Druhá půlka toho nejvíc životproměňujícího, na co jsem narazil v Book of Life v roce 2018.
„Není nijak překvapivé, že máme problémy s tím uvědomit si, na jaký mžik se tu mihneme. Zprvu se zdá být život nekonečný. Když je vám sedm, do Vánoc zbývá věčnost. V jedenácti je skoro nepředstavitelné, jaké to může být, když je vám dvaadvacet. Ve dvaadvaceti zní třicítka absurdně daleko. Čas nám dělá medvědí službu tím, že na pohled vypadá tak dlouze, ale nakonec je tak nesmlouvavě krátký. Typicky jsou lidé sevřeni myšlenkou smrtelnosti jen v několika milnících života. Čtyřicáté nebo padesáté narozeniny mohou přinést náhlý zvrat perspektivy. Panikaříme nebo zatrpkneme. Koupíme si nové auto nebo začneme hrát na hudební nástroj. Čeho jsme tu však svědky, je dramatická chyba v očekávání. Zarážejícím aspektem není to, že umíráme, ale že tato skutečnost povahy existence nevyvstala v našich mozcích dřív, ve vhodnějším momentu. Krize středního věku není probuzením, ale znamením toho, jak mizerně připraveni jsme byli.
Správně by žádné probuzení nemělo být potřeba. V ideální kultuře bychom byli své smrtelnosti systematicky vystavováni od nejútlejšího věku. Každý by se jednou měsíčně účastnil cizího pohřbu. Každé zpravodajství by končilo živým přenosem z hospicu. Kariérní poradenství by začínalo krátkou meditací nad zvyšujícími se počty infarktů a rakoviny slinivky břišní. Ve městech by se tyčily působivě chmurné monumenty (na parkovištích supermarketů a kolem fotbalových stadionů): ‚Těm, kteří promarnili svůj život.‘ Strachování se o to, jestli můj život někam spěje, by bylo obdivovanou a důležitou charakterovou vlastností. Často byste slýchali: ‚Mám opravdu rád X. Tolik se bojí, že zahazuje život.‘
Dokonce i bez této ideální podpory široké společnosti můžeme sami učinit kroky, které nám pomohou intenzivněji si uvědomit své omezené rozpětí na tomto světě. Můžeme si sestavit vlastní repertoár připomínek, třeba lebku, přehled statistik o rakovině, nebo nástěnný obraz s detailem kapiláry, jejíž ucpání může způsobit mrtvici.
Potřebujeme pravidelná působivá setkávání s připomínkami toho, že je tu něco, čeho bychom se měli bát daleko víc než ztrapnění, když někoho chytneme za ruku, nebo komplikací, když se rozhodneme v půli studia změnit obor.“
„Psychoterapie si je hluboce vědoma toho, jak obtížné je mít uspokojující sex v dlouhodobém vztahu s někým, koho milujete. Přestože je to považováno za společenskou normu, psychoterapie ví, že je to jinak: chápe, že naše sexuální instinkty musejí urazit náročnou cestu od nemluvněte do dospělosti. Psychoterapie trvá na tom, že děti mají něco, čemu bychom řekli protosexuální pocity a že sexuální zdraví dospělého silně závisí na tom, že se doma s těmito pocity správně zachází. Tělu se snadno přiřknou nemístné stupně viny a hanby, které pak činí intimitu nemožnou. Mimoto se v dětství učíme o lásce od lidí, s nimiž nám tabu striktně zakazuje mít sex, což může způsobit, že když pak někoho milujeme v dospělosti, můžeme si také všimnout záhadného poklesu sexuálního zájmu. Zdá se, že jsme si prostě jen ‚zevšedněli‘, ale ve skutečnosti jsou něžné pocity v konfliktu s naším libidem způsobem, který zrcadlí rané tabu incestu. Můžeme zjistit, že nás daleko snáz vzruší naprosto cizí lidé, ke kterým nic necítíme a kde o lásce nemůže být řeč. Rozumným vysvětlením, proč se tak děje, snímá psychoterapie ze zvláštních zón našeho erotického života ponížení a trapnost. Také nám umožňuje pochopit, že určitý stupeň sexuálního zármutku je naprosto přirozená a nevyhnutelná součást dobrého života.“
–Twenty Key Concepts from Psychotherapy
„Uvnitř jsme neforemný nepřetržitý proud vědomí sestávající z rychlých myšlenek, tužeb a obrazů. Jsme polysexuální, chaotičtí, neustále se proměňující a ambivalentní až k samému jádru. Ale zvenku vypadáme jako víceméně stabilní entita s pokojnými symetrickými rysy, které neprozrazují téměř nic z toho, co se děje uvnitř. Máme pouze slova, jimiž se snažíme překročit tuto propast, a ta v předání našich skutečných záměrů co chvíli selhávají. Neumět říci, co cítíme, není osobní selhání, je to existenciální pravda. Obraz v zrcadle je nezbytně daleko plošší než entita, která se na něj dívá.
Jsme pochopitelně neochotní přijmout tuto osamělost – a proto nám velmi záleží na vnějším vzhledu, kterým se prezentujeme. To je to, co živí módu. Doufáme, že když dostatečně poladíme to, co z nás lidé vidí zvenku (třeba naše vlasy nebo design límce), budeme nakonec správně pochopeni.
Lacan navrhuje obtížnější a dospělejší krok: přijmout, že nás jiní lidé zkrátka nikdy nebudou vnímat tak, jak se vnímáme my; že budeme téměř zcela nepochopeni a i my sami ostatní hluboce nepochopíme.
Je to temná, ale osvobozující myšlenka. Vyzývá nás, aby nás nerozrušilo, když necítíme dokonalý vztah s někým, kdo se zpočátku zdál být naší spřízněnou duší – a doporučuje, abychom rozhodně nespěchali hledat jiného ideálnějšího partnera, cítíme-li se méně než dokonale pochopeni. Spojení, o které se bojíme, že jsme přišli, jsme ve skutečnosti nikdy neměli. Náš vztah se nepokazil kvůli bláhovosti, chybám ani smůle – jde jen o běžnou cestu lásky, která dochází až k uvědomění si své od základu iluzorní povahy.
S Lacanovou pomocí se můžeme držet přesnější představy o tom, co je normální: být více či méně neustále sám. Je to základ, na kterém můžeme stavět zralejší a méně frustrované vztahy.“
Jaques Lacan by Nemomain. Wikimedia commons
„Fotky našich rodičů zamlada nám pomůžou uvědomit si něco, co je pro nás téměř nemožné pochopit, dokud jsme děti: životy našich rodičů nebyly převážně o nás. Nepřipravovali se celou svou existenci na nás. Na těchhle fotkách netušili nic z toho, co se v budoucnu stane. Byls vychován holkou s nezbedným úsměvem a mladým plachým týpkem – ne dokonale vyzrálými dospělými, kteří nepochopitelně pokazili některé zásadní věci. Nad těmito podobenkami se stáváme – i kdyby jen na chvíli – více odpouštějícími a vstřícnějšími vůči těm milým zvláštním lidem, kteří nám náhodou dali život.“
„Rodič si zoufale přeje, aby z jeho dítěte něco bylo; partner chce být pochopen; přítel chce parťáka pro dobrodružství. Babička od tebe nic nechce, kromě tvé přítomnosti. Je to znepokojující nevinnost: žádná vypočítavost, absence tužby. Zdá se, že ji nezajímá žádná z hnacích sil ve tvém životě. Není to tím, že by o nich nevěděla, jen už na ni nedělají velký dojem. Viděla kluky vyrůst v právníky a pak v soudce; viděla jedničkáře, doktory a chirurgy – a neohromuje ji to, protože taky viděla jejich zaneřáděné osobní životy, viděla, jak fyzicky sešli, začali mít potíže s prostatou a náhle umřeli.
Příjemné pocity, které nám vyvstávají při myšlenkách na babičku, vycházejí z uvědomění, jak moc máme ve skutečnosti rádi něhu. Běžné vztahy by se mohly učit z této poněkud zvláštní situace: ze setkání mezi starou paní a dítětem. Nevypadá to jako kurz, ze kterého si můžeme odnést významnější lekci. A přitom je to ukázka skutečné lásky – tématu, na kterém nám tolik záleží, a zároveň v něm tolik selháváme. Co se můžeme naučit, je, jak důležitá je skromnost v ambicích. Tady můžeme vidět, jak může být láska – ke svému prospěchu – oproštěna od očekávání a reciprocity. Babička nikdy nedoufá, že ji dítě pochopí. Stačí jí jen s ním strávit den, aniž by se toho moc dělo: viděli jsme poníka, dali jsme si mléko, hráli jsme karty a zkusili jsme si namalovat kytku. Poměrně brzy to šestiletému začne připadat jako trapný program. A může mu trvat dalších šedesát let, než si uvědomí, že je to účel a smysl života.“
„Mít kvalitní konverzaci je něco, o čem si většina z nás myslí, že zvládneme bez problému – a rozhodně bez většího přemýšlení. Tyhle věci se dějí prostě přirozeně. Nebo ne?
Jenže ve skutečnosti se opravdu dobré rozhovory přihodí jen velmi zřídka. Z velké části proto, že naše společnost propadla romantickému mýtu, že vědět, jak mluvit na druhé lidi, je něco, s čím se rodíme, spíše než umění, které vyžaduje trochu plánování a pár dovedností. Připouštíme, že totální improvizace při přípravě jídla zřejmě nepovede k valným výsledkům; ale když dojde na to, jak si nad připraveným jídlem povídat, podobná opatrnost a skromnost nám schází. Ocitnout se v dobré konverzaci nám může připadat jako náhoda, jako zabloudit v noci v cizím městě na krásné náměstí – a zjistit, že druhý den už tam nedovedeme znovu trefit.“
„Jednou z věcí, o které Hume pochyboval, byl koncept takzvané osobní identity – představa, že rozumíme sami sobě a že máme více či méně pevnou uchopitelnou identitu, která trvá napříč životem. Hume poukázal na to, že neexistuje nic takového jako ‚já‘. ‚Když vstoupím co nejhlouběji do toho, čemu říkám ‚já‘,‘ vysvětlil slavně, ‚vždy narazím na nějaké konkrétní vnímání. Na teplo či zimu, světlo nebo tmu, lásku nebo nenávist, bolest nebo rozkoš. Nikdy nedokážu zachytit sebe bez vnímání. A nikdy nedokážu pozorovat nic jiného než vnímání.‘ Hume došel k závěru, že ve skutečnosti nejsme úhlednými definovatelnými lidmi, jak se nám snaží nakukat rozum a jakými se zdáme být, když se na sebe díváme do zrcadla nebo když používáme to úžasně zavádějící slůvko ‚já‘. Nejsme ‚nic než snůška nebo kolekce různých vnímání, která převládají jedno nad druhým v nepředstavitelně rychlém sledu a jsou v neustálém toku a pohybu.‘“
„Vztahy se dnes musejí potýkat s romantickou vizí spřízněných duší. Lidé nechtějí pouze vlažný souhlas partnera. Chtějí, aby spontánně vnímal svět a reagoval na něj stejně jako oni: sdílel jejich smysl pro humor, líbila se mu kniha z týchž důvodů, nadšeně se účastnil záludností jejich erotických fantazií, přizpůsobil se jejich ekonomickým postojům a shodl se s nimi na bytovém designu a správném čase, kdy jít spát. Není divu, že míra rozvodů láme rekordy.“
„Hádáme se pravidelně a špatně proto, že postrádáme vzdělání, jak ostatní naučit, kdo jsme. Pod povrchem téměř každé hádky naleznete zoufalý pokus dvou lidí o to, aby ten druhý spatřil, uznal a reagoval na jejich emocionální realitu a pocit spravedlnosti. Za urážkami se skrývá touha, že by měl můj partner vidět, pochopit a schválit nějaký klíčový prvek mé vlastní zkušenosti.
Tragédií každé hádky je, že je postavená kolem strašlivého nesouladu mezi zprávou, kterou tak strašně moc chceme vyslat (‚Potřebuju, abys mě miloval, znal mě, souhlasil se mnou.‘) a způsobem, jakým jsme schopni ji vyslat (s netrpělivým osočováním, shazováním, sarkasmem, přehnanou gestikulací a přesvědčivými ‚jdi do prdele!‘).
Špatná hádka je neúspěšnou snahou o komunikaci, která činí poselství, které chceme ve skutečnosti předat, stále méně zřetelným. Je to naše zoufalství, které nás podkopává a odráží se v nepřiměřenosti, která nám brání říct, co opravdu potřebujeme říct. Hádáme se špatně, protože – ve svých chvílích tísně – ztrácíme přístup ke všem zručnějším metodám, jak vysvětlit své strachy, zklamané naděje, potřeby, obavy, rozechvění a přesvědčení. A děje se tak proto, že jsme tolik vyděšení, že jsme si možná zničili život tím, že jsme ve vztahu s někým, kdo nedokáže pochopit vnitřní pohyby naší duše. Vedli bychom si o tolik lépe, jen kdyby nám na tom záleželo o maličko méně.“
„Požadavek, že náš partner nesmí mít nikdy sex s nikým jiným, může vypadat jako znak blízkosti, ale – ironicky – může sloužit jako pozoruhodně represivní, ba krutý příkaz, který může vyvolat všudypřítomné pocity útlaku a rozmrzelosti. Naše vědomí, že druhého vlastníme, snižuje jeho sebevědomí ve vlastních očích a jeho svůdnost a hodnotu v našich.“
–How To Handle the Desire for Affairs?
„Často předpokládáme, že lidé chtějí slyšet, jak se nám všechno daří. Že si druhé získáme tím, že jim ukážeme, jak v životě triumfujeme. Ale to, co nás k druhým přitahuje ve skutečnosti, je známka toho, že se i oni potýkají s obtížemi a zmatky, které si neseme ve svém nitru. Zahrnuje-li láska touhu po tom, abychom už nebyli sami, tak to, s čím nechceme být sami, je náš melancholický rozměr, který většinu lidí nezajímá nebo na něj nemají čas – a který jsme se proto naučili před ostatními skrývat, abychom vypadali kompetentní a silní. Jak svůdné proto je, narazíme-li na někoho, v jehož přítomnosti cítíme, že nemusíme být neustále veselí a rozjaření; někoho, kdo nám dá prostor – skrze svou vlastní upřímnost – přiznat vlastní prohry a smutky. Jen málo věcí na schůzce může být víc okouzlující než slyšet někoho, kdo vypadá vyrovnaně a schopně, že se poslední dobou cítí nezvykle izolovaně a zmateně. Nabízí nám tak úrodnou půdu, na níž může naše láska růst.“
–How to Prove Attractive to Someone on a Date
„Hlavním důvodem, proč se nedržíme svých větších, podstatnějších myšlenek, je, že – i když jsou často klíčové pro náš rozvoj – mají zároveň tendenci vyvolávat silnou úzkost. Právě když se nějaká myšlenka–ptáček chystá usednout na bidýlko nebo myšlenka–motýl vletět do sítě, v našich myslích se spustí poplach; zpanikaříme a stvoření na poslední chvíli vyplašíme. Opustíme nový způsob myšlení a vrátíme se ke zkrocenějším, domestikovanějším, známějším konceptům.
Nemělo by nás překvapovat, že je myšlení tak často přerušeno úzkostí. Nové myšlenky ohrožují náš mentální status quo a jsou často ostře v rozporu s našimi současnými závazky a zvyky. Originální myšlenka nás může například odcizit od toho, co lidé kolem nás považují za normální. Nebo může být poslem toho, že k důležitému problému v našem životě přistupujeme špatným způsobem, pravděpodobně po dlouhý čas. Jedna část nás si přeje, aby nám tenhle motýl dál unikal, abychom nemuseli čelit lítosti nebo ztrátě. Pokud bychom vzali novou myšlenku vážně, možná bychom museli opustit vztah, odejít z práce, ukončit přátelství, někomu se omluvit, přehodnotit svou sexualitu nebo změnit zvyk.
(…)
Měli bychom přijmout, že naše mozky jsou zvláštní delikátní nástroje, které se vyhýbají našim přímým rozkazům a jsou neuvěřitelně nadané při odrážení právě těch myšlenek, které nás mohou zachránit nebo nám umožnit vzkvétat.
(…)
Potřebujeme povzbuzení, abychom vytrvali zkoumat vlastní smysl a význam i přes ohromující touhu probírat se e-maily nebo brouzdat zpravodajstvím. Musíme si všimnout, jak zvláštně a poslušně líní (všichni) jsme, když opravdu o něco jde.“
–How to Catch Your Own Thoughts
„Potřebujeme nové kolektivní uvědomění toho, co může obnášet usilovná práce a jak může vypadat. Nebude to nutně osoba pobíhající z mítinku na mítink, žonglující s mezinárodními telefonáty, kdo tvrdě pracuje. Může to být někdo, kdo sedí u okna, zírá do mraků, sem tam složí hlavu do dlaní a něco si poznamená do malého notýsku.“
–How We Prefer to Act Rather Than Think
„Uvědomíme si, že to, co jsme věřili, že je naše vrozená osobnost, je ve skutečnosti jen pozice, do které jsme se skrčili, abychom se vypořádali s převládající atmosférou. A když se doopravdy podíváme na současnou situaci, můžeme připustit, že tu pro nás mohou být jiné, dostatečně bezpečné způsoby jak být.“
–Twenty Key Concepts from Psychotherapy
Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>
Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i překládání se můžu věnovat díky podpoře svých famózních patronů.
Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:
Jana Märcová | Václav Kočka | Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Zuzana Němčeková | Anna Benešová | David Zbytovský
Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Anna Ackermann | Petra Kubaláková | Jan Klos | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Yitka Müllerová | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda | Šimon Bilina | Tomáš Král | Tomáš Buček | Zdeněk Pazourek | Natálie Schejbalová
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.