla, klepítka, kladélka, jako kdyby se předháněli v tom, z koho se stane ten nejodpornější švýcarský nožík na světě.
Za komára
A skoro nikdy nechybí v tom nožíku něco, čím vás můžou bodnout. Buď to maj na zadku. To vás bodaj jen tak z prdele. Nebo na obličeji. Což je v jejich případě hodně silný slovo. To vás bodaj proto, že vám chtěj pít krev.
Mohli pít vodu. Ale ne. Pijou krev.
A ani ji nemůžou pít nějak normálně. Přijít, hezky poprosit, napít se, odejít.
„Dobrý den, nezlobte se, moh’ bych si vás trochu cucnout?“
„No dobře. Ale pospěšte si. Já ráno brzo vstávám.“
Ne. Místo toho… usínáte a… zzzzzzzz, zzzzzzzz. Tak rozsvítíte. Nikde nikdo. Zhasnete. Usínáte a… zzzzzzzz, zzzzzzzz. A už víte, co vás čeká. Celou noc poslouchat tuhletu lítající miniaturní přiteplenou cirkulárku. A fackovat se u toho. Jak nějakej osamělej masochista, co si před spaním dělá dobře.
Krvák
Krev je mezi hmyzem zdaleka nejpopulárnější pití. Je to něco jako pro Čechy pivo. Když hmyz přijde do hospody, tak číšník rovnou: „Krev? Máme řezanou. Bodanou. Kousanou.“
A blecha říká: „Kousanou. Bloodwiser. Třicet šest a půlku. Ale dneska prosim vás nealko. Já jsem tady psem.“
„Pro vás?“
A jepice hlubokým hlasem: „Krev. Krev.“
Číšník se podezíravě zamračí: „Ukažte mi občanky.“
Nesnesitelná lehkost včel
A hmyz je navíc úplně jebnutej. Nikdo z nich to nemá v hlavohrudi v pořádku. Dokonce ani ty spořádaný. Třeba včela? Si říkáte, včela je v pohodě. Včela není v pohodě. Včela je workoholik. Všimněte si, kdykoli ji vidíte, furt maká. I o víkendech. Furt: „Pyl pyl med med!“ Jako kdyby na světě nebylo nic jinýho. Nikdy si nebere volno. To proto, že se bojí zůstat s tím, co doopravdy cítí. Se svým vnitřním včelím prázdnem.
A včela má tu nejpitomější sebeobranu na světě. Včela, když se cítí ohroženě, dá žihadlo a… umře. Pro jistotu. Co kdyby se něco stalo. Co to je za sebeobranu? To je, jako kdybyste si namontovali do zadku pepřák, kterej když zmáčknete, tak vám vyhřeznou střeva a útočníkovi se udělá pupínek. A včely: „To je sebeobrana. To není sebevražda. Já… miluju život.“
Včela má tlustýho bráchu. Čmeláka. Ten má zase opačnej problém. Je to flákač. A není moc chytrej. Dokonce se tak v angličtině jmenuje: bum blbee. Čmelák nedává med. Všechen pyl sežere. Taky má podle toho figuru. Čmelák je tak tlustej, že vědci udělali výzkum a zjistili, že křídla čmeláka jsou moc malý na to, aby ho uzvedly. Takže čmelák by správně neměl lítat. Ale čmelák na to prdí. Ani to nečet’.
Bůh srší nápady
Podle mě má Bůh bipolárku. Protože jak jinak vysvětlit, že jeden den přijdete do práce a uplácáte panďátko. Přijdete druhej den a smontujete sršně.
„Hezký večer. Já jsem Bůh. Možná jste o mě slyšeli. Vítám vás na dnešním keynotu, kde je mi velkou ctí a potěšením představit vám zbrusu nového dlouho očekávaného zástupce živočišné říše. Dámy a pánové: sršeň!“ Klikne klikrem.
Auditorium poskočí v sedadlech: „Co tu ku*va je?“
„Sršeň je vychytávka pro všechny, kdo se v létě nudí. Je to takový nasraný létající transformer, který lítá kolem, a když se mu chce, tak vás bodne. Pokud jste dítě nebo alergik, můžete umřít.“
Jeden člen publika se osmělí a pomalu zvedne ruku.
„Ano?“ vyvolá ho Bůh.
„K… čemu je to dobrý?“
„K ničemu. Prostě vás nenávidím. Další slajd: hemeroidy.“
Vešreality.cz
A před sršněm se dá ještě utýct. Blbě, ale dá. Jenomže některá ta havěť na vás přímo bydlí! Roztoči, vši, klíšťata, muňky.
A neplatěj nájem. Přitom mě to něco stojí! Já platím energie. Vodu. Údržbu. Vyvážím odpad. A kdyby něco přispěli, tak já bych klidně i někoho ubytoval. Každá kačka dobrá. Ale ne… všechno to jsou podělaný squateři.
A to není fér. Když já hledám bydlení, tak to je opruz na dva měsíce. A veš jenom přijde a bydlí.
To není fér. Vši by si taky měly projít celým tím martyriem jako my. Správně by vši měly normálně jít na vešreality.cz. Tam hlava na hlavě. Vši si vyberou.
Dají si na vás schůzku s makléřem. Makléř je všivák. To je všude stejný.
„Jak vidíte, poměrně velká obytná plocha. 80 centimetrů čtverečních. Kožené podlahy. Dekor: stříbrný kaštan. Velký obývák plus dva kuchyňské kouty.“
„Nejsou ty kouty zbytečně velký? To asi nevyužijeme. To je obrovský. A kde je tady záchod?“
„Všude.“
„Ah, tak to máme s manželem nejradši. Ale tady nahoře to je hodně řídké. To není úplně novostavba.“
„Eh… není, není. Je to z osmdesátých let. Ale kdyby vám to hodně vadilo, můžeme vám sem poslat firmu, která vám to nastřelí. A… snad nebudu moc vlezlý, ale… plánujete hnidy?“
„Ano ano,“ červenají se. „Plánujeme.“
„Tak to vám ukážu balkón. To je ideální místo pro dětičky.“ Odvede vší páreček na boltec. „Krásný výhled. A… veeeselý tobogán až do zvukovodu.“
„Hm hm. A… má to sklep?“
„Má.“
„A mohla bych ho vidět?“
„Teď se mi to nehodí. Kouká na mě šedesát lidí.“
„A stání?“
„No… teď zrovna ne. Ale jinak ve sklepě. Každou druhou středu.“
Tento příspěvek se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Adriana | Anna Ackermann | Anna Benešová | David Zbytovský | David Švejda | Ilja Panić | Jan Gruncl | Jan Trávníček | Jaroslav Mareš | Jiří Boháč | Tomáš Kučera
Barbora Buchalová | cestadomesta | Dagmar Janoušková | Filip Mrkvička | František Löffelmann | Jakub Vágner | Jan Rosethaler | Josef Dastych | Kuba Vichta | Laura Dräxler | Lukáš Dudek | Magdalena Papežová | Martin Kalužík | Martin Rada | Michaela Stará | Michal Novotný | Michal Zeman | Mira Siler | Natálie Schejbalová | Ne ToNejsemJa | Ondřej Sika | Petr Zrunek | Radka Hrotková | Tomáš Král | Zdeněk Svoboda | Zdeněk Pazourek | Šimon Bilina