Knižní a-ha! momenty 2021

V roce ‘21 jsem přečetl 21 knih. Tohle jsem si poznačil.

John BURDETT. Bangkok: Japonské tetování

„Jsi chátrající sbírka náhod, která drží pohromadě díky zoufalému a iracionálnímu lpění. Není žádný střed. Všechno závisí na všem.

Tvoje tělo závisí na prostředí. Tvoje myšlenky na tom, jaké smetí přistálo z médií. Tvoje emoce jsou převážně z plazího konce tvojí DNA. Tvůj intelekt je chemický počítač, který nedovede sčítat ani z miliontiny tak rychle jako kapesní kalkulačka.

A dokonce i tvoje nejlepší stránky jsou jen povrchním kusem společenského programování, který se rozpadne v momentě, kdy tvoje manželka odejde s dětmi a s penězi na společném účtu. Nebo začne selhávat ekonomika a ty dostaneš padáka. Nebo tě povolají do války nějakých idiotů.

Nazývat tenhle chaotický čurbes sebelítosti, ješitnosti a zoufalství ‚já‘ je nejenom vrcholem nadutosti, ale taky důkazem – je-li ještě nějaký potřeba – že jsme nade všechno deluzivním druhem.

Jsme v transu od narození do smrti. Propíchni balónek a co zůstane? Prázdnota.

Udělej dva kroky do svatého umění meditace a ocitneš se na planetě, kterou nebudeš poznávat. Všechny ty potřeby a strachy, které jsi považoval za samotné jádro svého bytí, se ukážou nebýt ničím víc než chybami ve tvém softwaru.“

Guilio TONONI. Pouť od mozku k duši

„Každé vědomí je samo o sobě vesmírem, ale veškerý význam v něm zůstává uzamčen. Je navždy soukromý.

(…)

Dvě vědomí se vzájemně mohou dotknout pouze tak, jak se mohou dotknout dvě koule: jen v jediném bodě – a ani tento bod nemusí být nalezen.“

Robert M. SAPOLSKY. Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém

„Škodolibost vede k aktivaci dopaminergních drah. Vychutnáváme si, když osoba, která vzbuzovala závist, upadá v nelibost.“

„Požadavek, že by se dospělí měli snažit zůstat v mnoha ohledech adolescenty – neztrácet nebo znovuzískávat adolescentní zálibu v novinkách či společenskosti a mít stejné vlasy, míru celulitidy či refrakterní fázi jako dospívající – je nová věc.

Lovci a sběrači nechtěli ‚vypadat o deset let mladší‘. Chtěli vypadat jako stařešinové, aby mohli sekýrovat všechny okolo.“

„To, jak funguje dopaminový systém, vede k jistému depresivnímu zjištění. Jedna opice se učila, že když desetkrát zmáčkne páčku, bude odměněna rozinkou. To se stalo a výsledkem bylo vyloučení deseti jednotek dopaminu v nucleu accumbens. A teď přijde překvapení: opice stiskla desetkrát páčku a dostala dvě rozinky. A hle: vyloučilo se dvacet jednotek dopaminu. A jak opice nadále dostávala výplatu v podobě dvou rozinek, míra dopaminové odpovědi se vrátila na deset jednotek. Nyní opici odměňte jen jednou rozinkou a hladina dopaminu klesne.

Proč? To je náš svět habituace, v němž nic není tak dobré jako poprvé.

Kvůli naší škále odměn to tak naneštěstí chodí. Koneckonců kódování odměn musí obsáhnout všechno, co přináší potěšení: od řešení matematických úloh po orgasmus. Dopaminergní reakce na odměnu nejsou absolutní, ale spíš relativní vůči hodnotě odměny při alternativních výsledcích. Aby šlo obsáhnout potěšení z matematiky i orgasmu, systém neustále mění měřítko, aby vyhověl rozsahu intenzity, který konkrétní podnět skýtá. Reakce na jakoukoli odměnu se musí jejím opakováním přizpůsobovat, aby systém mohl na novou věc reagovat v plném rozsahu.

