I letos jsem četl. I letos jsem natrefil na pasáže, které mi změnily pohled na svět. A o ty, které mi nejvíc otevřely oči a pomáhají mi lépe se popasovat s existencí, bych se s vámi – v tomhle bilančním čase, kdy se zase lámou letopočty – rád podělil.

Jako první mi v hlavě udělal průvan chlapík, jehož jméno neumí nikdo napsat ani vyslovit a který zasvětil svůj život zkoumání ideálního stavu bytí, který nazval plynutím. První část letošních knižních a-ha! momentů tedy věnuju jemu.

Společnost nám říká, co máme chtít, abychom byli šťastní. Ale co když ke štěstí vede něco úplně jiného? A může vůbec štěstí přijít zvenku? Nebo je to stav mysli? Jak být šťastný co možná nejčastěji? A co když je lidský mozek naprogramován k věčné nespokojenosti a snaha být šťastný je jen do omrzení omílaným bojem s větrnými mlýny?

Mihaly nezahálí a má odpovědi.

 

CSIKSZENTMIHALYI, Mihaly. Flow: O štěstí a smyslu života

„Ve starých příbězích musel hrdina předtím, než ‚žil šťastně až do smrti‘, na své pouti přemoci ohnivé draky a čaroděje. Tato metafora platí také pro zkoumání naší duše. Budu tvrdit, že primární důvod, proč je tak obtížné dosáhnout štěstí, tkví ve faktu, že navzdory mýtům, které si lidstvo vytvořilo, aby si dodalo jistoty, nebyl vesmír stvořen k tomu, aby uspokojoval naše potřeby. Do tkaniva našeho života je hluboce vetkáno zklamání. A kdykoli jsou některé naše potřeby dočasně uspokojovány, okamžitě si začínáme přát více. Tato chronická nespokojenost je druhá překážka stojící v cestě celkovému uspokojení.

Každá lidská kultura si vyvíjí nějaké způsoby obrany, pomocí nichž se s těmito překážkami vyrovnává – jako například náboženství, filozofii, umění anebo materiální pohodlí – a ty nám pomáhají zaštítit se před chaosem. Pomáhají nám věřit, že máme kontrolu nad tím, co se děje, a poskytují nám důvody, abychom byli spokojeni se svým údělem. Ale takové obranné štíty jsou účinné jen na chvíli. Po několika staletích, a někdy jen po několika desetiletích, se náboženství nebo víra opotřebuje a přestane poskytovat duchovní oporu.

Když se lidé pokoušejí dosahovat štěstí na vlastní pěst, bez opory nějaké víry, obvykle se snaží maximalizovat potěšení, která jsou buďto biologicky naprogramována v jejich genech, nebo jsou uznávána jako přitažlivá příslušnou společností. Bohatství, moc a sex se stávají hlavními cíli, dávajícími lidskému úsilí směr. Ale tím způsobem se kvalita života nezlepší. Překážky bránící našemu životnímu naplnění dokáže překonat jen přímá kontrola prožívání, schopnost vytěžit radost v každém okamžiku ze všeho, co právě děláme.“

 
 
„To, jak se v životě cítíme, a radost, kterou máme ze života, závisí na tom, jak naše mysl filtruje a interpretuje každodenní prožitky. Zda jsme šťastní, závisí na naší vnitřní harmonii, ne na tom, do jaké míry jsme schopni ovládnout velké síly vesmíru. Určitě bychom se měli pořád učit, jak zvládat vnější prostředí, protože na tom může záviset naše fyzické přežití. Ale ovládnutí této schopnosti nepřispěje ani trochu k tomu, jak dobře se budeme cítit jako jedinci, ani to nezredukuje chaos světa, jak ho prožíváme. Abychom to dokázali, musíme se naučit ovládnout samo své vědomí.“

 
 
„Jakmile se základní problémy přežití vyřeší, jenom dostatek potravy a pohodlné přístřeší už k lidské spokojenosti nestačí. Lidé pocítí nové potřeby, začnou mít nové touhy. S bohatstvím a mocí přicházejí také zvyšující se požadavky, a jak se naše úroveň bohatství a blahobytu zvyšuje, kýžený pocit pohody se nám pořád vzdaluje, jako by před námi ustupoval. Když měl Kyros Veliký deset tisíc kuchařů, kteří pro jeho tabuli připravovali stále nové pokrmy, zbytek Persie neměl dost jídla. Dnes má každá domácnost ‚prvního světa‘ přístup k receptům z nejrozmanitějších zemí a může napodobit hostiny dávných císařů. Ale znamená to, že jsme proto spokojenější?

Z tohoto paradoxu zvyšujících se požadavků zdánlivě vyplývá, že zlepšení kvality života je možná nesplnitelný úkol. Ve skutečnosti ale naše přání stále zvyšovat cíle vlastního snažení nemusí představovat žádný problém, pokud nás těší ten proces sám. Problémy vznikají tehdy, když se lidé natolik upnou na to, čeho chtějí dosáhnout, že přestanou nacházet radost v přítomnosti, kterou právě prožívají. Jakmile k tomu dojde, jejich šance na spokojenost je tatam.“

 
 
