Rád bych se omluvil všem, kterým následující řádky přijdou jako z jiného světa. Jsou.

Ale musí to ven. A musím říct, že jsem nikdy nezažil větší dobrodružství při snaze pochytat svoje prožitky a myšlenky do slov než při psaní tohohle textu. Nedávno jsem se totiž nachomýtl na ceremonii, kde se podávalo nejsilnější známé přírodní psychedelikum: 5-MeO-DMT z americké žáby Bufo alvarius.

 

Ve vteřině bystrozraký

 
Pomaličku natahuju dým ze skleněné trubičky. Nemá to vyloženě chuť, spíš cítím teplotu.

Ještě během nádechu svět náhle zostří. Jako bych se celý život díval v rozlišení 480p a najednou někdo přepl na 1080. Vidím naprosto ostře do všech vzdáleností. Popředí, střed i pozadí jsou ostré ZÁROVEŇ. Jakoby čočka nepotřebovala akomodovat. Vnímám každý detail. Jsem neuvěřitelně citlivý k výrazům lidí ve tvářích. Vidím tak 3× ostřeji než s brýlemi. A to jsem si je předtím odložil.

 

Peklo vs. ráj

 
Okamžitě cítím, jak to na mě jde. Neskutečně prudký nástup.

Volají na mě: „Tahej! Tahej! Víc víc! Ještě! Nadechni se vzduchu.“

Cítím, jak se blížím bodu maximálního nádechu, kdy už to víc nepůjde. Ještě se snažím škubavě potahovat. Moje nádechy mají mnohonásobnou ozvěnu. Kdesi, možná v hlavě, možná venku. Ozvěny se vizuálně hromadí jako ovály a vytvářejí tunel, do kterého se propadám. Začínám hodnotit, že jsem se možná nenadechl dost. Cítím, jako by někdo natahoval prak, který mě za chvilku vystřelí. Najednou mám úplně jasný pocit – a zřetelně cítím, že to vědí i všichni okolo a povzbuzují mě, abych se rozhodl dobře – že v tomhle bodě si určíš, jestli bude trip skvělý, nebo peklo. Že se pro to musíš TEĎ rozhodnout, protože za chvilku přijde odraz. A ty si TEĎ určíš, jestli do ráje a euforie, nebo k démonům a do vyzvracení z podoby. Že záleží na tom, jak se rozhodneš. Že si musíš být svým rozhodnutím jistý. Že ses skutečně úplně nejhlouběji v sobě rozhodl: „Chci to mít hezký. Zasloužím si to mít hezký.“ Nadechnu se s tím, že tomu chci věřit, ale sotva nádech dokončím, už tomu nevěřím. A takhle mnohokrát za sebou. Začínám vnitřně panikařit. S posledními už totálně mělkými nádechy si říkám: „A do hajzlu. Já… já… poletím dolů. Protože si nevěřím, že poletím nahoru.“ Cítím, jak se to posledními pár nádechy snažím převrátit na pozitivní stranu, ale jak jenom klamu sám sebe. Že už to ani nejsou opravdové nádechy. Začínám vnitřně naříkat, že jsem si právě koupil lístek do pekla. Pak úplně na poslední chvíli těsně před odpalem; potom, co už jsem prakticky rezignoval a smířil se s hrůzostrašným tripem, si řeknu: „Ty vole. Tak snad to CHCEŠ mít HEZKÝ, ne? A BUDEŠ! PROBOHA!“ Uvěřím tomu. Letím.

 

Prožitek bytí v tónu MJMJMJMJMJMJ

 
A zase ten neuvěřitelný stav, intenzitou srovnatelný jen s první Ayahuascou. „Vítej zpátky.“ Nevšímám si tolik vizuálů jako na liáně, ale znovu mám ten intenzivní pocit vědomí vlastního vědomí, existence, samotného bytí. Co to znamená BÝT. Cítím to v pěstech. Prožívám bytí. Fyzicky zažívám to, že JSEM. Otevírá se mi z toho pusa a zatínají pěsti. Je to pravděpodobně nejsilnější pocit, jaký jsem kdy prožil, ale zároveň ho nedovedu nikdy nikomu popsat slovy. To je TO něco, o čem se nedá mluvit. A co se bojím, že máme všichni společné a nedovedeme si to předat.