(…)

Kdysi mohli lovci a sběrači náhodou narazit na med ze včelího úlu a poté nakrátko uspokojit pevně zakořeněnou touhu po jídle. Dnes máme stovky pečlivě navržených komerčních potravin obstarávajících výbuch vzrušení, který je nesrovnatelný s jakoukoli obyčejnou přirozenou potravinou. Kdysi jsme žili ve značné nouzi a život skýtal četná, drobná a těžce vydobytá potěšení. Dnes máme drogy, které způsobují přívaly rozkoše a tisíckrát vyšší uvolnění dopaminu než cokoli, co nás stimulovalo ve starém světě bez drog.

Z této kombinace přehnaných nepřirozených zdrojů odměny a nevyhnutelné habituace pochází prázdnota. Je tomu tak proto, že nepřirozeně silné výbuchy umělých zážitků, vzrušení a potěšení vyvolávají nepřirozeně silnou míru zvyku. Vyplývají z toho dva důsledky. Zaprvé: brzy sotva zaznamenáme letmé potěšení vyvolané šustěním podzimního listí, dlouhým pohledem té správné osoby či slíbenou odměnou po obtížném úkolu, jenž je hodný naší pozornosti. Dalším důsledkem je, že si nakonec navykneme i na tyto umělé přívaly intenzity. Kdyby nás navrhli inženýři, touha by s rostoucí mírou spotřeby klesala. Ale lidskou tragédií obykle je, že čím víc konzumujeme, tím jsme hladovější. Více, rychleji a silněji. Co bylo včera neočekávaným potěšením, to si dnes nárokujeme a zítra už nám to nebude stačit.“

„Důkazy, že ty nejzákladnější potřeby zajišťuje matka, pocházejí z kontroverzního zdroje. Míra kriminality od počátku 90. let 20. století po celých Spojených státech prudce poklesla. Proč? Podle liberálů spočívá odpověď v prosperující ekonomice. Pro konzervativce za to můžou větší výdaje na zajišťování bezpečnosti, zvětšující se věznice a tresty vycházející ze zásady třikrát a dost. Částečné vysvětlení mezitím poskytli odborník na právo John Donohue ze Stanfordu a ekonom Steven Levitt z Chigaské univerzity – legalizace interrupcí. Autoři stát po státu analyzovali liberalizaci potratových zákonů, a jak demografické údaje o poklesu zločinnosti ukázaly, poté co se potraty staly v té které oblasti dostupné, míra kriminality mladých dospělých přibližně o dvacet let později klesla. Velice kontroverzní, ale dává mi to perfektní, i když depresivní smysl. Co je mimořádně silnou předzvěstí, že povedete kriminální život? Jestliže se narodíte matce, která by si bývala vybrala, že nebudete existovat, kdyby měla na výběr. Co je tou nejzákladnější věcí, kterou matka poskytuje? Vědomí, že ji vaše existence naplňuje štěstím.“

„‚Slepice je způsob, jak vajíčko vytváří další vajíčko.‘ Organismus představuje pro genom pouze nástroj, jehož prostřednictvím se zkopíruje do další generace, a chování není nic než mlhavý průvodní jev usnadňující replikaci.“

Gabor MATÉ. V říši hladových duchů: Blízká setkání se závislostí

„Opioidní receptory jsou nezbytné pro rodičovskou lásku. Pokud by matka k účinkům svých opioidů postupně otupěla, mohlo by to ohrozit jejího potomka. Matky pečující o své potomky zažívají při láskyplné interakci s nimi intenzivní nárůsty hladiny endorfinů – endorfinové ‚rauše‘ jsou jednou z přirozených odměn mateřství.

Vzhledem k mnoha nevděčným úkolům a povinnostem, které vyžaduje péče o nemluvňata a malé děti, se příroda postarala o to, aby rodiče, a zejména matky, dostávali za své úsilí něco příjemného. Tolerance by nás nejen připravila o toto potěšení a odměnu, ale přímo by ohrožovala přežití našich potomků. ‚Mělo by to katastrofální následky,‘ píše profesor Panksepp, ‚pokud by matky ztratily svoji schopnost pociťovat intenzivní sociální uspokojení při péči o velmi malé děti.‘ Díky tomu, že oxytocin způsobuje větší citlivost našich mozkových buněk na opioidy, umožňuje nám být ‚závislí‘ na našich dětech.