„Nejdůležitější krok k tomu, aby se člověk vymanil ze společenské kontroly, je schopnost nacházet prospěch a uspokojení v každodenním životě. Pokud se člověk naučí radovat se ze stále se odvíjejícího proudu zážitků, z procesu života samotného, a nacházet v nich smysl, pak z jeho ramen automaticky spadne tíha společenské kontroly. Člověku se vrátí síla, když nemusí spoléhat na vnější svět, aby mu poskytoval odměnu za to, co dělá. Už se nemusí stále snažit dosahovat cílů, které jako by před ním pořád ustupovaly do budoucnosti, a na konci každého dalšího jednotvárného dne se utěšovat nadějí, že snad zítra se stane něco dobrého. Když se člověk přestane věčně natahovat po vábivé odměně visící těsně mimo jeho dosah, začne sklízet pravé ovoce své existence. Ale od společenské kontroly se neosvobodíme tím, že sami sebe ponecháme napospas svým instinktivním pohnutkám. Musíme dosáhnout nezávislosti také na diktátu těla a naučit se systematicky starat o to, co se děje v naší mysli. Všechno utrpení i potěšení se odehrává v našem vědomí a existuje pouze v něm. Pokud se řídíme společensky podmíněnými schématy podnětů a svých reakcí na ně, schématy těžícími z našich biologických sklonů, jsme řízeni zvnějšku. V té míře, v jaké nás nějaká úžasná reklama přiměje, aby se nám sbíhaly sliny na inzerovaný pokrm, nebo v té míře, v jaké nám šéfovo zamračení zkazí celý den, je omezena naše svoboda určovat obsah vlastního prožívání. A protože to, co prožíváme, je z našeho hlediska skutečná realita, můžeme ji transformovat tak, že ovlivníme dění ve svém vědomí, a tím se osvobodíme od nátlaku hrozeb i lichotek vnějšího světa. ‚Lidé se nebojí věcí, ale toho, jak je vidí,‘ řekl Epiktetos před dávnými časy. A velký císař Markus Aurelius napsal: ‚Pokud trpíte kvůli vnějším věcem, pak to není proto, že vám vadí věci samy, ale z toho důvodu, že vám vadí váš úsudek o nich. A je ve vašich silách tento úsudek změnit.‘“

 
 
„Záměry, které buď dědíme, nebo získáváme, jsou uspořádány v hierarchii cílů, která určuje, čemu dáváme přednost. Pro protestujícího člověka může být dosažení určité politické reformy důležitější než cokoli jiného včetně vlastního života. Většina lidí si ale osvojí ‚rozumné‘ cíle, založené na potřebách jejich těla – prožít dlouhý a zdravý život, mít pohlavní styk, být dobře živený a cítit se příjemně – nebo na touhách implantovaných společenským systémem – být dobrým člověkem, tvrdě pracovat, utrácet co nejvíc, žít tak, jak to ostatní od člověka očekávají. V každé kultuře však existuje dost výjimek, které ukazují, že cíle jsou celkem flexibilní. Osoby, které se vymykají normám – hrdinové, světci, mudrci, malíři nebo básníci, stejně jako blázni nebo zločinci – hledají v životě jiné věci než většina ostatních lidí. Existence takových lidí dokládá, že vědomí může být uspořádáno podle různých cílů a záměrů. Všichni máme svobodu v tom, jak budeme kontrolovat svoji subjektivní realitu.“

 
 
„Z toho, jak investujeme pozornost, nám vyplynou naprosto odlišné životní reality. Slova, která používáme k popisu osobních rysů – jako například extravert, úspěšný člověk nebo paranoik – vyjadřují specifické způsoby, jak si lidé zvykli strukturovat svoji pozornost. Na stejném večírku bude extravert vyhledávat kontakty s jinými lidmi a těšit se z nich, člověk zaměřený na úspěch bude hledat výhodné obchodní kontakty a paranoik bude ve střehu kvůli signálům nebezpečí, jemuž se bude chtít vyhnout. Pozornost se dá investovat nespočetnými způsoby, které mohou život buď obohatit, nebo proměnit v utrpení.

(…)

Pozornost určuje, co se bude nebo nebude odehrávat v našem vědomí, a je jí zapotřebí také ke všem ostatním duševním činnostem probíhajícím v mysli, jako je rozpomínání, myšlení, cítění nebo rozhodování, a proto je užitečné považovat ji za psychickou energii. Pozornost připomíná energii v tom, že bez ní se nedá vykonat žádná práce a že se během výkonu práce spotřebovává. Podle toho, jak tuto energii investujeme, vytváříme také sami sebe. Vzpomínky, myšlenky a pocity, to všechno dostává tvar podle toho, jak ji používáme. A je to energie, kterou máme pod kontrolou, můžeme s ní nakládat podle libosti. Pokud chceme zlepšit hodnotu svých prožitků, je pro nás pozornost tím nejdůležitějším nástrojem.“

 
 
„Myslíme si, aspoň občas, že kdyby se nám skutečně povedlo být bohatší nebo mocnější, pak by se náš život jako celek zlepšil. Ale symboly mohou být zrádné: Mají tendenci odvracet naši pozornost od reality, kterou mají představovat. A realita je taková, že kvalita života nezávisí přímo na tom, co si o nás myslí jiní lidé nebo co vlastníme. Na čem nejvíce záleží, je spíš to, jaký pocit máme z vlastní osoby a z toho, co se s námi v životě děje. Aby si člověk zlepšil život, musí spíše zlepšit kvalitu svého prožívání.“

 
 
„Při úvahách o prožitcích, které činí život lepším, si většina lidí nejprve pomyslí, že štěstí spočívá ve vychutnávání nějakých požitků: dobrého jídla, dobrého sexu, všeho pohodlí, které si můžeme pořídit za peníze. Představujeme si uspokojení z cest do exotických míst nebo z toho, že jsme obklopeni zajímavou společností a drahými technickými vymoženostmi. Pokud si nemůžeme dovolit tyto cíle, které se nám pořád připomínají v lákavých reklamách a barevných inzerátech, pak považujeme za štěstí, že se můžeme usadit do křesla a strávit klidný večer před obrazovkou televize s nějakou tou skleničkou v ruce.

