Knižní a-ha! momenty 2017. Část 4.

Čtvrtý a poslední nášup nejinspirativnějších knižních útržků, které mi loni natrhly vnímaní reality.

McKEE, Robert. Story: Substance, Structure, Style, and the Principles of Screenwriting

„Hlavní hrdina musí mít alespoň ŠANCI dosáhnout toho, co chce.

S hrdinou, který možnost uskutečnit svou touhu postrádá, nebude publikum ztrácet čas. Důvod je jednoduchý: Nikdo se takhle na svůj vlastní život nedívá. Nikdo si nemyslí, že nemá ani maličkatou šanci splnit si své sny.

Jenže když se místo do příběhů zahledíme na skutečný život, snadno si odneseme dojem, že – slovy Henryho Davida Thoreaua: ‚Davy lidí žijí své životy v tichém zoufalství,‘ že většina z nás promrhá svůj drahocenný čas a zemřeme s pocitem, že jsme nedosáhli svých snů. Jakkoli upřímný a bolestný může tento vhled být, nesmíme si dovolit mu uvěřit. Místo toho až do samého konce chováme naději.
Naděje koneckonců není nesmyslná. Je hypotetická. ‚Kdyby tohle… kdyby tamto… kdybych se víc učil… kdybych víc miloval… kdybych měl disciplínu… kdybych vyhrál v loterii… kdyby se věci změnily, měl bych šanci dostat od života to, co chci.‘ Všichni si neseme ve svých srdcích naději, nehledíce na to, jaká pravděpodobnost stojí proti nám. Proto nás protagonista, který je doslova beznadějný, který nemá ani minimální šanci splnit si své tužby, nemůže zaujmout.“

„Zatímco povaha konfliktů v životě se mění, jejich množství je konstantní. Něčeho se nám vždycky nedostává. Jako když zmáčknete balón. Objem konfliktů se nezmění, jen se vypoulí jiným směrem. Když odebereme konflikt z jedné úrovně života, zesílí jinde.

Když se nám například podaří uspokojit své vnější touhy a dosáhnout harmonie se světem, brzy se klid promění v nudu. Pak nastává sartrovský ‚nedostatek‘: absence samotného konfliktu. Nuda je vnitřní konflikt, kterým trpíme, když ztratíme touhu. Když postrádáme postrádání.

(…)

Vzdělané třídy industrializovaných národů nemusejí bojovat o přežití. To, že jsou v bezpečí před vnějším světem, jim dává čas přemítat o světě vnitřním. Jakmile jsme zabydleni, oblečeni, nakrmeni a zdraví, zastavíme se a uvědomíme si, jak neúplní jsme jako lidské bytosti. Chceme víc než jen fyzické pohodlí. Chceme být šťastní. A tak začínají války vnitřního života.“

Sternberg, Robert J. Love Is a Story: A New Theory of Relationships

„VZTAHY JAKO PŘÍBĚHY

Když poprvé někoho potkáme, přirozeně chceme tu osobu poznat, abychom zjistili, jestli přemýšlí jako my. Chceme si porovnat své první dojmy se skutečností, nahradit fikci fakty, smyšlenky pravdou. Ale když se zamyslíme nad prvními dojmy, nad rituály kolem páření a manželství, tohle nahrazení se ve skutečnosti neděje. Přicházíme do vztahů s mnoha předpoklady. S příběhem, pro který hledáme postavu.

Když začínáme člověka poznávat, začínáme si do něj projektovat své myšlenky a pocity – vědomosti, které jsme nabyli, a naši emoční zátěž z minulosti. Výsledkem je, že přestože máme pocit, že člověka čím dál důvěrněji poznáváme, ve skutečnosti se to vůbec nemusí dít. Naopak si možná jen vyprávíme příběh, který nemá moc co dočinění s tím, jaký ten člověk je, ale spíš s tím, jaký si představujeme, že je. Ostatně lidi nelze poznat jinak než skrze to, jak je sami vidíme.“

„Někdy každý partner ve vztahu přikládá týmž akcím a událostem jiný význam, protože si každý z nich akce a události interpretuje v rámci jiného příběhu.