A součástí toho je pocit nekonečného motance, smyčky, ve které se moje vědomí nachází ve skutečnosti. A dělá to zvuk. Konstantní zvuk, pro který není v češtině hláska a nevím jestli v nějakém jazyce je. Je to něco mezi m a j. Střed mezi m a j. MJMJMJMJMJMJ, ale spojitě. A tahle hláska se nekonečně ozývá. Jakoby neustále klesá, ale nikdy neklesne. Nevím, kde moje vědomí je. Odkud každý den sleduju to, čemu říkám skutečnost. V nějakém generátoru. V Matrixu. A to, čemu říkám realita, si moje vědomí jen promítá. Není to doopravdy. Je to simulace. Nevím, jestli digitální nebo organická. Nebo boží, na úrovni, kterou nedovedeme pochopit. Ale nějak tu vězím a mezi jinými se tu odehrává můj život. A nebo možná jenom můj. Protože není jasné, kde končím. Celý můj svět jsem já. A já nevím, proč se to děje. Jestli je existence vězení, kde jsem za trest. Nebo je to lunapark, aby si vědomí mohlo zažít, cokoli chce. Je to nepopsatelně intenzivní pocit. Je v něm neuvěřitelná pokora a údiv, ale i marnost a strach. Pocit, že jsem navěky zacyklený v existenci. A nevím, s jakým úmyslem. Jestli dobrým, nebo zlým. Jestli jsem tu proto, abych se radoval, nebo abych trpěl.

A asi se mám rozhodnout sám. Protože potom můj vesmír takový bude.

 

Všechno je pod kontrolou. Nic není pod kontrolou

 
Najednou cítím obrovskou úlevu. Vnímám, že jsem zpátky a válím se po trávě. Sahám si na tvář a mám hmatový vjem, jako by ani tvář, ani ruka nebyly moje. Cítím, že život je úplně bezpracný. Že se děje úplně sám. Že ať udělám, nebo neudělám cokoli, stejně pojede pořád dál tak, jak má. Že nemusím dělat to, co nechci. Jestli se sedřu z kůže, nebo si hodím nohy na stůl – je úplně jedno. Že nejsem hybatel. Že jsem jenom figurka. A figurka se nemusí snažit. Musí sebou jenom nechat táhnout. Válím se po zemi, ale nedělám to já. To mnou je pohybováno. Uvědomím si, že nemám svobodnou vůli.

 

Zpátky

 
Šaman mi lije do pusy vodu. Slyším, jak se mi z plic dere můj hlas. Slyším, jak říkám, že nemůžu pít. Má ruku na mé hrudi. Střílí mi do nosu jakýsi tabák, který mi má pomoct vrátit se zpátky.

Jsem zpátky. Ale jsem pořád vyjukaný. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo. Čas tam neexistuje. Pokládám svou dlaň na hřbet šamanovy ruky. To mě uzemňuje.

Sedám si. Do krku se dere hořká pachuť. I když ne tak trpká jako Ayahuasca. Nechávají mě o samotě, abych se vyzvracel. Nic jsem nejedl. Zvracím opakovaně jen trošky žluté tekutiny a sliny.

Sedím. Vzpamatovávám se. Jsem nemluvný. Třesou se mi nohy.

Dívám se sám na sebe natočeného na mobil. Video trvá asi 20 minut. Pár vteřin po nádechu mě v něm šaman ukládá na trávník. Chvílemi jsem klidný. Chvílemi poulím oči, kopu nohama a jde mi pěna od pusy. Není to úplně do Neváhej a toč!

 

Beseda „Kdo jsem tady a teď“

 
Sotva dozvracím, odjíždím tramvají vyprávět shodou náhod? na besedu, kam přišli lidi, aby zjistili, co jsou. Nikdo z nich to neví. Ani já. Všichni si to navzájem přiznáme. Jak přiléhavý puzzlík do dnešního dne.

 

Zacyklená noc

 
Ležím v posteli. Čím déle se mi v mysli převaluje myšlenka neustálého zacyklení v existenci, tím méně vnímám smrt jako něco špatného. Možná je víc děsivé to, že jsme zaseknutí v nekonečném teď, než to, že jednou umřeme a odpočineme si. Poprvé v životě vlastně chci, aby smrt existovala.