Požitek je pocit spokojenosti, který člověk zakusí, kdykoli mu informace v jeho vědomí řekne, že očekávání daná biologickým naprogramováním nebo společenským podmíněním jsou splněna. Když máme hlad, je nám chuť jídla příjemná, protože snižuje naši fyziologickou nerovnováhu. Večerní odpočinek, při němž pasivně vstřebáváme informace z médií a při němž alkohol nebo jiné drogy uklidňují naši mysl příliš rozrušenou nároky pracovního dne, nám poskytuje příjemné uvolnění. Cesta do Acapulca nám přináší požitek, protože nové zážitky stimulují a osvěžují naše vnímání, otupělé stále se opakující rutinou všedního dne, a protože víme, že takhle tráví čas také ti vzoroví ‚krásní lidé‘.

Požitek je důležitý prvek kvality života, ale sám o sobě nám štěstí nepřinese. Spánek, odpočinek, potrava a sex nám poskytují homeostatické zážitky, které obnovují naši rovnováhu a vracejí vědomí do uspořádaného stavu v situaci, kdy nám naše tělo naléhavě připomene své požadavky a způsobí nám stav psychické entropie. Ale nepřispějí k našemu psychologickému růstu, neobohatí naše já. Požitky pomáhají udržet pořádek, ale samy nedokážou ve vědomí vytvořit žádné nové uspořádání.

Když lidé dále uvažují, co dává jejich životu hodnotu, obvykle se dostanou za požitky a začnou se rozpomínat na jiné zážitky a zkušenosti, které se sice s požitky překrývají, ale spadají do kategorie vyžadující jiné pojmenování: pocit radosti. K radostným prožitkům dochází tehdy, když člověk nejenom splnil nějaké dřívější očekávání, uspokojil nějakou svou potřebu a touhu, ale když také zašel za hranice toho, nač byl naprogramován, a dosáhl něčeho nečekaného, co si předtím možná ani nedovedl představit.

Požitky naplněné radostí jsou charakterizovány právě tímto pohybem vpřed: pocitem novosti, dosažení nějakého cíle. Hrát tenis tak, aby to rozšířilo naše schopnosti, nám přináší radost, a stejně tak číst knihu, jež nám odhaluje věci v novém světle, nebo vést rozhovor, který nás vede k vyjádření myšlenek, o nichž jsme ani nevěděli, že je máme. Zvítězit v boji s konkurencí v byznysu nebo dokončit úspěšně jakýkoli kus práce přináší radost. Žádný z těchto prožitků nemusí být zvlášť příjemný, když ho právě proděláváme, ale později si je vybavíme a řekneme si: ‚To byla opravdu zábava,‘ a přejeme si to prožít znovu. Po takovém radostném prožitku víme, že jsme se změnili, že naše já vyrostlo: V určitém smyslu jsme se díky němu stali komplexnějšími bytostmi.

(…)

Požitku můžeme dosáhnout bez vkladu psychické energie, zatímco radostný zážitek je vždy výsledkem nějaké investice naší pozornosti. Člověk může cítit požitek bez jakékoli námahy, pokud jsou elektricky stimulována správná centra jeho mozku, nebo v důsledku chemické stimulace látkami. Ale není možné mít radost z tenisové hry, z knihy nebo rozhovoru, pokud na příslušnou aktivitu plně nesoustředíme svoji pozornost.

Právě z tohoto důvodu je požitek tak prchavý a skrze zážitky přinášející pouze požitek naše já nijak neroste. Dosáhnout větší komplexity můžeme jen za předpokladu, že investujeme psychickou energii do cílů, jež jsou nové a vyžadují od nás nějaké úsilí.“

 
 
„Optimální prožívání nazýváme stavem plynutí – flow. Toto krátké a jednoduché slovo dobře popisuje pocit pohybu prováděného zdánlivě bez námahy. Následující slova básníka a horolezce platí pro všechny ty tisíce rozhovorů, které jsme posbírali během řady let my i jiní výzkumníci: ‚Tajemství horolezectví je v lezení samém: Dostanete se nahoru na skálu a jste šťastní, že je to za vámi, ale ve skutečnosti si přejete, aby to trvalo věčně. Pravý smysl výstupů na vrcholy je lezení samo, právě tak jako smyslem poezie je samo psaní. Neusilujete o nic jiného než o to, co je uvnitř vás… Akt psaní opravňuje poezii. Šplhání je stejné: Uvědomíte si, že zažíváte něco jako plynutí. Smysl je v tom plynout pořád dál, nemyslet na vrchol nebo na nějaký vysněný cíl, ale zůstat v pohybu. Není to pohyb vzhůru, ale stále pokračující proud. Šplháte vzhůru, aby ten proud pokračoval. Neexistuje žádný jiný důvod pro šplhání než šplhání samo. Člověk při tom komunikuje sám se sebou.‘“

 
 
„Lidské kultury jsou obrannými strukturami proti chaosu vytvořenými proto, aby se zredukoval vliv náhody na naše prožívání. Jsou to adaptivní reakce, právě tak jako peří ptáků a srst savců. Kultury svým členům předepisují normy chování, vytvářejí pro ně cíle, systémy víry, které jim pomáhají zvládat úkoly existence. Přitom musí vyloučit mnoho alternativních cílů a přesvědčení, a tím omezovat možnosti svých členů, ale toto usměrňování pozornosti k omezenému výběru cílů a prostředků zase umožňuje mnohem snazší jednání v rámci hranic, jež si kultura stanovila.

Právě v tomto smyslu nám analogii s lidskými kulturami nabízejí hry. Obojí je založeno na více či méně umělém systému cílů a pravidel, která dovolují zapojit se do nějakého procesu a jednat s minimem pochybností nebo rozptylování. Rozdíl se týká hlavně měřítka. Kultury jsou všezahrnující: Určují, jak se má člověk narodit, jak by měl vyrůst, vdát se nebo oženit, mít děti a zemřít. Hry vyplňují mezery v tomto kulturním scénáři. Zlepšují kvalitu činností a soustředění během ‚volného času‘, ve chvílích, kdy všeobecné pokyny dané kultury poskytují jen málo vedení a kdy hrozí, že pozornost člověka se bude toulat v nezmapovaných říších chaosu.

Když se kultuře podaří vyvinout systém cílů a pravidel, která jsou natolik přitažlivá a natolik dobře odpovídají dovednostem populace, že její členové jsou schopni prožívat stav flow s mimořádnou frekvencí a intenzitou, analogie mezi hrami a kulturou je ještě užší. V takovém případě můžeme říct, že kultura jako celek se stává ‚velkou hrou‘.“

 
 
„V jedné z našich studií jsme si kladli následující otázku: Jsou lidé šťastnější, když využívají k činnostem, které vykonávají během volného času, svých materiálních zdrojů? Nebo jsou šťastnější, když investují více sami ze sebe? Pokusili jsme se na tyto otázky odpovědět pomocí naší metody sbírání vzorků prožitků, kterou jsem vyvinul na Chicagské univerzitě za účelem studia kvality prožitků. Jak už jsem popsal, tato metoda spočívá v tom, že lidé dostanou elektronické zařízení, jež občas pípne, a sešit s formuláři na zápisy. Vysílačka je programovaná tak, aby asi osmkrát denně v náhodných intervalech a po dobu jednoho týdne do zařízení posílala signál. Pokaždé, když zazní signál, respondenti vyplní jednu stránku sešitu a označí, kde jsou, co dělají a s kým, a ohodnotí svůj stav mysli podle různých kritérií, například na sedmibodové škále od ‚velice šťastný‘ po ‚velice smutný‘.

Zjistili jsme, že když lidé ve volném čase pěstují činnosti, které vyžadují nákladné vnější zdroje – tedy drahé pomůcky nebo elektrickou či jinou měřitelnou energii, například jízdu na motorovém člunu, řízení auta nebo sledování televize – pak jsou znatelně méně šťastní, než když tráví své volno nějakým levným způsobem. Ukázalo se, že lidé jsou nejšťastnější, když jenom s někým hovoří, pracují na zahrádce, háčkují nebo se zabývají nějakým koníčkem. Všechny tyto aktivity vyžadovaly jen malé materiální zdroje, ale zato relativně vysoké investice psychické energie. Způsob trávení volného času, který vyžaduje vnější zdroje, totiž často vyžaduje méně pozornosti a v důsledku toho obecně poskytuje méně hodnotné prožitky.“

 
 
„Obvykle si neuvědomujeme, jak malou kontrolu máme nad svou myslí, protože naše psychická energie je usměrňována našimi zvyklostmi do té míry, že se zdá, jako by myšlenky volně následovaly jedna za druhou. Ráno zazvoní budík, my se vzbudíme a naše vědomí ožije. Jdeme do koupelny a vyčistíme si zuby. Pak je obsah naší mysli tvarován sociálními rolemi předepisovanými naší kulturou, takže jsme až do večera ovládáni jakýmsi automatickým pilotem, dokud se zase neuložíme ke spánku. Ale když jsme ponecháni o samotě a na naši pozornost se nekladou žádné požadavky, vyvstane základní stav naší mysli, a tím je nepořádek. Když nemá mysl nic na práci, začne náhodně těkat a obvykle se zastaví u úvah nad něčím trýznivým nebo zneklidňujícím. Pokud člověk neví, jak uspořádat své myšlenky, bude jeho pozornost přitahována k tomu, co pro něho v daném okamžiku představuje největší problém: Zaměří se na nějaké opravdové nebo imaginární utrpení, na různé potíže nebo dlouhodobá zklamání. Normálním stavem vědomí je entropie – stav, který není ani užitečný, ani radostný.

Aby se lidé vyhnuli tomuto stavu, mají přirozeně sklon zaměstnat si mysl jakýmikoli informacemi, jež jsou právě po ruce, pokud zaujmou jejich pozornost tak, že se přestane obracet dovnitř a zabývat se nepříjemnými pocity. To vysvětluje, proč lidé tráví tolik času sledováním televize, ačkoli jim to jen málokdy přináší radost. Ve srovnání s jinými podněty – jako čtení, rozhovor s přáteli nebo nějaký koníček – může televize poskytnout neustálý proud snadno dostupných informací, které usměrňují pozornost diváka, aniž by musel investovat do jejího sledování více než minimum psychické energie. Když se lidé dívají na televizi, nemusí se bát, že je jejich těkající mysl zavede ke zneklidňujícím osobním problémům. Je pochopitelné, že jakmile si člověk vyvine tuto strategii pro překonání psychické entropie, začne pro něho být skoro nemožné, aby se tohoto zvyku vzdal.“

 
 
„V dnešním světě jsme zanedbali zvyk psaní, protože jeho místo zaujalo tolik jiných prostředků komunikace. Telefony, počítače a faxy jsou při sdělování zpráv účinnější. Kdyby jediným smyslem psaní bylo přenášet informace, pak bychom mohli prohlásit, že psaní je zastaralé. Ale smyslem psaní je informace vytvářet, nejen je prostě předávat. V minulosti používali vzdělaní lidé k vyjadřování svých zážitků slovy deníky a osobní korespondenci, a to jim umožňovalo přemítat nad tím, co je v průběhu dne potkalo. Úchvatně podrobné dopisy, které psalo tolik lidí viktoriánské epochy, ukazují, jak lidé vtiskovali řád většinou náhodným událostem zasahujícím do jejich vědomí. To, co píšeme do deníků a dopisů, vůbec neexistuje, dokud to není vyjádřeno písemně. Právě pomalý proces organického růstu myšlenek během psaní umožňuje, aby určité myšlenky vůbec vznikly.

Ještě docela nedávno lidem připadalo naprosto přijatelné, že někdo je amatérským básníkem nebo esejistou. Dnes, pokud si člověk psaním nevydělá nějaké peníze (i když je to žalostně málo), to jeho okolí považuje za plýtvání časem. U muže nad 20 se považuje za naprosto trapné, když se pustí do veršování a nemůže se vykázat šekem, který za to dostal. A pokud nemáme velký talent, je opravdu zbytečné psát v naději, že nám to přinese velký zisk nebo slávu. Ale nikdy to není ztráta času, pokud píšeme z vnitřních důvodů. Psaní především poskytuje mysli uspořádaný prostředek sebevyjádření. Dovoluje člověku zaznamenat události a zkušenosti, takže si je může v budoucnu snadno vyvolat a znovu prožít. Je to způsob, jak analyzovat a pochopit vlastní zážitky. Člověk přitom rozmlouvá sám se sebou a organizuje si obsah své mysli.

V poslední době se hodně mluví o skutečnosti, že básníci a dramatici jako skupina vykazují nezvykle vážné symptomy deprese a dalších citových poruch. Možná že jedním z důvodů, proč se stávají profesionálními spisovateli, je právě to, že jejich vědomí je zvlášť silně ohroženo entropií. Psaní se tak pro ně stává terapií, pomocí níž se snaží dosáhnout nějakého uspořádání všech svých zmatků. Je možné, že jediný způsob, jak spisovatelé dokážou prožít stav flow, je vytvářet vlastní světy ze slov, v nichž mohou jednat bezstarostně a pustit z hlavy existenci trýznivé reality. Jako každá jiná aktivita vedoucí k prožitku flow je ale i psaní nebezpečné, pokud se změní v drogovou závislost. Nutí spisovatele, aby se spolehli na omezenou škálu zážitků a uzavřeli se před jinými možnostmi, jak se vyrovnat s okolím. Ale pokud se psaní používá pro kontrolu zážitků, aniž ho necháme naši mysl ovládnout, představuje nekonečně jemný a velice hodnotný nástroj.“

 
 
„AMATÉŘI A PROFESIONÁLOVÉ

Někteří lidé dávají přednost specializaci a věnují veškerou svou energii jediné činnosti, v níž se snaží dosáhnout téměř profesionální úrovně. Mají tendenci shlížet pohrdavě na kohokoli, kdo toho tolik nedovede a není danému oboru oddán tak jako oni sami. Jiní se raději pouštějí do většího počtu různých činností a získávají co nejvíc radosti z každé z nich, aniž by se nutně museli stát odborníky na kterýkoli obor.

Existují dvě slova, která ukazují, jak poněkud deformovaně vnímáme takové zaujetí různými tělesnými nebo duševními aktivitami. Jsou to termíny amatér a diletant. Dnes jsou obě tyto nálepky lehce hanlivé. Amatér nebo diletant je někdo, kdo svoji věc tak docela neumí, osoba, kterou by člověk neměl brát moc vážně, protože její výkony zůstávají daleko za těmi profesionálními. Ale původně je slovo ‚amatér‘ odvozeno od latinského slovesa amare, ‚milovat‘, a znamenalo osobu, která miluje to, co dělá. Podobně ‚diletant‘ je z latinského delectare, ‚nalézat potěšení v něčem‘, byl to tedy někdo, kdo něco dělal rád. To znamená, že původní význam těchto slov směřoval spíše k prožitku než k výsledku. Tyto výrazy popisovaly subjektivní uspokojení, které jedinci získávali z toho, že dělali určité věci, místo aby se zaměřovali na to, do jaké míry dosahují svých cílů. Nic neilustruje tak jasně naše měnící se postoje k hodnotě prožitku jako osud těchto slov. Bývaly časy, kdy bylo hodné obdivu být amatérským básníkem nebo diletantským vědcem, protože to znamenalo, že člověk těmito činnostmi zvyšuje kvalitu svého života. Ale postupně se stále více kladl důraz na to, jak určitá činnost vypadá zvnějšku, než na subjektivní zážitek, který poskytuje. Dnes se obdivuje úspěch, dosažení cílů, kvalita výkonu, ale ne kvalita prožitku. Je proto ponižující, když vás někdo označí za diletanta, ačkoli být diletantem znamená dosáhnout toho nejcennějšího – radosti z činnosti, která vás baví.“

 
 
„Když lidé prožívali stav flow, ať v práci, nebo v době volna, vypovídali, že je to mnohem pozitivnější zážitek než chvíle, kdy stav flow necítí. Když byly jejich úkoly i dovednosti vysoké, cítili se šťastnější, veselejší, silnější a aktivnější, více se soustřeďovali, cítili se tvořivěji a spokojeněji. Všechny tyto rozdíly v kvalitě zážitků byly statisticky velmi významné a byly víceméně stejné pro všechny druhy pracovníků.

V tomto obecném trendu byla jediná výjimka. Jedna z otázek v sešitě chtěla na respondentech, aby označili, opět na desetibodové stupnici od ‚ne‘ k ‚ano‘: ‚Přejete si, abyste teď mohli dělat něco jiného?‘ Míra, v jaké člověk odpovídá na tuto otázku ‚ne‘, obecně spolehlivě ukazuje, jakou má v okamžiku signálu motivaci. Výsledky ukázaly, že lidé si přáli dělat něco jiného v mnohem větším rozsahu při práci než v době volna, a to bez ohledu na to, jestli právě prožívali stav flow. Jinými slovy, jejich motivace byla v zaměstnání nízká, dokonce i když jim práce poskytovala zážitky flow, a byla vysoká v době volna, i když kvalita zážitku byla nízká.

Setkáváme se tedy s paradoxní situací: V práci se lidé vyrovnávají s náročnými úkoly a uplatňují své dovednosti a v důsledku toho se cítí šťastnější, silnější, tvořivější a spokojenější. Ve volném čase mají pocit, že toho nemají moc na práci a že jejich dovednosti nejsou využity, a proto mají sklon cítit se smutnější, slabší, otupělejší a nespokojenější. Přesto by rádi pracovali méně a měli více volna.

Co tedy tento rozpor znamená? Existuje několik možných vysvětlení, ale jeden závěr se zdá nevyhnutelný: Když jde o práci, lidé nevnímají důkazy, které jim poskytují jejich smysly. Shlížejí svrchu na kvalitu okamžitého zážitku a zakládají svoji motivaci na silně kulturně zakořeněném stereotypním názoru na to, co práce představuje. Považují práci za cosi vnuceného zvenčí, za omezení, za zásah do své svobody, a proto za něco, čemu by se měli snažit pokud možno vyhnout.“

 
 
„Obrovský průmysl volného času, který vznikl během posledních několika generací, je určen k tomu, aby vyplnil náš volný čas zážitky přinášejícími radost. Ale my přesto nevyužíváme svých tělesných ani duševních možností k tomu, abychom prožívali stav flow, a většina z nás tráví každý týden mnoho hodin sledováním výkonu sportovních celebrit. Místo abychom hráli na hudební nástroje, nasloucháme ‚platinovým‘ deskám, které získali slavní a bohatí hudebníci. Místo abychom malovali obrázky, chodíme obdivovat obrazy, které jiní lidé nejvíc ocenili v dražbách. Neriskujeme dělat to, co odpovídá našemu vlastnímu přesvědčení, ale každý den po celé hodiny sledujeme na obrazovkách herce, kteří předstírají, že prožívají dobrodružství a imitují smysluplnou činnost.

Účastníme se toho všeho v zastoupení, a tím si zastíráme, aspoň dočasně, prázdnotu, jež se za tím vším nachází, prázdnotu času, který jsme proplýtvali. To je ale velice chabá náhražka za pozornost, kterou bychom mohli věnovat skutečným výzvám. Zážitek flow založený na využití dovedností vede k růstu. Pasivní zábava nevede nikam. Kolektivně každým rokem proplýtváme ekvivalent milionů let lidského vědomí. Energie, jež by se mohla soustředit na náročné cíle a poskytovat nám radost a možnosti růstu, je promrhána v typu podnětů, který pouze napodobuje realitu. Masové způsoby trávení volného času, masová kultura, ale dokonce i vysoká kultura, když je vnímáme jen pasivně a z vnějších důvodů – jako je přání honosit se svým postavením – jsou parazité naší mysli. Pohlcují psychickou energii, aniž by nám na oplátku poskytly nějaký podstatný klad. Zanechají nás vyčerpanější a sklíčenější, než jsme byli předtím.

Pokud se toho člověk sám neujme, práce i volný čas mu pravděpodobně přinesou zklamání. Většina zaměstnání a mnoho aktivit volného času – zejména pasivní sledování masových médií – nejsou určeny k tomu, aby nás činily šťastnými a silnými. Jejich smyslem je vydělat peníze pro někoho jiného. Pokud jim to dovolíme, mohou nás vysát až do morku kostí, až z nás zbudou jen prázdné slupky. Ale jako všechno ostatní se i práce a volný čas dají přizpůsobit našim potřebám. Lidé, kteří se naučí mít radost z práce, kteří neplýtvají svým volným časem, dospívají k pocitu, že jejich život jako celek je mnohem hodnotnější. ‚Budoucnost,‘ napsal C. K. Brightbill, ‚bude náležet nejen vzdělanému člověku, ale i člověku, který je vzdělaný v tom, jak moudře využívat svůj volný čas.‘“

 
 
„Výzkumy prožitku flow opakovaně ukázaly, že kvalita života závisí více než na čemkoli jiném na dvou faktorech: Jak se cítíme v práci a jaké vztahy máme s jinými lidmi. Nejpodrobnější informace o tom, kdo jsme, získáváme od lidí, s nimiž jsme ve styku, a z toho, jak se nám daří vykonávat naši práci. Naše já je z velké části definováno tím, co se s námi děje v těchto dvou souvislostech.

(…)

Kvalita našich zážitků se velice liší podle toho, zda jsme, nebo nejsme ve společnosti jiných lidí. Biologicky jsme naprogramováni tak, aby jiní lidé pro nás byli tím nejdůležitějším na světě. Díky nim může náš život být buď velice zajímavý a uspokojující, nebo naprosto nešťastný, a proto naše štěstí velice silně závisí na tom, jak zvládáme svoje vztahy k ostatním lidem. (…) Na druhé straně oceňujeme také soukromí a často si přejeme, aby nás ostatní nechali o samotě. Někdy se to však obrátí, jakmile se nám toto přání splní, a my začneme trpět depresemi. Cítíme se pak osamělí, připadá nám, že nám chybějí podněty a že nemáme co dělat. Některých lidí se v osamění zmocňují dezorientující symptomy senzorické deprivace. Abychom v takové situaci dokázali zvládnout jakýkoli úkol vyžadující soustředěnou pozornost, je třeba se naučit samotu snášet, a dokonce vychutnávat. Z tohoto důvodu je podstatné nalézt způsoby, jak ovládat své vědomí, i když jsme ponecháni sami sobě.