Jinými slovy opioidy jsou chemickými základními pilíři mozkového aparátu, který zajišťuje péči o naše děti a jejich ochranu. Závislost na opiátech, jako jsou morfium nebo heroin, tedy vzniká v mozkových systémech, které řídí nejsilnější emoční dynamiku lidské existence – vazebný instinkt. Lásku.“

„Podíváte-li se na naši kulturu, je z velké části zaměřena na to, aby nás odváděla od nás samotných a lákala nás k vnějším aktivitám, rozptylovala naši mysl od nudy a bolesti. Lidé závislí na drogách odhazují veškeré pokrytecké sebeklamy ohledně těchto aspektů, celý jejich život je totiž takovýmto únikem. My ostatní tuto šarádu hrajeme – s různou mírou úspěšnosti a přesvědčivosti – dál, a tak vyháníme tyto upřímné závislé na okraj společnosti, do pustiny opovržení. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Rick HANSON. Buddhův mozek: Jak dosáhnout štěstí, lásky a moudrosti

„VŠECHNO SE NEUSTÁLE MĚNÍ

Protože svět se neustále mění, narušení rovnováhy vašeho těla, mysli a vztahů je nekonečně mnoho. Regulátory vašich životních systémů, od molekuly na jednom konci až po interpersonální procesy na straně druhé, se musí snažit vnutit statický pořádek inherentně nestabilním procesům.

Vezměte si pomíjivost fyzického světa, od prchavosti kvantových částic až po Slunce, které se jednoho dne změní v červeného obra a spolkne Zemi. Anebo si vezměte turbulence svého nervového systému. Například oblasti prefrontálního kortexu, které podporují vědomí, se aktualizují pětkrát až osmkrát za sekundu.

Tuto neurologickou nestabilitu nalezneme za každým stavem mysli. Například každá myšlenka vyžaduje krátkodobé přerušení proudu nervového provozu a jeho rozdělení do koherentního uskupení synapsí, které se musí rychle rozptýlit do úrodného nepořádku, aby se mohly objevit další myšlenky. Stačí pozorovat jednoduchý proces dýchání a všimnete si, jak se pocity spojené s dýcháním mění, rozptylují a brzy poté, co se objevily, zase mizí.

Všechno se mění. Taková je univerzální povaha vnější reality a vnitřní zkušenosti. Proto, dokud žijete, bude vaše rovnováha neustále narušována. Mozek se vám ale snaží pomoci přežít, a proto neustále zkouší tento příval zastavit, usiluje o to udržet dynamické systémy na jejich místech, najít pevně dané vzorce v tomto proměnlivém světě a vytvářet trvalé plány pro měnící se podmínky. Proto se mozek neustále žene za okamžikem, který právě minul, snaží se ho pochopit a ovládnout.

Je to, jako bychom žili na okraji vodopádu, kdy se na nás žene každý okamžik – který zakoušíme právě a teď, v tomto okamžiku – a pak bum, spadne do vodního proudu a je pryč. Ale mozek se bude už navždy upínat k tomu, co kolem něj právě proletělo.“

Cal NEWPORT. Digitální minimalismus

„Ztráta společenských vztahů aktivuje stejný systém jako fyzická bolest. To pak vysvětluje, proč nás tak bolí úmrtí někoho z rodiny, rozchod nebo třeba i obyčejné odmítnutí. Jednoduchým experimentem se zjistilo, že takzvanou sociální bolest lze utlumit běžnými prášky proti bolesti. Vezmeme-li v úvahu, nakolik systém bolesti ovládá naše chování, jeho spojení s naším společenským životem jen podtrhuje význam vztahů pro úspěšné přežití našeho druhu.“

The School of Life. Článek How Often Do We Need to Go to Parties?

„Je to provokující. Všichni máme bohatou a komplexní historii. Všichni máme zářivou mysl, která dovede zachytit i ten nejjemnější dojem a je plná laskavých i nelítostných momentů nashromážděných během dekád. Všichni jsme měli komplikovaná dětství, máme ambivalentní vztah ke své práci, trápí nás zoufalství a úzkost, děláme si starosti se vztahy, jsme zmateni svou sexualitou – a míříme vstříc rozkladu a smrti daleko dřív, než můžeme unést. A stejně si dál povídáme o počasí a ptáme se, kde jsme byli na dovolené.“

Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
protože nejde o můj autorský počin,
i na čtení mám čas díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům: