Autor působí v Národním ústavu obsolentních orgánů, kde prošel několika odděleními, až nakonec zakotvil v Oddělení kostrčí. Napsal knihy No Milk Today aneb Zbytečný příběh mužské bradavky; dále Odstrč kostrč; a dětskou populárně-naučnou publikaci Asterix, Obelix a Apendix.

Uplácat z prebiotické polévky něco, čemu dnes říkáme lidské tělo, trvalo tři a půl miliardy let. Člověk by řekl, že je to dost dlouhá doba na to vypiplat produkt k dokonalosti. Ale vyprávějte to lidem, kteří mají zarostlý nehet. Vyprávějte to ženám, které nejsou ani po takové době schopny vyčůrat se vestoje. Vyprávějte to člověku, který chtěl posunout pračku o pět centimetrů ke zdi a už dva roky se kvůli tomu hýbe jako C3PO z Hvězdných válek. Jak prozrazují průzkumy nespokojenosti s lidským tělem, vyhlašované každoročně Národním ústavem obsolentních orgánů, jsou to právě případy posledního typu, které trápí lidi zdaleka nejvíc. Jako nejfatálnější omyl v morfologii živých organismů se zde totiž rok co rok bezkonkurenčně umisťují: záda.

Jak nám příroda ukázala záda

Život na zemi se zprvu vyvíjel nadějně a slibně. Planetě vládli bezobratlí a užívali si život plnými doušky. Žahavci žahali. Čtyřhranky se vyhraňovali. Láčkovci spolu láčkovali. Každý rozjuchaně brázdil praoceány, svobodný v pohybu. V jednom harmonickém biotopu. Volnost, svornost, bezobratlovství.

Ovšem tahle idylka měla náhle skončit před 530 miliony lety, kdy se objevil nejtragičtější přešlap evoluce: struna hřbetní. S ní nastoupil nový nešťastný kmen živočichů: strunatci. Ti náladu v biosféře od základu proměnili. Byli věčně v tenzi, nerudní a napjatí… jako struna.

Přirozený výběr se patrně domníval, že poskytne-li organismu opěrnou soustavu, bude se mít živočich v životě o co opřít. Ovšem teprve když z prvohorních pobřeží postupně mizely rozvláčné rozesmáté vyhřívající se ploštěnky a byly plošně nahrazovány kroutícími se skučícími monstry s vyhřeznutými ploténkami a životní spokojenost klesla na nejnižší úroveň od dob magmatického oceánu (a tehdy bylo na Zemi nedýchatelno), všichni pochopili, že by příroda udělala lépe, kdyby zůstala bezpáteřní. Jenže už bylo pozdě. Evoluce nám… ukázala záda.

Tento nešťastný zvrat nedozírných rozměrů, kdy se fauna z jedné velké měkoučké slizké šťastné rodiny proměnila v soupeřící kostěné skuhrající klubko uskřinutých nervů, bývá biohistoriky v literatuře někdy označován jako: Magnus dorsus regressus; do češtiny nepřesně překládáno jako: Velký zádový obrat. Odtud také název organismů, kteří tuto tragédii pocítili a dále pociťují nejvíce: obratlovci.

Bolí mě celý brontosaurus

Nejvíc pochopitelně trpěli obratlovci nejobjemnější, protože jejich páteř byla delší a úmornější než lékařská sympozia. Kupříkladu takový brontosaurus měl třicetimetrovou páteř. To je jako padesát lidských zad za sebou! Když dostal brontosaurus housera (a mimochodem brontosaurus je bratrancem dnešního housera), nebolel ho celý člověk. Bolelo ho třeba deset lidí.

Když vám příroda nadělí do vínku něco takového, není divu, že se jednoho rána probudíte a řeknete si, že na to pečete a radši vyhynete.

Savci byli menší. A jen díky tomu se jim podařilo nést své břímě až do dnešních dnů. Protože vyfasovali menší než kritickou dávku páteře.

Na zadní

Bohužel jeden savec, nepoměrně troufalejší a nadutější než ostatní, se jednoho dne rozhodl, že se nebude držet při zemi. A postavil se na zadní. Uvolnil si tím ruce na výrobu nástrojů a na masturbaci a vztyčil ze svých obratlů nešikovnou čtyřiatřicetipatrovou choulostivou věž, která zajistila osmdesáti procentům jeho potomků mučivé utrpení a chiropraktikům možnost vzít si hypotéku.

Ženy byly nuceny zkompaktnit si pánev, aby poskytla dostatečnou oporu nyní vertikálnímu trupu. A to i navzdory zvětšující se hlavě novorozenců. Z porodu, který se dříve děl samovolně bez jakékoli asistence a byl pocitově prakticky k nerozeznání od vykonání velké potřeby, se tak stala několikahodinová horror show, při které se pokoušíte objekt velikosti melounu protlačit otvorem velikosti citronu.

Otroci zad

A nejenže jsou záda krajně nepraktická a pro své majitele jsou především zdrojem zbytečné bolesti, jste-li vlastníkem zad, zvyšuje to navíc šanci, že budete zotročeni.

To se stalo například koním. Kdyby kůň byl jenom hlava a hned zadek, nejenže by byl úspornější a aerodynamičtější, ale člověk by z něho přepadával. Tudíž by se mu nikdy nepodařilo si ho osedlat. Podobně jako si neosedlal třeba chobotnici. A tyto majestátní… hlavozadky by se dodnes svobodně proháněly po pláních.

A to se týká i člověka. Nemít záda, nemusely desetitisíce egyptských otroků trpět pod bičem při stavbě pyramid. Mohli prostě jenom v klidu ležet opodál… na břiše.

Bezpáteřní budoucnost?

Ovšem zdá se, že po milionech let utrpení svítá na lepší časy.

Zatímco až dosud byl člověk evoluci zcela vydán na milost a to, že má záda, bral jako nutné zlo, s nímž je potřeba se smířit, dnes s rozvojem robotiky a biotechnologií, je téma zad znovu na stole.

Existují dokonce iniciativy, které věří, že do roku 2050 se podaří po pěti stech třiceti milionech let plošně strhnout volant evoluce, obrátit Velký zádový obrat nazpátek a osvobodit člověka od jeho dávného prokletí.

Nejblíže uskutečnění je v tuto chvíli výzkumný tým Institutu biomechatroniky v kanadské Ottawě. Tým, který se pojmenoval parafrází na slavnou hlášku Arnolda Schwarzeneggera z filmu Terminátor. Říkají si I won’t be back. Což je nepřeložitelná slovní hříčka, kterou lze jen velmi nešikovně přeložit jako: Nebudu záda. Tým letos v únoru na ženevském veletrhu Body of the Future představil prvního člověka bez zad, sedmačtyřicetiletou Kanaďanku Michelle Boneovou, která trpěla úpornými chronickými bolestmi páteře od svých třinácti let, kdy se nešikovně natáhla za peřiňák pro mrtvého křečka.

„Největším oříškem pro nás bylo, jak se zbavit zad, která jsou dlouhodobě nejproklínanější částí lidského těla, ale zároveň zachovat zadek, který k nim těsně přiléhá a je naopak nejoblíbenější částí lidského těla,“ vysvětluje bioinženýr Joseph Spine. (Jen pro zajímavost: na druhém místě se umístil klitoris a na třetím oči.) „Po dlouhém bádání jsme se rozhodli zachovat křížovou kost a přišroubovat do ní inteligentní biomechatronickou kliku potřebného tvaru tak, aby na tuto kliku přímo nasedaly nosič a čepovec a subjekt mohl hýbat hlavou. Nelze tedy říci, že by Michelle vůbec neměla páteř. Ale jsme velmi blízko.“

„Ještě si zvykám, ale ohromně se mi ulevilo,“ raduje se Boneová. „Chtěla bych poděkovat celému týmu I won’t be back. Musím říct, že mám z prdele kliku,“ žertuje.

 
 
 
 
Ilustrace Kateřina Čápová. Vyšlo v Pravém domácím časopise 05/2020.

Nyní Pravý domácí čtvrtletník, ve kterém rubrika dál vychází, si můžete předplatit na pravydomaci.cz.

Tenhle text se mohl stát skutečností
díky vaší podpoře na herohero.