(…)

Jedna z nejhorších lidských obav určitě spočívá v tom, že nám bude odepřen veškerý styk s ostatními lidmi. Jsme nepochybně společenští tvorové. Jenom ve společnosti jiných lidí se cítíme úplní. V mnoha kulturách před vynálezem písma považovali lidé samotu za tak nesnesitelnou, že se velice snažili, aby nikdy nebyli sami. V takových kulturách se cítí dobře o samotě pouze čarodějnice a šamani. V mnoha velmi odlišných lidských společnostech – u australských domorodců, konzervativních farmářů Nové Anglie nebo kadetů z West Pointu – je nejhorší sankcí, jakou může společenství na člověka uvalit, vyobcování. Člověk, jehož ostatní ignorují, je postupně stále více deprimovaný a brzy začne pochybovat o samé své existenci. V některých společnostech končí taková ostrakizace smrtí: Osoba, která je ponechána o samotě, začne být přesvědčená, že musí být už po smrti, protože si jí nikdo nevšímá. Postupně o sebe přestane dbát a nakonec zemře. Latinský ekvivalent pro výraz ‚být naživu‘ bylo inter hominem esse, což doslova znamená ‚být mezi lidmi‘, zatímco ‚být mrtvý‘ bylo inter hominem esse desinere neboli ‚přestat být mezi lidmi‘.“

 
 
„Nejdokonalejší test schopnosti ovládat kvalitu prožitku spočívá v pozorování, co člověk dělá, když je sám a nejsou na něj kladeny žádné vnější požadavky, které by strukturovaly jeho pozornost. Je poměrně snadné nechat se zaujmout prací, cítit se dobře ve společnosti přátel, bavit se v divadle nebo na koncertě. Ale co se stane, když jsme ponecháni sami sobě? Jsme-li o samotě a snáší se temná noc naší duše, nutí nás panika k zoufalým pokusům odvrátit mysl od jejího příchodu? Nebo jsme schopni pustit se do aktivit, které nám nejen přinášejí radost, ale také působí, že naše já roste?

Naplnit volný čas aktivitami, které vyžadují soustředění, zvyšují dovednosti a vedou k rozvoji našeho já, není totéž jako zabíjet čas koukáním na televizi nebo užíváním drog. Ačkoli se na obě tyto metody můžeme dívat jako na různé způsoby vyrovnávání s hrozbou chaosu, jako na obranu proti ontologické úzkosti, první typ aktivit vede k růstu, zatímco ten druhý slouží jen k tomu, aby zabránil mysli ve volném odvíjení pocitů a myšlenek. Člověk, který se málokdy nudí a nepotřebuje neustále zábavné vnější prostředí, aby se dokázal těšit z daného okamžiku, prošel testem toho, zda dosáhl tvořivého života.

Naučit se využít čas strávený o samotě, místo abychom se snažili z této situace uniknout, je zvlášť důležité v mládí. Dospívající, kteří nesnesou samotu, se připravují o možnost, aby později plnili dospělé úkoly vyžadující soustředěnou duševní přípravu. Typický scénář, který důvěrně zná mnoho rodičů, představuje teenagera, který se vrátí ze školy, hodí učebnice do svého pokoje, vezme si z lednice svačinu a okamžitě se chopí telefonu, aby navázal kontakt se svými kamarády. Když s nimi nic není, zapne stereopřehrávač nebo televizi. Pokud je náhodou v pokušení otevřít nějakou knihu, nemá toto jeho rozhodnutí zpravidla dlouhé trvání. Studovat znamená soustřeďovat se na obtížná schémata informací a dříve či později i ta nejukázněnější mysl přesune pozornost od obtížné látky na stránkách knihy k příjemnějším myšlenkám. Vyvolat si podle libosti příjemné myšlenky je ale těžké. Místo toho do mysli zavítají obvyklí hosté: stíny a přízraky, které zaplaví nestrukturovanou mysl. Teenager si začne dělat starosti s tím, jak vypadá, jestli je oblíbený, jaké šance v životě má. Aby zahnal tyto vetřelce, musí si najít něco, co by mu zaměstnalo mysl. Studium se k tomu nehodí, protože je příliš obtížné. Dospívající je ochotný udělat téměř cokoli, aby vymanil svoji mysl z této situace – pokud to nebude vyžadovat příliš mnoho psychické energie. Obvykle se rozhodne vrátit se ke svým starým známým zvykům, k hudbě, televizi nebo kamarádovi, s nimiž už ten čas nějak uteče.

S každým dalším desetiletím je naše kultura stále závislejší na informační technologii. Aby člověk mohl v takovém prostředí existovat, musí si osvojit abstraktní symbolické jazyky. Před několika generacemi si člověk, který neuměl číst a psát, ještě mohl najít zaměstnání, které mu zajistilo dobrý příjem a přiměřenou důstojnost. Farmář nebo sedlák, kovář, drobný obchodník se mohli naučit potřebným dovednostem jako učňové od starších odborníků a mohli si vést docela dobře, aniž ovládali písmo. Dnes jsou i ta nejjednodušší zaměstnání založena na psaných instrukcích a složitější práce vyžadují specializované znalosti, jež se člověk musí učit těžce – a o samotě.