(…)

Příběhy dvou partnerů o vztahu se mohou natolik lišit, že se jejich komunikace stává iluzí.

(…)

Skutečnost, že mají lidé rozdílné příběhy o lásce, zdůrazňuje jednu její důležitou vlastnost: Snažit se zjistit, co JE to láska může být frustrující a marnou snahou, protože to pro dva lidi není nikdy úplně totéž. Pro každého je to určitý příběh, ale ten se v mnohém liší od člověka k člověku. Zároveň je však třeba, aby se lidem v jednom vztahu nějakým způsobem podařilo vytvořit sdílený příběh, navíc ke svým individuálním.

(…)

Každý z nás má ideální příběh o lásce a může to být ta nejdůležitější věc, kterou se o sobě naučíme.“

„Zamilováváme se do člověka, ale zřejmě by bylo přesnější říct, že se zamilováváme do příběhu o tom člověku.“

VORHAUS, John. The Comic Toolbox: How to Be Funny Even If You’re Not

„KOMEDIE JE PRAVDA A BOLEST

Adam se ptá Boha: ‚Bože, proč jsi stvořil ženy tak měkké?‘

‚Aby se ti líbily,‘ odpovídá Bůh.

‚A, Bože, proč jsi stvořil ženy tak teplé a přítulné?‘

‚Aby se ti líbily,‘ na to Bůh.

‚Ale, Bože, proč jsi je stvořil tak hloupé?‘

‚Aby ses líbil ty jim.‘

Vtip si střílí rovnou měrou z obou pohlaví. Vrhá špatné světlo na muže, vrhá špatné světlo na ženy a za tím vším je běžná sdílená zkušenost: Všichni jsme lidé, všichni máme pohlaví a všichni jsme v téhle směšné bryndě spolu. To je pravda, to je bolest, a proto je to vtipné.“

„Podprahovým poselstvím každého příběhu je: ‚Když uděláš určitou věc, tohle se stane.‘ Když zabiješ svého otce a vezmeš si svoji matku, Oidipe, nebude z toho happyend. Budeš si muset vyloupnout oči a cítit se pod psa. Ale když uděláš správnou věc a použiješ Sílu, Luku, budeš odměněn. Zničíš Hvězdu smrti a další dva filmy se budeš poflakovat s princeznou. Jenom jedna věc: Je to tvoje sestra, takže s ní nespi, nebo bys mohl skončit jako tady kamarád Oidipus.“

„Týpek hraje ruletu v casinu v Las Vegas. Má vsazeny dva dolary na to, že padne nula, v peněžence tisícovku, po boku milující ženu a v rodišti vilu. Je nám fuk, co se stane s jeho podělanými dvěma dolary, protože mu nic nehrozí. Ať se stane cokoli, náš hošánek nemůže přijít o víc než o dva dolary a dva dolary jsou pro něj nic. Ve scéně není žádné napětí. Žádné napětí rovná se žádná úleva. Žádná úleva rovná se žádný smích.

Teď předpokládejme, že tenhle chlápek nevsází dva dolary, ale dva tisíce. Už teď má tisíckrát tolik co ztratit. Ale moment, ještě mu zatopme. Předpokládejme, že tyhle dva tisíce jsou to poslední, co na světě má. Předpokládejme, že dluží mafii šedesát táců. A jeho jediná naděje, jak z toho ven, je 1 : 36. A aby to bylo ještě horší (vždycky, vždycky udělejte věci horší), venku na něj čeká vazoun přezdívaný Prsťák, protože to je to, co nejradši láme jako první. A jako by to nebylo dost, tenhle chudák slíbil dceři baletní lekce; ne, operaci kolene; ne, plicní transplantaci. A z čeho ji teď asi zaplatí?

