ESC #66: Pobyt ve výtahu | Jiří Charvát

Nejvzácnější opičky jsou v ČR. Vypadají jako punkeři | Pixelovi se líbí I ❤ PORNO | Nejdelší tenisový zápas trval 11 hodin a 5 minut | Černokněžník Zubaba aneb náš Jáchymek a jeho první zoubek! | 20 vět, které si říkáme s lidmi, se kterými si nemáme co říct | …

Brouzdal jsem tajmlajnou, než mi přijede výtah, a těšil se na další epizodu Silicon Valley a horkou sprchu.

Tu-du-dum. ‚Baterie: 4 %‘. „No skvělý.“ Tak to budu v tramvaji někomu půl hodiny hypnotizovat zátylek.

Cink. Nastoupil jsem a zmáčkl ‚P‘ jako Přízemí.

Zeman doporučil deportaci migrantů do ‚prázdných míst‘ v Africe | Jan Gruncl je ve vztahu s Michaela Vorlová | 16 komických psů těsně před kýchnutím…

Bzzzzzt. Rachot. Tma.

Co t– Posvítil jsem displejem na dvě řady tlačítek. ‚P‘. ‚P‘. ‚PPP-PPP-PPPPPP-PPPPPP‘! Někde by tu měl být… ‚🔔 ‘. ‚🔔 ‘. ‚🔔 🔔 –🔔 🔔 🔔 🔔 🔔 ‘! Ticho. Přejel jsem oba sloupce prsty několikrát odshora dolů a zpátky.

Pixel > Volat

„Zdar Mišelíne! Viděls ty opičky roztomilý?“

„Viděl.“

„Jak držej ty lusky v těch tlapičkách, ne?“

„Jo. Prosim tě, můžeš někam zavolat? Jsem ve v–“

Vrr.

Svět zavibroval a zhasl. Kabinu zahalila tma. A když říkám tma, myslím tma. #000000

Dobřeee.

Hlavně klid.

Není pátek! Což je super. Je čtvrtek. To znamená, že přinejhorším za 11 hodin mě tu najdou, až přijdou do práce. 11 hodin, to je nic. Někdo takhle dlouho hraje tenis. Já můžu spát. Kdybych teda… nevypil tu colu a čtyři kafe. Tak aspoň… můžu na chvilku zpomalit. Srovnat si myšlenky. Meditovat. Přijít na nápad na start-up. Dobít baterky. Zapracovat na telepatii. Samota je luxus. Je to takovej… překvapivej… improvizovanej… pobyt ve tmě… pro chudé.

Zatímco jsem v hlavě přicházel na další a další důvody, proč je jednoduše senzační uvíznout ve výtahu, tělem jsem připomínal da Vinciho kresbu Vitruviánského muže, jak jsem se snažil rukama i nohama nahmatat v absolutní tmě na některé ze šesti stěn zásuvku.

Nic.

Sedl jsem si na koberec a uslyšel mělké oddychování.

A došlo mi, že tu nejsem sám.

Je tu ještě někdo.

Koho nechci potkat.

Já.

Jsem dva. Nejspíš to tak taky máte.

Jeden koná. Druhý to pozoruje a hodnotí.

Jsem dítě i rodič. Pes i pán. Krasobruslař i porota.

A pachtím se za vlastní hodnotou tím, že podávám výkony. Výkres. Pacinku. Piruetu.

Vzpomínám si na doby, kdy jsem byl jenom jeden. Ten, co si hraje.

Když jsem byl dítě, nepozoroval jsem se. Nehodnotil. Nepotřeboval jsem mít nejsymetričtější bábovičku a obrandovaný plíny. Nebyl důvod dělat dojem na sebe ani na ostatní – všichni byli vykulení šišoidi se zaschlou přesnídávkou na ksichtu.

Hodina na pískovišti byla věčnost! Jako by čas neexistoval a neměl nad vámi moc, dokud si ho nevšímáte. Ale jakmile si jednou všimnete, už se to veze: jesle, školka, základka, střední, vejška; dlouhé roky, kdy se připravujeme na život. A pak nás to vyplivne a… TOHLE je život.

Ah. Aha.

A neumíme ho žít. Umíme se na něj jen připravovat.

A tak se dál připravujem. To umíme. Snažit se každou svou akcí vylepšit svou budoucnost. Neděláme věci pro radost. Děláme je aby. Jsme efektivní.

A přehlížíme to jediné, co doopravdy máme. Přítomnost. To jediné, co je doopravdy možné mít.

A tak i já odvíjím svou hodnotu od své efektivity. Od výkonů. A hlavně proboha nepřemýšlet nad tím, jestli je to, co dělám, nějak užitečné. Co by se stalo, kdyby zrušili moje pracovní místo? Nic. O pár bulíků na nose míň.

A to je přesně důvod – vstal jsem a zabušil na dveře výtahu – proč nemůžu být bez svých 16 komických psů těsně před kýchnutím!! „Pomoooooc!“ Nemůžete mi vzít vjemyyy!!!

Facebook, zpravodajství, maily, práce, nákupy, jídlo, sex, knihy, seriály – dokonce i vztahy a psaní – jsou mentální bunkry, kam utíkám sám před sebou. Kam nedolehne vnitřní hlásek, který se ptá. Po vlastní hodnotě. Po smyslu toho všeho.

Ale kam utýct v kovovym kvádru plnym tmy a ticha? „TICHÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“

Vtom mě napadl způsob, jak přesměrovat pozornost. Je to klasická strategie, i když ve výtahu trochu radikální. Ale není čas na hrdinství.

Rozepl jsem poklopec. A vyrazil na masturbační sprint z vlastní hlavy.

Za nevímkolik minut, během kterých jsem se nepříliš úspěšně pokoušel odemknout zaprášené komnaty svých sexuálních fantazií, kam jsem díky internetové pornografii už 15 let nepáchnul, se ukázalo, že bez Freevideo.cz už dost možná nedovedu dosáhnout orgasmu. Paráda. Báječný objev. Zastrčil jsem penis, a aby toho nebylo málo, začal jsem halucinovat.

Z protějšího horního rohu na mě koketně zamrkal fialový fraktál. Ou-kej. Dělej jakoby nic. Proměnil se v embryo, které se začalo zpomaleně odrážet od stěn výtahu jako 3D spořič obrazovky. S každým odrazem bylo starší a starší. Když dosáhlo zhruba Kristových let, zaparkovalo přímo přede mnou a rozevřelo se v kruhový portál, asi půldruhého metru v průměru, z něhož vykoukla tvář – ne zrovna dvakrát nadšené – staré ženy s umaštěnými vlasy.

Tak počkat. Já… ji znám.

Když jdu z práce, pravidelně ji potkávám o ulici výš, shrbenou, jak vždycky v týchž modrých šatech sbírá listí z asfaltu. Po jednom.

Pomalu se sehne. Sebere list. Narovná se. Dá ho do igelitového pytlíku. A znovu.

Jednou jsem se s ní střetl pohledem. Byla v něm nedůvěra a šílenství. Jako bych jí chtěl ukrást její listy.

Dementní chuděra tráví každý den naprosto nesmyslnou činností. Jen aby nějak vyplnila další hodinu do smrti.

V mojí halucinaci nevypadala tak nepřátelsky. Spíš zvídavě. Naklonil jsem se k ní a zaostřil. Ona taky. Zvedl jsem pravé obočí. Ona taky. Vyplázl jsem jazyk. Ona svůj.

Ah. To není portál. To je zrcadlo. Jop. Má rám.

JÁ jsem ta stařena, jasně. Trochu klišé, ale chápu ten šťouchanec.

Jakože… to, co dělám já, se nijak neliší od sbírání listí. Taky je to nesmyslný a taky na tom nesejde. Taky se jenom snažím vyplnit další hodinu do smrti. A všechen asfalt, všechna slova, tváře, všechno jednou zapadá. To je… chm, sofistikovanej vhled, díky.

Vyskočil jsem na nohy, vzal si žvýkačku, upravil podolek a začal kolem sebe bušit pěstmi a kopat do náhodných stěn výtahu. „Pusťteee měěěěěě!!! Pomoooooooooc!! PUSŤTE MĚ Z MÝÝ HLAVYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYY!!!“

Zářivka dvakrát zablikala a rozsvítila se. Zúžily se mi zorničky. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl obtloustlý týpek v montérkách se stříbrnou pyramidkou v obočí a ostravským přízvukem: „Ti jeblo?“ podíval se na hodinky. „Šak si tu tak 30 minut.“

Vykročil jsem do openspacu jako trosečník, jehož chodidlo se po dlouhých měsících dotklo pevniny. Došel jsem vratkým krokem ke svému stolu. Posadil se. Připojil mobil na nabíječku. Počkal, až naběhne. A otevřel Facebook.

Staň se vládcem Pokémonů! | Sylva Šustrová se zúčastní události Silvestr bez raket a petard | Klidně si sundám podprsenku, říká Jágrová | 20 důvodů, proč jsou boyfriendi jako stromy | …

Chceš vědět, co bylo dál?

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT

Related