Dospívající, kteří se nenaučí ovládat své vědomí, vyrostou v dospělé bez ‚disciplíny‘. Nemají komplexní dovednosti, které by jim pomohly obstát v soutěživém prostředí nabitém informacemi. A ještě důležitější je, že se nikdy nenaučí, jak mít radost ze života. Neosvojí si zvyk nalézat podněty, které by probudily jejich skryté možnosti a přivedly jejich mysl k růstu.

Ale léta dospívání nejsou jediná doba, kdy je nutné se naučit, jak využívat příležitosti poskytované samotou. Velice mnoho dospělých má bohužel pocit, že jakmile dosáhli dvacítky nebo třicítky – nebo samozřejmě čtyřicítky – mají už právo vydechnout si a odpočívat ve svých zaběhaných kolejích. Už vykonali, co se po nich chtělo, naučili se trikům, jichž je třeba, aby člověk ve světě obstál, a odteď už mohou jen jednoduše pokračovat v jízdě. Takoví lidí, vybaveni holým minimem vnitřní disciplíny, začnou nevyhnutelně rok po roce hromadit přibývající entropii. Zklamání v povolání, poruchy fyzického zdraví či obvyklé nástrahy a křižovatky v nich hromadí zátěž negativních informací, která stále více ohrožuje jejich duševní rovnováhu. Jak se pak člověk snaží vyhnout se takovým problémům? Pokud neví, jak ovládat své vědomí, když je sám, nevyhnutelně se uchýlí ke snadným vnějším řešením: k drogám, laciné zábavě, snadno dostupnému vzrušení – k čemukoli, co otupí nebo rozptýlí jeho mysl.

Ale takové reakce vedou jen k tomu, že mentálně zakrňujeme. Způsob, jak růst a radovat se ze života, spočívá ve vytváření vyšší formy řádu z entropie, což je nevyhnutelná podmínka života. To znamená nebrat všechny nové úkoly jako něco, co je nutno potlačit nebo se tomu vyhnout, ale jako příležitost k učení a zdokonalování dovedností. Například když fyzická síla s věkem ochabuje, znamená to, že člověk má být připraven změnit zaměření své energie od ovládání dovedností v materiálním světě ke hlubšímu zkoumání vnitřní reality. Znamená to, že člověk může konečně číst Prousta, hrát šachy, pěstovat orchideje, pomáhat svým sousedům a přemýšlet o Bohu – pokud usoudí, že tyhle věci stojí za to, aby se jimi zabýval. Ale je těžké toho dosáhnout, pokud se člověk už předtím nenaučil využívat samoty tak, aby z ní měl prospěch.

Nejlepší je vyvinout si tento zvyk v životě už brzy, ale nikdy na to není příliš pozdě. (…) Když si člověk osvojí aktivity, jejichž pomocí bude dosahovat stavu flow podle své vůle bez ohledu na to, co se děje ve vnějším prostředí, pak se naučil, jak utvářet kvalitu svého života.“

 
 
„CO SE DĚJE BĚHEM INKUBAČNÍ DOBY KREATIVNÍHO PROCESU

Proč na věci přicházíme, když nad nimi zrovna nepřemýšlíme? Kde se bere aha! moment?

Kognitivní teoretici věří, že když nad něčím přemýšlíme a pak tyto myšlenky na chvíli opustíme a necháme je spadnout do podvědomí, dál mimo dozor vědomí následují prosté zákony asociací. Kombinují se víceméně nahodile. A na základě dřívějších propojení mohou vytvářet i zdánlivě nemístné asociace. Kupříkladu německý chemik August Kekulé měl vhled, že by molekuly benzenu mohly mít kruhový tvar poté, co usnul u krbu během sledování jisker, které dělaly ve vzduchu kroužky. Pokud by zůstal vzhůru, Kekulé by pravděpodobně myšlenku, že může existovat spojení mezi jiskrou a tvarem molekuly, zavrhl jako směšnou. Ale v podvědomí nemohlo racio toto spojení zcenzurovat, a když se probudil, už nemohl jeho možnost ignorovat. Podle kognitivních teoretiků se skutečně irelevantní spojení rozpustí a zmizí z paměti, zatímco ta dostatečně velká, přežijí dost na to, aby nakonec vyplavala do vědomí.

(…)

Vhled se pravděpodobně objeví tehdy, když spojení mezi myšlenkami v podvědomí zapadnou do sebe tak dobře, že jsou nucena vyskočit do vědomí. Jako vyskočí do vzduchu korková zátka držená pod vodou, když ji pustíte.“

 

 

CSIKSZENTMIHALYI, Mihaly. Creativity: Flow and the Psychology of Discovery and Invention

„Let mezi slova, mezi symboly, zachraňuje spisovatele od nesnesitelné reality, kde je prožívání syrové a nezprostředkované. Přetaví-li bolestivou zkušenost do slov, uleví se mu od některých jeho břemen.

Emoce se naplní, řekla bych. Víte, co ve vás bylo, a teď se na to můžete podívat. Je to katarze. Na čas jste z té emoce vysvobozeni.

A další čtenář pak zaujme autorovo místo. Pokud se s textem identifikuje, stává se během čtení jeho autorem. A tím se osvobodí taky. Nemusí to být přesně táž emoce. Stačí, když jaksi harmonicky rezonuje.“

–z rozhovoru s básnířkou Hilde Domin

 
 
 
 
Tady najdete a-ha! momenty z ostatních let >>

 
 
 
 

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.