Máme tu týpka, který sází VŠECHNO. Ve scéně je tolik napětí, že publikum prakticky prosí, aby se mohlo zasmát, jen aby uvolnilo tenzi. Tohle chcete. Vrhněte své komické charaktery do situací, kde když prohrají, přijdou o všechno.“

„Když mě nějaká scéna frustruje a vím, že by mohla být legračnější, hlubší a užitečnější pro příběh, začnu se ptát, o čem tahle scéna, příběh, vtip doopravdy je. Na co chci poukázat, jaký příběh vyprávět, jakou perspektivu předložit. Zjistil jsem, že je to užitečnější než se ptát: ‚Proč tohle kurňa nefunguje?‘ nebo ‚Kam se poděl můj smysl pro humor?‘ nebo ‚Jak si nejlíp podřezat zápěstí?‘“

CARTER, Judy. The Comedy Bible: From Stand-up to Sitcom. The Comedy Writer’s Ultimate „How To“ Guide

„Jestli si myslíš, že za problémy s tvými vztahy může to, že pohlaví, se kterým randíš, je vadné – vzpamatuj se. Poslechni si gaye a lesbičky, jak si stěžují na své vztahy a pochopíš, jaký je to nesmysl. ‚Ženské jsou nemožné.‘ ‚Muži jsou ve vztazích nepoužitelní!‘ Haló! Nejsou to muži nebo ženy, kdo jsou ve vztazích strašliví, jsou to VŠECHNY lidské bytosti.

Důvod, proč tvoje vztahy nevycházejí, jsi TY! Vezmi na sebe kus osobní odpovědnosti a přestaň ve stand-upech nadávat na opačné pohlaví.

Mou prací komediálního kouče je, aby moji studenti pochopili hlubší úroveň pravdy, protože existuje přímá úměra mezi hloubkou vhledu a hlasitostí smíchu. Pod nevraživostí je strach. Zkus to s ním. Změň ‚Nesnáším muže (nebo ženy)‘ na ‚Muži (nebo ženy) mě děsí.‘ Tvoje stand-upy to výrazně zlepší.“

„Pokud je tvým tématem něco, co jde Z díry – zapomeň na to, příliš názorné. To zahrnuje pevné skupenství, tekutiny i plyn – správně, žádné prdicí vtipy. DO díry – v pohodě.“

„Psát humor chytře znamená riskovat, protože se musíte zbavit snahy ‚být legrační‘. To znamená pracovat blízko hraně, kde komedie potkává tragédii. Čím blíž k okraji dojdete, aniž byste přepadli, tím skvělejší budete. Nebezpečím takového balancování je, že si natlučete. Pod skvělostí není žádná záchranná síť. Ale ti nejlepší komici to risknou, protože jsou víc zavázáni své vizi než tomu, aby je publikum mělo rádo.

(…)

Jestli chcete udělat kariéru jako komediální autor nebo performer, být legrační nestačí. Musíte mít jedinečný pohled na svět.“

HARDING, Douglas E. On Having No Head: Zen and the Rediscovery of the Obvious

„Když přijdu k umyvadlu, vidím toho týpka. Až příliš povědomého kumpána, který žije ve druhé koupelně za zrcadlem a podle všeho tráví veškerý svůj čas civěním do téhle koupelny.“

TRUBY, John. The Anatomy of Story: 22 Steps to Becoming a Master Storyteller

„OCEÁN

Lidská představivost dělí oceán na dva různé prostory: povrch a hlubinu.

Povrch je základní dvojrozměrná krajina, plochý stůl, kam jen oko dohlédne. Oceán tak působí abstraktně, ale zároveň je zcela přirozený. Tento abstraktní plochý povrch, jako obří šachovnice, zesiluje pocit soutěže, hry života a smrti hrané v grandiózním měřítku.

Oceánská hlubina je trojrozměrný prostor, kde jsou všechna stvoření bez tíže, a proto je zde život na každé úrovni. Tato beztížnost a vznášení se je častým prvkem, když si lidská mysl představuje utopii. Hluboký oceán je tak častou adresou utopických snových světů.

Ale hlubina oceánu je také děsivý hřbitov, obrovská neosobní síla, která neslyšně stáhne kohokoli nebo cokoli na povrchu do nekonečných temných hloubek. Oceán je ohromná jeskyně, která spolkla starobylé světy, prehistorické tvory, tajemství minulosti a dávné poklady, které tu leží a čekají, až budou objeveny.“

Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes, protože nejde o můj autorský počin,
i jemu jsem mohl věnovat čas díky podpoře svých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.