Nemůžu spát.

Uvědomuju si, že celá existence se děje jen proto, aby se děla. A nic není v sázce. Není co získat, není co ztratit. Děláme tu jenom jedinou věc: prožíváme TEĎ.

 

V čem chceš žít?

 
Ptám se sám sebe, zda klíčovou volbu mezi nádherou a utrpením, která se mi na začátku bez zjevného důvodu objevila v hlavě, není potřeba učinit i v životě. A uvědomuju si, co mi nakonec pomohlo vybrat si to hezké: ochromující strach z nedozírných hloubek zlého, které jsem si myslel, že mi hrozí. Bál jsem se, že navštívím ty nejstrašnější noční můry. Z vlastního rozhodnutí!

„Ty bláho, přece nejsi TAKOVEJ magor, aby sis vybral utrpení?!“

Byl jsem z toho tak podělanej, že jsem si řekl: „Ne. To ne. To prostě nemůžeš dovolit. To nechceš. To nechceš!“

A přitom… co si vybírám v životě? V tom jediném, co mám? Radost, nebo utrpení? Tady jakoby obranný mechanismus, který mě vytáhl z bad tripu, selhává. Proč? Protože utrpení v životě není neznámé. Naopak. Jsem v něm jako doma.

Co když mám strach vybrat si v životě štěstí, protože ho vlastně neznám? Co když si život v blaženosti nedovedu představit, a proto mě děsí a je mi zapovězený?

 

Neskutečná skutečnost

 
Je druhý den ráno. Nezamhouřil jsem oka. Dopisuju tenhle text. Cítím, že ještě nejsem úplně zpátky. Běhá mi mráz po zádech, když si najednou uvědomím, že vlastně nedokážu posoudit, jestli to byl dobrý nebo špatný trip. V tom, co se dělo – v tom, co se děje – jakoby najednou dichotomie dobrý × špatný pozbývala smyslu. Prostě se to děje.

Doufám, že během několika pár hodin nebo dnů začnu znovu věřit na skutečnost. Čistě z pragmatických důvodů. Abych se nezbláznil. A abych v ní mohl fungovat.

Už jen to slovo.

Skutečnost.

Co to je?

Řekněte mi to.

 

Časová škatulata

 
Poprvé se dívám na video důkladně. Zjišťuju, že můj zápas mezi dobrým a špatným je v něm zřetelně slyšet, jen… se v něm neodehrává na začátku hned po vdechnutí, jako jsem to prožíval já. Ale na videu je naopak na konci. Teprve po 15 minutách válení po trávě. Jsem v úžasu. Rozhoduju se, jaký můj trip bude, potom co už je po něm. Jak je to možné? Že bych opustil tělo a ono si svoji etudu mohlo odbýt, až když jsem byl zpátky? Nebo se tam čas úplně zamíchal?

 

Nikdy jsem nebyl tak daleko

 
Jsme Bůh.

Je jenom teď.

A všechno seš ty.

Buď láska.

Happy birthday.

 

Nevyžádané návraty

 
Ještě 5 dnů po zážitku mě každou noc před svítáním budí nával energie po celém těle, který mi dává najevo, že žiju v iluzi, kterou si vytvářím já sám, a jen se děju. Mívám z té síly strach. Mám z ní dojem, že je inteligentní. Naposledy jsem si řekl, že už se nebudu bát. A že až přijde, skočím přímo do ní. Nechám se jí zaplavit a nebudu ji soudit. Půjdu jí naproti skrze namixované zvuky od našeho šamana, které umějí vyvolat flashback. Sluchátka, volume doprava.

Takhle to zní TAM.

Zase si mě to vzalo. Vlny energie po celém těle. Neuvěřitelná síla. Je potřeba to zhluboka rozdýchávat. Zvláštní kosmický orgasmus. Blažený nebo děsivý, to záleží jen na vás. Ruce se mi stočily zápěstím k tělu do křečovitých pařátů. Až deset minut potom, co písnička dozněla, jsem je mohl narovnat.

 

Očistný proces

 
Integrace je náročná. Kolem čtvrté hodiny ranní mě pravidelně probouzí ona inteligence a zpochybňuje tuto realitu. Prý je to duševní léčení a je potřeba se tomu poddat. Ego se bojí zemřít. Nemám to blokovat. Může to trvat až měsíc. A bude to o to delší a horší, čím víc člověk vzdoruje.

 

Život je stav neklidu, který umožňuje hru. Smrt je stav klidu, který umožňuje odpočinek

 
Čtrnáctá noc po halucinogenní žábě.

Ten pocit, který mě v noci stále navštěvuje a který můžete ve vyhrocené verzi zažít na psychedelickém tripu, dnes poprvé nepřišel jako prožitek, ale víc jako koncept, který se tváří, že se možná nechá lapit do slov. Nutí mě to hned vstát a pochytat ho. Ale už jak to píšu, cítím, že to píšu jen pro ty, kdo to taky zažili. A ostatním nezbyde, než si to vyložit po svém.

Přijde k vám stav vědomí, který je na jednu stranu klidem, ale na druhou stranu vám z něj vstávají na těle všechny chlupy.

Říká vám (ale nikoli slovy, ale tak, že to VÍTE, že to CÍTÍTE): „Celý tvůj svět je jen iluze. Žádná činnost nemá jiný smysl než tu činnost samu. (Dělat něco ABY zní najednou jako čiré šílenství.) Podstatou života je neklid. Jsi odsouzený se tu s ostatními věčně dokola a dokola cyklit v nekonečném teď a jsi odsouzen u toho CÍTIT.

A ty máš v životě pocit, že jednou prožíváš něco dobrého, jindy něco špatného. Ale i to je klam. Ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný pocit a ten nemá žádnou kvalitu. Jenom je.

A ve skutečnosti se všichni točíme právě okolo TOHOHLE zvláštního nepopsatelného pocitu. Možná je to prožívání všech existujících pocitů naráz, a tím ve výsledku žádného. A TO je ve skutečnosti to, o co usilujeme. Ale neuvědomujeme si to. Tohle je nirvána. Jenže je neslučitelná se životem. Protože podstatou života je neklid. Chtění. Trápení. Ne zažívání všech pocitů najednou, ale pouze vybraných, s určitou kvalitou.“

A já si najednou uvědomím, že se mi začíná drolit i poslední dualita – život: dobrý; smrt: špatná. Takhle jsme si to vymysleli my. Ale ve skutečnosti je život stav chtění, který umožňuje hru. A smrt je stav nechtění, který umožňuje odpočinek.

Pokud ovšem smrt existuje. To zatím nevím. Většinou mám z těch stavů pocit, že spíš ne. Že jsme vrženi do věčného života v nekonečném teď. Ale slibuju, že až to zjistím, dám hned vědět ;)

 

Lunapark

 
Kdybyste TEĎ zjistili, že existence je jenom lunapark, kde si můžete zažít COKOLI chcete. A už nikdy nemusíte dělat nic, co nechcete. Co byste dělali? Jak byste se cítili? Nadšeně, nebo vyděšeně? Získal by život smysl, nebo by ho ztratil? Nebo by zůstal… úplně stejný?

 

Odpověď je láska

 
Hlavním motorem člověka je snaha snížit svou ultimátní samotu. Dát ostatním nahlédnout do svého vnitřního světa. VyJÁDŘIT se. A být takový přijat.

A nejspíš proto je jediná možná odpověď láska.

Protože moment, kdy cítíš k ostatním lásku, je momentem, kdy přijímáš sama sebe.

A pak ti dojde, že jediné přijetí, o které jsi celou dobu usiloval, bylo sebepřijetí.

Protože všechno a všichni seš ty.

Přijmi a budeš přijat.

 

Hra, nebo film?

 
Ten zvláštní noční pocit, kdy tě probudí uvědomění, že tvůj život je jenom výplň existence. Aby se NĚCO dělo.

A ty nevíš, jestli je to hra. Nebo jen film.

Kde jsi prostě jen jedna z postav.

A ani nedokážeš říct, jestli za sebe skutečně jednáš, nebo se jen díváš. Jediný divák vlastního příběhu.

A tak jsi jen plný pokory a úžasu, jak se to může dít tak samo a hladce. A napjatý, co bude dál.

 
 
 
 

Chceš pomoct na svět víc takovému čtení?

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.